Když se dva perou, Kreml se směje. Zahraniční politika USA dosáhla svého dna, tvrdí analytik

Washington 3. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V pátek se v Bílém domě v americkém Washingtonu odehrálo ostře sledované setkání Volodymyra Zelenského s Donaldem Trumpem. Na stole byla veledůležitá dohoda o vzácných nerostech, kterou Spojené státy podmiňovaly další vojenskou pomoc. Chápu to správně?
V zásadě to chápete správně a pro řadu lidí v americké politice to možná byl způsob, jak administrativu Donalda Trumpa vtáhnout do toho procesu a zajistit, aby Spojené státy, respektive Trumpova vláda cítila zájem Ukrajinu nadále podporovat.

Trump takto Američanům prodával užitek z toho, že budou dál podporovat Ukrajinu?
Určitě ano a je to v rámci transakční logiky a toho, jak Trump dělá zahraniční politiku. Myslím, že to do toho zapadá velmi dobře. Širší narativ je, že USA dlouho doplácejí na to, co k ničemu pořádně nevede, tak s touto dohodou Trump mohl dostat další impuls, že se takto peníze vrací zpátky a stává se z toho dobrý deal, jak říká. V rámci jeho přístupu k životu obecně, k byznysu a k politice tam tento způsob jednání asi patří.

Trump to bral velmi obchodně. Ukrajincům se nelíbilo už u prvního návrhu dohody o vzácných nerostech, že tam nejsou bezpečnostní záruky pro Ukrajinu a že tam stojí čistě to, že Ukrajina přepustí svoje vzácné minerály, čímž se podle Trumpa splatí to, co Američané už napumpovali Ukrajině.
Ukrajina byla ochotná podepsat v zásadě cokoliv ve chvíli, kdy Spojené státy zásadnějším způsobem slíbí Ukrajině, jak bude zaručena její bezpečnost po té, co by mohlo dojít k příměří, případně míru s Ruskem, aby se nestala třetí invaze. To je aktuálně to nejdůležitější, o co se Ukrajina snaží, pokoušejí se o to i evropské státy a je to něco, do čeho se Spojeným státům moc nechce. Ale pak je tady ještě alternativní pohled – řada lidí věřila, že tím, že Spojené státy nyní budou cítit nějaký větší zájem skrze tuto dohodu, tak možnosti vyjednat další bezpečnostní záruky do budoucna budou realističtější.

Měl vzniknout i nějaký společný fond na obnovu Ukrajiny, kam by se peníze z prodeje vzácných nerostů ukládaly na další investice, Američané by v tom měli i svůj podíl, a tím pádem by mohli kontrolovat ty investice a tak dále. 
A v tu chvíli by měli zájem o to, aby bezpečnost Ukrajiny byla tímto způsobem garantována, protože tam budou mít své zájmy. 

To všechno se dělo v době, kdy pozorujeme oteplování vztahů mezi Washingtonem a Moskvou. Trump zvyšoval útoky na Zelenského tím, že o něm mluvil jako o průměrném komikovi, který de facto přemluvil Spojené státy ke stomiliardovým investicím do války, jež se Američanům nevyplácí a podle Trumpa nejde vyhrát. Také nazval Zelenského diktátorem. Myslíte si, že páteční jednání byla předem odsouzena k nezdaru? Protože Zelenskyj přijel do Bílého domu podepsat dohodu o minerálech...
Řada lidí má za to, že to všechno bylo předem domluvené divadlo. Já si to úplně nemyslím. Můžeme debatovat o tom, zda strategie, kterou zvolil, byla správná. Pravděpodobně asi ne zcela, protože nedosáhl ničeho hmatatelného a v podstatě se dá říci, že samotné setkání skončilo asi nejhůř, jak mohlo. Je tu evidentní americká snaha dosáhnout co nejdříve dohody bez ohledu na to, jak bude výhodná pro Ukrajinu. Neříkám to nutně jako kritiku prezidenta Zelenského. I po emoční strance rozumím tomu, co v tu chvíli musel prožívat, a když dáme toto všechno stranou, tak coby politik a suverénní zástupce suverénní země, který byl zvolen na Ukrajině jako legitimní prezident, může mít zájme nevystupovat jako někdo, kdo čistě sklopí hlavu. 

