‚Přijďte se podívat na ty plicní snímky třicátníků!‘ Svědectví z českých nemocnic

Lenka Kabrhelová mluví s lékaři Martinem Strakou a Petrem Hubáčkem a vrchní sestrou Šárkou Štěpánkovou

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

1. 3. 2021 | Praha

Rok po zaznamenání první nákazy covidem-19 stojí Česko na prahu skutečné zatěžkávací zkoušky. Počet pozitivních případů rapidně narůstá, přibývá i obětí - za celý rok podlehlo nemoci přes 20 000 lidí. Nemocnice varují, že se blíží úplnému vyčerpání kapacit. Ve Vinohradské 12 mluvíme se třemi zdravotníky z nejpostiženějších regionů Česka, kteří se už měsíce pohybují v těsné blízkosti covidu. Jak vypadá situace z jejich perspektivy? A jak vypjatým chvílím v zaměstnání čelí?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Barbora Sochorová, Martin Melichar, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„1. 3. to bude rok od začátku pandemie v České republice a bohužel to vypadá, že právě na výročí ta situace u nás bude absolutně nejhorší za celé období toho dramatického roku, který máme za sebou. (tisková konference 24. 2. 2021)“

Andrej Babiš (premiér ČR (ANO))

„V minulém týdnu jsme přijímali ročníky 84, 96, velmi mladé lidi, kteří mají těžké zápaly plic právě v souvislosti s tímto virovým onemocněním.“

Petr Hubáček (předseda představenstva Domažlické nemocnice a lékař)

„Těch úmrtí je hodně. Třeba sestřičky měly službu noční, kdy jim zemřeli čtyři lidi za tu službu. To si nikdo neumí představit, co to udělá s psychikou těch sestřiček.“

Šárka Štěpánková (vrchní sestra ARO covid jednotka Oblastní nemocnice Náchod)

„Jaké to pro nás je? Emoce jsme během ledna zahodili a ty nemáme. To nešlo.“

Martin Straka (primář nemocnice Sokolov)

Martin Straka, primář nemocnice Sokolov:

Já se jmenuju Martin Straka. Jsem primářem interního oddělení v nemocnici v Sokolově. Toho času vlastně i tedy primářem nějaké, dejme tomu, covid jednotky. Takže to jsem já.
Momentálně jsme v lehkém optimismu, nějakých čtyři až pět dní se nám malinko ulevilo. Ono to epidemiologicky odpovídá. Už jsme opravdu několik týdnů jeli na 500 %, nepředstavitelný záběr, který jsme teď museli absolvovat. A teď nám to pár dní, dejme tomu o 30 % kleslo: příjezd záchranek a obecně lidi s covidem, kteří končí v nemocnici. Takže teď nabíráme sílu a jsme tak regionálně lehce optimisticky naladěni.
Samozřejmě JIPkové rezervy tam pořád nejsou, intenzivních lůžek není tolik, abychom tam každého, koho bychom tam chtěli dát, dali. Na tom se nic nezmění. Víceméně nám se uvolní jedno lůžko na intenzivní péči a na tom oddělení je pět pacientů, kteří na něj čekají. Ale za celou tu dobu, i když to bylo opravdu vyhrocené, jsme absolutní péči poskytli každému, což nás opravdu těší a jsme na to hrdí, poněvadž jsem si jist, že ne každý by zvládl to, co jsme zvládli my.

„Sokolovská nemocnice má nedostatek lůžek pro covidové pacienty. Podle údajů krajských hygieniků roste v kraji počet nakažených, a tím i počet hospitalizací. V současné době je v zařízení 52 pacientů, i když páteční hromadný transport nemocných pomohl, teď už je situace zase špatná. (9. 2. 2021) “

Radiožurnál

„Nemocnice v Sokolově teď častěji musí doplňovat zásobníky s kyslíkem. Větší spotřeba je způsobena vysokým počtem hospitalizovaných lidí s koronavirem. (21. 2. 2021)“

ČRo Karlovy Vary

„A i přetížená sokolovská nemocnice dosáhla svého maxima v počtu lůžek pro pacienty s covidem-19 a další rozšiřování už není možné. Zdravotníci pravidelně přemisťují pacienty do dalších zařízení v Karlovarském kraji, denně ale přijímají okolo 13 nových. Nemocnice se dokáže postarat až o 70 pacientů. A na vyšší počet nemá kapacity. Přesun deseti infikovaných, jak tomu bylo v pátek díky Pražské záchranné službě, by potřebovala každý den. Jak informoval ředitel sokolovské nemocnice Jiří Štefan, zařízení proto požaduje další převozy hospitalizovaných mimo kraj. Kapacity se ale plní i jinde. (8. 2. 2021) “

