Život ve městech zvýšil lidskou odolnost
Čím déle nějaké město existuje, tím víc jeho obyvatel je přirozeně odolnějších vůči tuberkulóze a lepře. Život v přeplněných aglomeracích, kde se hemžily zárodky nemocí, totiž v lidských genech zanechal nesmazatelnou stopu.
Souvislost mezi hustě zabydlenými městy a výskytem různých nemocí je ze současnosti i z historie dobře známá. Jak tomu bylo v prehistorických dobách, kdy první města teprve vznikala, se však hodnotí mnohem obtížněji. Písemné záznamy neexistují a vědci se musí obracet k jiným zdrojům informací – především k lidským genům. Tým britských výzkumníků se zaměřil na sledování alely, která svým majitelům přináší zvýšenou odolnost vůči bakteriálním původcům tuberkulózy a lepry.
Alelu vědci hledali v DNA lidí ze dvanácti různých míst Evropy, Asie a Afriky. Její výskyt pak porovnali s dobou, kdy lidé v dané oblasti začali žít v úzce spjatých společenstvích. Zjistili, že čím déle nějaké město existuje, tím větší je pravděpodobnost, že jeho současní obyvatelé budou nositeli „ochranné“ alely. Naznačuje to, že infekční nemoci byly v prvních městech významnou příčinou úmrtí a vytvářely selekční tlak, který ovlivnil genetické složení lidské populace.
Dosud se předpokládalo, že výskyt alely, která člověka činí rezistentnějším vůči TBC a lepře, souvisí s počátky chovu dobytka. Britský tým však objevil silnější korelaci se vznikem měst než prvních zemědělských farem. Dobytek se nicméně na rozvoji imunity obyvatel měst pravděpodobně podílel také – už proto, že jeho chov byl v prvních městských aglomeracích nedílnou součástí života.
Zdroj: Evolution