Přístup mafiánského bosse

Setrvejme ještě v Oválné pracovně, protože harmonogram toho dne byl jednoduchý. Obvykle to bývá pár minut s otázkami novinářů v Oválné pracovně, oběd, podpis dohody, tisková konference, odchod. Oválnou pracovnou to začalo a skončilo, protože Zlenskyj seděl desítky minut s Trumpem před novináři, vedle Trumpa na gaučíku seděl J. D. Vance jako viceprezident. To, co se tam v posledních minutách sehrálo, asi viděl a slyšel v posledních dnech každý. Co byla rozbuška té obrovské hádky, bezprecedentního momentu?
Zlomilo se to odhadem sedm minut před koncem poměrně dlouhé debaty před médii. Bylo tam několik prvků. Je těžké přesně analyzovat a koukat se na to, co v hlavách jednotlivců v jednáních nakonec zarezonovalo nejvíce. Myslím, že nejvýraznější moment, kdy se to zvrhlo v čistou hádku a v přeřvávání navzájem, byla jiná interpretace toho, co to znamená diplomaticky jednat a zda to je vůbec možné a má smysl s někým jako prezident Putin. Jak došlo na toto téma, kde prezident Zelenskyj drží stejnou rétorickou linii s evropskými státníky a s předchozí administrativou Joea Bidena, kdy bez problému mluvil o Putinovi jako o teroristovi, vrahovi, jako o někom, s kým se nedá dodržet žádná dohoda, tak tam se celá debata zkomplikovala a následovaly velmi agresivní výpady amerického viceprezidenta.

Naštvalo ho to. J. D. Vance řekl Zelenskému, že je urážlivé nakráčet do Oválné pracovny a hádat se tam o věcech. Zelenskému vpálil, že má problémy s nedostatkem lidí v armádě, ten se ho obratem zeptal, jestli na Ukrajině vůbec někdy byl. Říkal mu, aby aspoň jednou přijel, když viceprezident mluví o problémech, které Kyjev má. Vance to zase celé otočil a zdůraznil, že Zelenskyj má projevit respekt, když se Spojené státy snaží dosáhnout míru. Pak už toho Zelenskyj měl asi plné zuby, protože se do něj pustil ještě Trump a nevybíravými výroky na něj zaútočil. 
Udělám takovou analogii fungování zahraničně-politické vize Donalda Trumpa, která mi nejvíc připomíná přístup mafiánského bosse nebo někoho, kdo vede gang. Na jedné straně jsou zde státy, alternativní gangy, jako jsou Rusko a Čína, které Trump nějakým způsobem respektuje, vnímá jejich sílu, která se měří částečně ekonomicky, ale především vojensky, případně velikostí států a jejich rolí v globálním světovém řádu. Vnímá je samozřejmě jako soupeře, které ale respektuje. Myslí si, že celá řada problémů s těmito zeměmi vzniká z toho, že ačkoliv Spojené státy jsou objektivně nejsilnější mocností na světě už od konce druhé světové války, tak předchozí administrativy nebyly schopny té síly využít a postupovaly tak špatně, že státy jako Čína a Rusko je nerespektovaly, což vedlo k událostem, které jsou v principu negativní pro USA. To je jedna část. 