ČRo Karlovy Vary

Samozřejmě jsme to čekali. To se dalo očekávat, byli jsme na to připraveni. Museli jsme si nastavit i nějakou vnitřní komunikaci, podle jakých parametrů ty lidi takzvaně triážovat, selektovat, nebo jak to nazveme. To znamená, že na příjmu pacienta uděláme rentgenový snímek, nabereme mu krev. Zjistíme, co je vlastně zač, kolik mu je, jaké má nemoci a kvalitu života. To je pro nás velmi důležitý parametr, protože úkolem doktora – nebo obecně medicíny – je zlepšit kvalitu života člověka, vrátit ho do normálu. Ale pakliže tam ta kvalita života není, nemáte co zlepšovat. Když řeknu, že to je člověk po mrtvici, který má dejme tomu proleženiny, tak ta kvalita života je hodně špatná. Ty parametry pak musíte vzít do nějakého ranku, no a pak – mám volné místo na JIPce, nebo nemám, zajistím ho mimo region, nebo nezajistím. Když mám tři adepty na JIPku a je jen jedno místo, logicky dostane JIPovou péči člověk, u něhož nám vyjde, že má největší šanci covid porazit a přežít to, a ti dva jdou na standardní oddělení. A buď se zlepší sami na standardním oddělení, nebo se zhorší, půjdou pak na JIPku, až se místo udělá. V tom spočívá selekce. Nelze nafouknout ty JIPková lůžka. Ty jsou prostě definovaná. Tam jsou mašiny, sestry profesionálky, který s těmi stroji umějí. Ty schopnosti a kapacity se nevytvoří jen tak, nelze takovou sestru vyškolit za pár týdnů, to trvá roky.
Tady to se děje tak nějak stále, ale ta laťka se desetkrát posunula. Teď to je opravdu vyhrocené, musíme rozhodovat dnes a denně, tu JIPovou léčbu poskytnout, nebo neposkytnout. Dřív, před rokem, před covidem, by všichni ty tři pacienti na té JIPce skončili, protože bychom ty prostory na ně měli. Všichni tři by tam šli, dostali by tam tu JIPkovou péči. Teď musíme prostě vybírat a zvažovat. To je to martyrium, které ten zdravotník podstupuje. Lidé se mě na to ptají – říkám jim, že hlavně já s tím musím žít. Já musím pak ráno vstát a podívat se do zrcadla a vědět, že jsem nikoho nepoškodil a že jsem to udělal správně.
Jaké to pro nás je? Emoce jsme během ledna zahodili, nemáme je. To nešlo. Těch smutných příběhů byla celá řada. Některé vás dojmou více, některé méně. Mám kamaráda a kolegu Nemčeka, člověka z Horního Slavkova, to je takové hezké městečko ve Slavkovském lese, bylo hodně postižené. Víceméně nejpostiženější město v republice byl Horní Slavkov i proto, že tam mají vězení, takže nakažených tam byla opravdu spousta. A on je v tom městě populární, takový bodrý kamarád, on tam dělá i radního, takže ho spousta lidí zná. A prostě umírali opravdu mladí kluci, teď umřel kamarád, 74. ročník, doma měl dvě malé děti... To vám pak opravdu ta slza skoro přichází. Teda kdybychom ty emoce měli, my jsme je naštěstí zahodili. Nebo tam měl jeho kamarád rodiče, oba dva. Jezdil za námi a volal, prosil, abychom alespoň jednoho zachránili. A bohužel zemřeli oba dva. A byli to hubení šedesátníci, kteří ušli třicetikilometrovou túru. Už se vůbec nebavíme o osmdesátiletých obézních pacientech, teď už je ohrožen každý z nás.
My to nejhorší máme za sebou, zvládli jsme nezvládnutelné, takže jsme na sebe hrdí a pyšní, hrdopýšci. Teď máme výhled, že budeme, alespoň si to myslíme, spíš pomáhat. Spousta nemocnic nám pomohla v nouzi, teď samozřejmě budeme na řadě, abychom jim tu pomoc vrátili. Jestli se stane to, co předpokládám, že britská mutace bouchne i v dalších regionech, budou kolegové tu pomoc potřebovat a my tu pro ně budeme.