Trump jako správný mafiánský boss kouká na své spojence, Evropu, ne nutně jenom jako na partnery, ale částečně jako na státy, které by mu z principu měly jít na ruku, protože on jim poskytuje ochranu a oni toho zneužívají. To je jeho dlouhodobý diskurs o tom, že Evropa dlouhodobě neplatí za vlastní bezpečnost, nechá se bránit od Spojených států, využívá dobrotu USA a je na čase, aby to splatila. Vůči těmto partnerům Trump v podstatě nemá respekt. Když se potom kouká na někoho, jako je ukrajinský prezident, přičemž jejich osobní animozita jde už do první Trumpovy administrativy a historie je zanesená velmi problematickým vztahem, tak to, co od něj očekává v této fázi, je poslušnost, sklopení hlavy, absolutní vděčnost. Za to Trump je ochoten Ukrajině nějakým způsobem pomoct. Když říkám nějakým způsobem, tak tato vize Donalda Trumpa je asi bližší tomu, jak by to viděl Kreml, než jak to vidí Kyjev.

Takže když Zelenskyj říká Trumpovi, že USA mají krytí oceánem, Trump se naštve a řekne, že Zelenskyj nemá v ruce žádné karty a že právě Spojené státy mu nějaké daly do rukou, tak to je něco, co by šéf Bílého domu Vladimiru Putinovi neřekl, kdyby tam seděl?
Myslím, že by Putinovi by to neřekl a ten by to také zahrál trochu jinak. Toto byla určitě rétorická chyba, jakkoliv Zelenskyj má v tom, co říká, absolutní pravdu, respektive není tam něco, s čím bych na principiální úrovni měl problém. Na druhou stranu to není dobrá rétorická strategie směrem k někomu jako Donald Trump. Ten nechce slyšet něco jako: Pokud nás nebudete bránit, tak na to nakonec doplatíte a Rusko případně přijde až k vám. To tam mezi řádky zaznělo.

Je prostor na strategii, když proti vám sedí Trump a Vance a pouští se do vás?
Je to obrovský problém a Zelenskyj jako státník, legitimní prezident suverénního státu má také nějaké limity, jak si může dovolit vystupovat, aby to vůbec byl schopen obhájit na domácí politické scéně. Zároveň ale pokud jednáte s někým, jako je Trump, tak bohužel. Strategie, kterou zvolil například britský premiér Keir Starmer, když ho navštívil pár dní předtím, je v tomto ohledu funkčnější. Může se vám to nelíbit, mně se to rozhodně nelíbí a myslím, že americká zahraniční politika dosáhla svého dna a budou tam obrovské problémy, na které nakonec doplatí i Spojené státy, protože systém, který zřídily po konci studené války, z velké části benefitoval jak Spojené státy, tak jejich spojence a všichni předtím si to uvědomovali. Trump je ale zaměřený na velmi krátké, rychlé dohody a nevnímá mezinárodní instituce a normy jako něco, co by ho mělo svazovat nebo mělo řídit jeho rozhodování v mezinárodní politice.

Zaznamenal jsem názor bezpečnostního experta Toma Nicholse v časopisu The  Atlantic, který píše o tom, že to byl ambush, což můžeme do češtiny přeložit jako přepadení ze zálohy, a že to možná bylo domluvené předem. Na začátku jste říkal, že vy si to nemyslíte...
Ono je to vždycky něco mezi.

Nepadl Zelenskyj do léčky?
Částečně asi ano. Ale lidé mají velmi často představu, jak je všechno dopředu skvěle domluvené, sehrané, a podcení, jakou roli hrají emoce a přirozený vývoj situace. V tomto případě je řada indikátorů, že jak prezident Trump, tak jeho viceprezident Vance mohli mít nějakou, dejme tomu, základní vyjednávací strategii nebo postoj a možná i nějakou základní shodu, kterou měli ne domluvenou, ale v hlavě, jakým způsobem k Ukrajině přistupovat a jak ji vnímají. V tomto ohledu to set up je, protože Zelenskyj přišel do hnízda, které mu není pozitivně nakloněno, ať už na osobní úrovni, tak na úrovni geostrategické, kde Spojené státy aktuálně vnímají priority jinak a Ukrajina je v nich velmi nízko jako stát a zachování jeho budoucí suverenity, teritoriální integrity, politického systému a tak dále. Zároveň si myslím, že jak se celá debata vyvinula, tak tam hrála roli konkrétní tvrzení, emoce a určitě se dá představit, že to mohlo proběhnout jinak, zároveň se asi těžko dá představit, že by to proběhlo velmi pozitivně.