Obecně personál, který pode mne spadá, tedy interní covidové oddělení, je dobře postavený, věkově mladí, v dobré kondici – fyzické i psychické. Užijeme si tam spousty legrace. Držíme se v dobré náladě, jedeme dál, víme, že to nekončí. Teď budeme i pomáhat.
To těžko radit. Od toho máme krizové štáby. Budou si také muset udělat nějakou vlastní triáž, budou se muset spolehnout na pomoc okolních nemocnic. Výhodu má samozřejmě třeba Praha, kde je hodně velkých nemocnic, takže ty by to snad měly zvládnout samy. Ostatní menší nemocnice, které mají relativně rozsáhlý okres na sebe, například Domažlice, Stod, Rakovník, u nich si nemyslím, že by byly schopny to zvládnout. Tam máte hlavní problém v JIPové péči. Můžete zavřít ortopedii, zavřít oční a udělat tam covidová lůžka, to ano, ale tu JIPku máte pořád stejnou. A nemůžete mít na deset intenzivních lůžek mít navázaných 100 standardních lůžek, poněvadž tam přesně jsou ty potenciální miny, bomby, které můžou bouchnout: mladí lidé, kteří se můžou zhoršit, a vy pro ně tu JIPku musíte najít. Takže tím, že se si uděláte na deset JIP-lůžek 100 standardních, se dostanete do velkých problémů a pak nebude moci toho člověka zachraňovat, protože pro něj nemáte lůžko. To je samozřejmě morálně, medicínsky i jakkoli jinak nepřijatelné.
Já za sebe, jako osoba, jako Martin Straka, mám ty reakce veskrze pozitivní. Možná jeden protivný e-mail mi přišel. Dostávám denně desítky e-mailů, na které ani nestíhám odpovídat. Podpora je obrovská napříč celou republikou. Jako nemocnice, jako oddělení samozřejmě cítíme obrovskou podporu. Teď i jeden sokolovský právník vrazil 50 tisíc do obědů pro nás. Takže nám ze statku Bernard vozí naši kamarádi obědy. Jsou to takové drobnosti, ale psychicky nám velice pomůžou. Samozřejmě nepotkáváme takové ty popírače, s těmi se úplně do kontaktu nedostaneme, protože lidi, který u nás končí, už samozřejmě vědí, co se děje, respektive už tomu v tu chvíli věří oni sami i jejich rodiny. Pravda se víceméně šíří, ale bohužel to stojí hodně obětí. To je nepříjemné. Mohli jsme být lepší jako národ.
Do té pandemie jsme jako společnost a národ nenastoupili v dobré kondici. Byli jsme jako společnost už tak dost rozděleni, převládají tu ne úplně zdravé názory, do toho nás premiér stihl zadlužit už před covidem, stihl rozdat peníze důchodcům, na jízdné zdarma a na takové – z mého pohledu – nesmysly, takže jsme do toho vůbec nenastoupili dobře. Německo je stejný region, ale jsou v tom boji mnohem úspěšnější. To je vidět. Byli na to připraveni, společnost je ukázněná a ekonomicky to zvládají. My jsme bohužel už měli už od začátku problém a tím dobrým (loňským) jarem, jak jsme to krásně instinktivně zvládli, tak to nás malinko ukonejšilo. Přestali jsme být obezřetní, a hlavně lidi přestali věřit naší populistické vládě, ta důvěra tam prostě není. Dneska jim to už nevysvětlíte, oni to musí sami pochopit a bohužel to pochopí až v momentě, kdy jim zemře někdo blízký.
Takže poradit? Teď se prostě bude muset lockdownovat. Nic jiného nám nezbyde. A klíčové slovo, které nás dokáže z tohoto masakru vysekat, je očkování. Každý jsme ohrožen, opravdu. Covid není chřipka a nekosí jen staré a nemocné lidi. Teď převáželi z Chebu do Prahy mladíka, 96. ročník, na plicní ventilaci, to znamená, že je kriticky ohrožen. Bez jiné diagnózy, bez kila navíc. Takže jsme všichni ohrožení a bojme se, my se prostě musíme bát všichni. To znamená opravdu sedět doma na zadku, být ve svém lockdownu. Každý za sebe si musí vzít zodpovědnost. Na měsíc to totálně zavřít. Já bych opravdu zavřel i průmysl, velké podniky, kde se to šíří. Nic jiného mi z toho nevychází, ale vláda to nechce slyšet.