Politický geograf Michael Romancov z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy napsal na síť X, že to, co se odehrálo v pátek v Bílém domě, se velmi podobalo tomu, čemu byl před vyhlášením protektorátu v březnu 1939 v Berlíně vystaven Emil Hácha Adolfem Hitlerem a Hermannem Göringem.
Chápu to. Každá historická analogie má svoje limity, jak se dá použít, ale dejme tomu. Je tam element ponížení, demonstrace síly a toho, kdy se jedna strana snaží ukázat, že je tím pánem, co platilo doteď, nadále neplatí a druhý buď zásadním způsobem sklopí hlavu, bude to akceptovat a ještě uzná, že to je správné, nebo může jít domů a nechat si zničit zemi. Je to extrémně ponižující, je to jednání, které si nedokážu představit, že by vedl jakýkoliv jiný prezident Spojených států za posledních sto let, je to pro mě těžko představitelná situace, včetně republikánských a velmi konzervativně orientovaných prezidentů. U nikoho z nich si to nedokážu představit. Každopádně takto se situace vyvinula.

Jako extrémní ponížení Volodymyra Zelenského? Ukázal své hrdinství právě v tom, jak se zachoval? I když to možná nepovede k tomu, že automaticky získá americkou podporu, ale ukáže nějaké hrdinství, že se postavil za svůj lid, který už od anexe Krymu bojuje proti ruské invazi.
To v každém případě. Prezident Zelenskyj si to líbit nenechal a pokračoval ve své rétorice, která je spojena s tím, jak vnímá Rusko, ruského prezidenta, toho, kdo začal tuto válku, a jak se tento konflikt dá vyřešit. Kdybychom šli do hloubky tohoto argumentu, tak Zelenskyj to nezdůrazňuje proto, aby řekl, že diplomacie nemá smysl za žádných okolností. Říká, že diplomacie má smysl pouze, pokud bude spojena s bezpečnostními zárukami, které do budoucna zajistí, že slova, jež se potom ocitnou na papíře, nebudou jenom papírem, který se dá roztrhat, ale zabrání a odstraší budoucí ruskou invazi. 

Reportérka CNN Kaitlan Collinsová popsala, co se dělo po vystoupení v Oválné pracovně, protože na žádný oběd nedošlo, zrušena byla i tisková konference, Trump v úzkém kruhu svých nejbližších spolupracovníků rozhodl o tom, že už nechce dál se Zelenským vyjednávat, že podle něj není připravený vést další vyjednávání. Jak zásadní bylo přerušení programu? Pamatujete podobnou návštěvu v Bílém domě, během které by došlo k něčemu podobnému, jako když celá ukrajinská delegace musela opustit Bílý dům po setkání v Oválné pracovně?
Usilovně jsem se snažil vzpomenout si, ale nejsem schopen vybavit si žádný incident tohoto formátu, který by byl takto veřejný. V historii se často odehrála jednání, kde padala tvrdá slova za zavřenými dveřmi, a nakonec se neuskutečnila tisková konference, ale nevybavuji si takto emocemi naplněný moment, který by vedl k opuštění Bílého domu a v podstatě kolapsu jednání, která měla probíhat a měla být ten den zakončena podpisem asi ne úplně podrobné dohody, ale rámcové smlouvy, jež bude stavebním blokem k tomu, aby spolupráce pokračovala a byl něčím konkretizován a naplňován vztah mezi Spojenými státy a Ukrajinou, i když zdaleka nemá tu podobu jako vztah mezi Spojenými státy a Ruskem. 

Podpora od Evropy

K podpisu minerální dohody tedy nedošlo, smlouva byla roztrhána, pohřbena v tu chvíli?
Existuje legislativní rámec a možnost vrátit se k tomu, to záleží na jednotlivých aktérech. Varianta, že by se opět nalezla společná řeč, je také něco, co v posledních dnech zmiňují evropští státníci. Možná, že součást evropské strategie je dostat jednání mezi prezidenty Spojených států a Ukrajiny zpátky na, dejme tomu, normalizovanější úroveň. Zájem a snaha tam určitě je. Otázkou je, do jaké míry je to teď reálné.