„V nemocnicích Plzeňského kraje je nejvíce lidí s nemocí covid-19 od začátku pandemie. V kraji tak i podle statistik přibývá v posledních dnech nejvíc nakažených. Podle krajského koordinátora lůžkové péče Jana Beneše už nemocnice v Sušici a Domažlicích kvůli naplnění kapacity nepřijímají pacienty s koronavirem. (9. 2. 2021) “

Radiožurnál

„Moderátorka: Spolu s reportérem Lubomírem Smatanou teď zamíříme na domažlickou chirurgii, z níž se stalo covid-oddělení. A z něj tento týden JIP. Lubomír Smatana: Nejenom že se z chirurgie stala covidová interna, teď se z její části stala dokonce JIP: Pomáhají tu vojáci, studenti ze zdrávky, personál z jiných oddělení. A také učitelka matematiky ze základní školy Magda – původně všeobecná sestra. (26. 2. 2021)“

ČRo Plus

„Každý jednotlivý lůžko je vzácnost. Dneska nejcennější zboží. (26. 2. 2021)“

ČRo Plus

Jmenuju se Petr Hubáček, jsem původním a stále ještě probíhajícím povoláním lékař s třicetiletou praxí, věnuji se akutní urgentní medicíně, chirurgii a traumatologii a v současné době pracuji v domažlické nemocnici jako předseda představenstva této společnosti, respektive na pozici jejího ředitele. Současně, mimo svoji manažerskou funkci, pracuji jako lékař na covidovém oddělení v první linii.
V naší nemocnici se teď ta situace trošku mění, respektive mění se struktura lůžkového fondu, neboť se nacházíme v oblasti při bavorských hranicích. Nad sebou máme tachovský okres, který nemá svoji nemocnici – a minulý týden byl vyhlášen jako nejpostiženější okres v souvislosti s pandemií covid-19; naše Domažlicko s tím úzce souvisí. Celý minulý týden jsme na tom byli nejhůře ze všech krajů. Nebyl dostatek covidových lůžek, nebyl dostatek lůžek ani pro tu standardní péči, takže jsme se společně s kolegy z ostatních pěti sesterských nemocnic dohodli s vedením Plzeňského kraje a s krajským koordinátorem lůžkové péče, že v Domažlicích podobně jako na jaře vybudujeme tzv. covidovou nemocnici. To znamená, že naše nemocnice v Domažlicích bude přijímat pouze pacienty k hospitalizaci, kteří mají prokázané onemocnění covid-19. A to nejen pro náš domažlický region, který má spád 60 000 obyvatel, ale i pro celý okres Tachov, Plzeň-jih a Klatovy, takže ten spád se podstatně navýšil. Výhodou toho je, že budeme specializovaní jen na onemocnění covid, budeme soustřeďovat pacienty sem a ostatním nemocnicím se otevře volná lůžková kapacita pro ty, kteří covid nemají, a v dnešní době také potřebují péči. Nebudou se nám v nemocnicích tolik mísit covidoví a necovidoví pacienti.
Začali jsme tedy s transformací. Samozřejmě, protože u nás leželi i necovidoví pacienti, tak jsme je museli doléčit, případně je přeložit do jiných zdravotnických zařízení. Během týdne se nám podařilo vytvořit, k dnešnímu dni to je 107 covidových lůžek. Z toho jsme schopni mít na umělé plicní ventilaci pět pacientů. A 15 dalších JIPových lůžek máme vytvořených. Je to i díky tomu, že státní správa hmotných rezerv nás pomohla vybavit, zapůjčila nám JIPkové postele, přístroje pro vysokoprůtokovou oxygenaci pacientů, protože v dnešní době ten stav těch pacientů je velmi, velmi vážný. V minulém týdnu jsme přijímali ročníky 84, 96, velmi mladé lidi, kteří mají těžké zápaly plic právě v souvislosti s tímto virovým onemocněním. A je to způsobeno především britskou mutací, která je mnohem agresivnější, mnohem rychleji se šíří. Bohužel často napadá právě mladé ročníky. Nedávno jsem do nějakého deníku říkal, jak jsme byli všichni vyplašení z covidu, tady na Domažlicku jsme na tom byli nejhůře, ale když se nad tím dnes zamyslím a vzpomenu si, tak to byla procházka růžovým sadem. To, co jsme zažili na podzim, ale především teď v zimě, ten typ britské mutace viru je opravdu velmi agresivní a velmi mě mrzí, když potkávám lidi na ulicích bez zakrytých dýchacích cest, na nádražích vidíte čekat třetinu lidí, kteří nemají na sobě ani roušku, ani pod krkem nebo bradou ji nemají. Je to velmi špatně, velmi špatně. A říkal jsem si, ať se každý přijde podívat na CT snímky plic třicátníků, pětadvacetníků, čtyřicátníků – byli by velmi zděšeni a udiveni.
Vždy jsem to zvládal úplně v pohodě, ale musím říct, že na mě teď začalo působit právě období února, konce ledna. Najednou tady byli lidé, kteří třeba u nás byli na vyšetření, sportovci, mladí, 30 let, kteří neměli absolutně žádný problém. A najednou za týden přijdu na vizitu na covid a zjistím, že byl tento člověk přijatý. Teď tady byl jeden pán, ročník 93, fyzicky velmi zdatný a zdravý člověk a ještě jsme si povídali u té vizity a rozešli jsme se. Byl jsem tam ještě na večerní vizitě. Ráno přijdu, ptám se, kde je, a oni mi sdělili, že už je špatný, že už leží na ARO a že se v noci strašně zhoršil a nakonec to skončilo tak, že jsme ho museli ke specializované péči překládat do Fakultní nemocnice do Plzně. To na mě docela zapůsobilo a pořád na to myslím. A myslím na to ne jen u těch mladých, ale i u těch starších lidí, seniorů, kteří onemocní. Ráno s nimi mluvíte, odpoledne s nimi mluvíte a za půl dne je to úplně jinak. Ti pacienti se zhorší. Je hrozné, když přivezou manželský pár, který je covid pozitivní a jeden z nich tady zemře. Ten druhý zůstává. A my mu musím sdělit tu nepříjemnou skutečnost. Naše práce je tímto strašně citově poznamenaná.
Zdravotnický i nezdravotnický personál – samozřejmě se na covidových odděleních pohybují i nezdravotníci – je podle mne už na hraně možností, řekl bych i fyzických, ale zejména psychických. Na jaře, když to vypuklo, jsme si říkali, to skončí, přejde to, je to taková nějaká horší chřipka. Pak ten červen, konec června, červenec, srpen byl jakž takž dobrý, rozvolnila se mimořádná opatření, lidé začali cestovat, byli se svými rodinami. Bylo to takové klidnější. Na podzim už to bylo horší, ale každý si říkal: to zvládneme zase, jaro nám trvalo dva nebo tři měsíce, do Vánoc to bude dobré. Taková naděje svitla, i když musím říct, že to nebylo ideální rozhodnutí, když vláda rozvolnila některá opatření před Vánoci a ta situace se už během svátků podstatně zhoršila. Lidé zjistili, že to světlo na konci toho tunelu se hodně vzdálilo, konec epidemie na našem území je někde dál. A když už to v lednu zase polevilo, tak se ta sinusoida návratu dostala na vrchol a přelom ledna a února byl prostě úplně nejhorší ze všech. Bohužel, ta situace se už několik týdnů nelepší. Vidíme to, zdravotníci i nezdravotníci, že to zlepšení nepřichází, naopak se to zhoršuje, jsou hospitalizováni mladší a mladší ročníky s horším, mnohem horším průběhem. No a v neposlední řadě samozřejmě je smrtnost této poslední britské mutace mnohem vyšší, než byla ta předchozí.
Naštěstí, za to jsem velmi vděčen i naší vládě, že očkování umožnila právě lidem v první linii, alespoň v nemocnicích. Musím říct, že jsme se pohybovali, co se týká týdenní nemocnosti onemocnění COVID-19 u zdravotníků, zhruba kolem 30. Teď máme tu nemocnost do deseti lidí, spíš kolem pěti. Myslím si, že to očkování zapůsobilo. Máme samozřejmě případy, že po první dávce očkování byli někteří ještě nemocní, ale ty průběhy jsou lehké. A o tom to očkování je. Mělo by vás ochránit především před těžkým průběhem onemocnění, abychom nezemřeli.
Tachovsko je momentálně nejhorší a denně je k nám přiváženo třeba 16 příjmů, to není nic neobvyklého. Otevřeme nějaká lůžka a během jednoho dne se to naplní, stalo se nám to během minulého týdne dokonce dvakrát, že jsme otevřeli další a další lůžka a během šesti, sedmi hodin se nám 20 lůžek zaplnilo. Pak jsme se zase museli domlouvat s okolními nemocnicemi, jestli by ty covidové pacienty z Tachovska, Klatovska, Stodska, mohli na chviličku brát, než se nám zase uvolní lůžka. Během té služby se lůžka většinou uvolní, ať je to z důvodu, že je pacient doléčený – tedy doléčený není nikdy – ale už zvládne domácí doléčení, na druhé straně se lůžka uvolňují i tím, že pacienti bohužel zemřou. To je ta smutnější stránka věci. Počítám s tím, že teď ty dva týdny ještě budou hodně kritické. Předpokládám, že během tohoto týdne se překlopíme do zcela plně covidového režimu. To znamená, že zavřeme všechna necovidová lůžka pro běžné pacienty a budeme hospitalizovat jen ty covidové. Naštěstí máme výhodu v tom, že ambulantní praxi máme zcela bokem, v jiném křídle monobloku, než jsou ta covidová lůžka, covidové stanice. Takže můžeme poskytovat obyvatelům Domažlicka a okolí i standardní běžnou péči. Není to tak, že jsme covidová nemocnice, a když si například můj syn nebo dcera zlomí ruku, něco si rozřízne, nebo bude mít jiný problém někdo z rodiny, pojedu vždycky do domažlické nemocnice, kde mi pomůžou. Běžnou péči zajistíme – ambulantní i necovidovou. Pokud bychom po ošetření vyhodnotili, že je indikovaný k hospitalizaci na lůžko a test mu vyjde negativní, jsme domluveni na systému příjmu do našich sesterských nemocnic nebo do fakultní nemocnice v Plzni, kam ho převezeme.
V první řadě určitě prevence. Pořád se na ni odvoláváme, jako ředitelé nemocnic i jako zdravotníci. Jsou to výzvy k občanům, obyvatelům, aby nepodceňovali onemocnění covid-19. Zejména ty mutace, které jsou neznámé, minulý týden se u nás objevily i případy jihoafrické mutace. Nevíme ještě, jaký tam bude průběh, neznáme ji. Takže prevence je číslo jedna. Na druhou stranu se přikláním – a přikláněl jsem se k tomu už před třemi týdny – k tvrdému lockdownu, podobně jako tady v našem sousedním Bavorsku. Víme to od pendlerů, protože tady u nás testujeme ty, kteří mají povinné testování při překračování hranic do Bavorska, že Němci jsou disciplinovaní, jsou tam prázdné ulice, dodržují rozestupy, všichni nosí ochranu úst a v podstatě si lidé uvědomují závažnost situace. U nás potkáte skupinu osmi teenagerů, kteří popíjejí pivo z plechovky bez roušek v parku na lavičkách, policie nemůže být u všeho. Když je napomenete, se zlou se potážete. Takže prevence určitě ano a spojil bych ji s tvrdým lockdownem.

„Epidemická situace v Česku se nelepší. Velká část nemocnic je na hraně svých kapacit. To platí i v Královéhradeckém kraji, a to jak ve fakultní nemocnici v Hradci Králové, tak i v zařízeních, která patří pod krajský zdravotnický holding. (17. 2. 2021)“

ČRo Hradec Králové

„Náchodské nemocnici došla volná covidová lůžka. Radiožurnálu to potvrdil ředitel nemocnice Jan Mach. V tuto chvíli tam proto zdravotníci organizují převoz pacientů s koronavirem do okolních krajů. Sanitky už odvezly dva pacienty do Fakultní nemocnice v Hradci králové. Čtyři další pak do Boskovic. Dva nemocné do Fakultní nemocnice U Svaté Anny v Brně.(10. 2. 2021)“

Radiožurnál

Jmenuji se Šárka Štěpánková. Jsem vrchní sestra na ARO a momentálně i na covidové JIP v Náchodě.
My jsme spolu mluvily v říjnu, kdy jsme, myslím, měli dvě standardní covidová pracoviště. A 2. října jsme otevírali covidovou JIPku. To vím přesně, protože to je pořád moje pracoviště, které patří pod ARO. A co se změnilo? Změnilo se to, že momentálně máme jen tady v nemocnici v Náchodě pět covidových pracovišť a covidová lůžka se udělala z chirurgického oddělení, z ortopedického oddělení i z interního oddělení. Takže máme COVID A, COVID B, COVID C, COVID D. To je asi ta největší a nejzásadnější změna.
Teď momentálně ten nápor není takový, jako byl na začátku ledna. My jsme toto období klidu, ale to v opravdu v uvozovkách „období klidu“, zažili těsně před Vánocemi, kdy jsme si mysleli, že už prostě COVID opadává, máme to nejhorší za sebou. A pak to vlastně udeřilo plnou silou o Vánocích a zkraje ledna. To byly pro nás nejhorší týdny, kdy jsme si opravdu všichni sáhli na dno. Teď momentálně v Náchodě zažíváme klidnější období. Tím slovem „klidnější“ myslím to, že nemáme příjmů pět, šest za den, ale třeba jeden nebo dva nebo tři. Bohužel se nám tak posunuly hranice, že to je pro nás klidnější období. A nemáme úplně narváno. Pro nás bylo stresující, že jsme museli přesouvat pacienty ze všech covidových oddělení, abychom měli místo opravdu pro ty nejhorší na ARO a na JIP. Bylo strašně stresující, když jsme neměli místo. Momentálně máme ARO obsazené, ale na covidové JIPce jsou dvě volná lůžka.
Je to lepší pocit, když víte, že když bude příjem, nemusíte rychle někoho posílat buď na standardní oddělení, nebo překládat i mimo region. Určitě jste zachytili, že jsme přesouvali pacienty mimo region.
Sestřičky jsou strašně moc unavené. Nikdo si to neumí představit, v jakém zápřahu jsou. Mají své osobní problémy, třeba nemocné rodiče, nemocné děti, distanční výuku dětí. Stejně jsme, my zdravotníci, zvyklí pracovat v týmu – to není tak, že nepřijdete do služby, když vám není dobře. Samozřejmě, musíme myslet na sebe a své zdraví. Ale vy prostě víte, že když ráno zavoláte a řeknete: „Já se prostě necítím“, tak ty sestřičky, které do služby jdou, tam budou v oslabení a budou tu službu mít o mnoho horší. A místo dvou pauz na oběd nebo na svačinu půjdou na jednu, protože tu práci prostě udělat musí. O ty nemocné se musíte postarat, stejně jako o ordinace, jídlo, hygienu. To je standardní péče, kterou si chceme udržet, a samozřejmě úplně jinak to vypadá, když je nás dostatek a když jsme v oslabení. My jsme si v lednu, v tom nejhorším období prošli tím, že jsme byli mezi sebou hodně pozitivní, takže jsme opravdu pracovali i v oslabení personálu.
Určitě pomohlo očkování. Určitě. Nešíří se to tak, jak se to šířilo v tom lednu, teď mám asi dvě pozitivní sestřičky v týmu. Od celého začátku covidu byl na oddělení snad vždy někdo pozitivní, ale v lednu to bylo masivní, hlavně anesteziologický tým sestřiček, který je nenahraditelný. Anestezie je specifická, jestli si vzpomenete, tak v říjnu jsem mluvila o tom, že covidová JIPka je nové oddělení, kde se zapojila celá nemocnice, naučili se s těmi přístroji a naučili se starat o lidi v kritickém stavu. To šlo. Ale bohužel se nikdo nenaučí ze dne na den práci anesteziologické sestry: pracují s anesteziologickými přístroji, to je tak specifická práce, že ta sestřička je nezastupitelná. Nemůžete poslat sestru z porodnice, aby šla uspávat na sál neodkladnou operaci. Tým tvoří 12 sester a v jednu chvíli mi v práci zůstaly opravdu jen tři. Samozřejmě neonemocněly v jeden den, najednou. Už jsme se prostě těšili, až se uzdraví, až se vrátí a budou v plné sestavě, protože to je pak hodně znát na chodu oddělení.
Jestli mě nějaký pacient zasáhl? Jsou to všichni pacienti, kteří u nás zemřeli – a bez covidu by nezemřeli a mohli tady další roky být. Určitě to působí na všechny, hlavně na ty sestřičky. My jsme se nikdy za celou éru nesetkali s tolika úmrtími. Ono když začnete pracovní týden s tím, že předáte v garáži ARO – protože ani to nejde ve standardních prostorech, kde jsme se mohli těm rodinám věnovat – tak když jim předáváte pozůstalost, aniž jim můžete projevit upřímnou soustrast podáním ruky nebo je chytit kolem ramen… nebo cokoliv. Ale když jim to tam dáváte prostě chladně v obleku, někde ve studené garáži, ve stoje a předáváte igelitový pytel, a ještě jim říkáte, ať do něj 48 hodin nesahají – oni si ty věci svého blízkého zemřelého můžou prohlédnout až po 48 hodinách, to jsou nepředstavitelné věci, které v nás zůstanou navždy.
A těch úmrtí je hodně. Třeba sestřičky měly noční službu, během níž jim zemřeli čtyři lidi. To si nikdo neumí představit, co to udělá s psychikou těch sestřiček.
Ale jak říkám, každý týden je jiný. Já jsem chtěla říct, že někdy to i dobře dopadne. Nejvíc nás nabíjí uzdravený pacient. Určitě jich tím oddělením prošlo několik, jsou to jména a příběhy vryté do našich duší. To je v opravdu něco, co nás nabíjí a dodává nám sílu, že to všechno má smysl. Když se přetahujete o toho pacienta se smrtí a zvítězíte. Bohužel není to vždy, je to velká bezmoc, i kdybychom udělali úplně všechno, ten virus prostě nemá žádnou logiku. Jestli to je mladý, starý, tlustý, hubený. Nemá prostě pro nás logiku. A nejkrásnější je, když se to podaří a ten pacient odchází domů.
ezapomenu nikdy ty obrazy, když jsem třeba viděla ty pacienty ustrojené do civilu z toho nemocničního lůžka, jak je sestřička odváží výtahem do té garáže ARO, to je totiž náš jediný přístup, a tam si ho jeho rodina převezme do auta a odjíždí domů. To nám dodává sílu. Ti uzdravení pacienti.
Já jsem právě už se zařekla, že nepromluvím s žádnými novináři, protože veřejnost to stejně vnímá strašně špatně. Kdybychom ty novináře na oddělení nepustili – protože byli přítomni třeba právě na covidovém oddělení a pokládali nám otázky – takže kdybychom je tam nepustili, bylo by to vnímáno špatně ve smyslu: určitě něco schovávají, oddělení je prázdné a bůhví, na co si hrají. A když je pustíme, opravdu si vyčleníme čas, abychom zodpověděli otázky, které chtějí vědět, tak ta veřejnost to stejně zase vnímá špatně, že na co si to tam hrajeme. Já jsem se po těch reportážích setkala se strašně negativními reakcemi, které zamrzely. Nejsem vůbec politicky zaměřená. Je mi jedno kdo, kde, s kým a proč a jak demonstroval a tak, je mi to opravdu úplně jedno. Já jen chci popsat situaci. Když se mě někdo zeptá, jak to vypadá u nás na oddělení, tak prostě říkám pravdu. A jestli ji někdo slyšet nechce, tak s tím nic neuděláme, no, ale věřím tomu, že někteří tu pravdu slyšet chtějí. Ty nemocnice jsou opravdu narvané k prasknutí a zdravotníci jsou vyřízení. A jestli mi někdo bude říkat, že to je naše práce a jak se upřednostňujeme, a kolik za to máme peněz, tak já už jsem to nabízela: ať si to jdou opravdu zkusit, já je tady ráda zaměstnám.
Ale na druhou stranu jsem odmítla spoustu dobrovolníků. Samozřejmě za to, že mi někdo řekne, že si na 14 dní vezme volno ve své fabrice a přijde nám pomoct, moc děkuju. Moc děkuju. Každému jsem odpověděla, každému jsem se snažila poděkovat, ale to pro nás není pomoc. My musíme toho člověka proškolit, aby mohl k nemocným. Nemůžeme z ulice pustit kdekoho. Ale já nemohu nikoho zaučovat týden, aby mi pak odsloužil dvě nebo tři směny a skončil. Takže já tuto pomoc prostě nepřijímám. My potřebujeme, aby někdo naskočil do toho vlaku a jel s námi.
I třeba armáda, strašně moc chválím vojáky, my jsme tady měli skvělé vojáky, kteří zapadli do týmu. A největší bolest je, že tady jsou na 14 dní. Týden se to učí a týden jsou součástí našeho týmu a odjedou. A když toto máte od října v kolotoči, že neustále jenom někoho zaučujete, tak je to ještě mnohem víc vysilující. Já už jsem říkala těmto novým vojákům, nemyslete si, že nejsem komunikativní. Vždy jsem to měla zajeté tak, že každého nového jsem tady provedla oddělením a vysvětlila jeho chod, ale já už prostě na to nemám, zvládat to pořád dokola.
Některé komentáře, které si čtu, mě strašně štvou: že v nemocnici jsou lidi držení kvůli poplatkům od pojišťoven. Jako nevím, no. Naučila jsem se na to nereagovat, protože to je jen zákon akce a reakce. To jsou pak další a další nechutné komentáře. Ale mně je opravdu líto všech těch uzavřených podniků a lidí, které to živí, nemají z toho živnost. Opravdu mi to je líto, ale já jim nepomohu. Soucítím s nimi, je to strašné. Ale kdyby tady viděli ty umírající lidi, uvědomili by si, že zavřít to na chvíli, aby se ten virus nešířil, má snad smysl.
Doporučení, doporučení… ať to lidi vydrží, chvíli. Když se podíváte ven, tak opravdu tu roušku nenosí nikdo. Nechci nikomu kázat, vůbec ne. A nechci zase anonymy, jak jsem strašně přechytralá. Takže… ať to ještě vydrží, no, ať to vydrží, ať to prostě zvládneme a vrátíme se k normálnímu životu. To je moje největší přání.

Lenka Kabrhelová, Barbora Sochorová a Martin Melichar

Související témata: podcast, Vinohradská 12, koronavirus v Česku, pandemie, COVID-19, lékaři, nemocnice, JIP