Otázka je, jestli tím ukrajinským prezidentem bude Volodymyr Zelenskyj. Nevím, jestli jste viděl vystoupení Lindseyho Grahama, republikánského senátora, který byl asi devětkrát na Ukrajině a byl velkým zastáncem americké podpory Ukrajině. Po kolapsu jednání v Oválné pracovně vystoupil před média před Bílým domem a řekl, že buď se Zelenskyj musí změnit, nebo má rezignovat.
Viděl jsem jeho vystoupení a obávám se, že podobné výroky ze strany Spojených států budou teď poměrně časté. Určitě existuje představa, která se podle mě velmi líbí současné americké administrativě a rozhodně se velmi líbí Kremlu...

Vladimir Putin musí být štěstím bez sebe, když to vidí. 
V každém případě, myslím, že to předčilo jeho nejlepší možná očekávání od toho, jak toto setkání mohlo dopadnout. Ale existuje zde představa, že by prezident Zelenskyj nyní rezignoval, například v rámci nějakého tlaku, který se odehraje na ukrajinské domácí scéně, a nastoupí někdo, kdo bude ochotnější k zásadnějším kompromisům nebo ústupkům. V tu chvíli Trump bude schopen dosáhnout v poměrně krátké době toho, co chce, to znamená uzavřít nějakou formu dohody, ať už bude jakkoliv udržitelná do budoucnosti, z jeho pohodu pravděpodobně dostat Nobelovou cenu a být chválen svými voliči jako někdo, kdo splnil slib ve velmi krátké době ukončit válku na Ukrajině. Jak Trump říká, jeho předchůdce toho nebyl schopen, jeho strategie neměla žádný smysl a k ničemu nevedla. To může být aktuální představa, která by vyhovovala Kremlu, protože to by také znamenalo, že by ústupky byly mnohem zásadnější, než by udělal prezident Zelenskyj. Kreml by tím pádem mohl dosáhnout velkého politického vítězství za relativně malou cenu.

Nepřichází teď čas pro Evropu, aby podržela Volodymyra Zelenského, projevila mu respekt s tím, že tři roky od širokospektré invaze Ruska na Ukrajinu vede zemi, která je ve válce a snaží se bránit i celou Evropu? Po jednání v Oválné pracovně jsme viděli, že evropští státníci, nejdřív Donald Tusk z Polska a pak další se přidávali, vyjadřovali podporu Zelenskému. Neměli by evropští státníci teď přijít se slovy podpory a ochotou založit koalici, která by se možná obešla i bez americké pomoci?
Rozhodně by měli, do nějaké míry to také dělají, i když je to pořád úroveň debat, rétoriky a silných vyjádření a zatím nejde o konkrétní strategii, i když nějaké její obrysy se rýsují. Pokud Spojené státy nebudou pokračovat v pomoci Ukrajině, tak to mimochodem může jít do závažnějších výšin, protože kromě balíčků vojenské pomoci, které Spojené státy jako největší vojenský donor Ukrajině pravidelně schvalovaly za minulé administrativy, je zde pořád otázka spolupráce na zpravodajské úrovni. Zpravodajské informace jsou něco, co pro Ukrajinu bylo klíčové od začátku konfliktu a velmi zásadním způsobem jí to pomohlo bránit se ruské invazi. Je tam celá řada oblastí, ve kterých je spolupráce se Spojenými státy důležitá.

Evropa nyní musí přijít s vizí, která umožní Ukrajině v nějaké fázi říct ne, tato dohoda, kterou jste si vy, Spojené státy a Rusko, domluvili, je pro nás absolutně neakceptovatelná, protože s námi nebyla vyjednána a politicky ani principiálně nejsme ochotní sáhnout k tak velkým ústupkům, a radši se tím pádem budeme bránit. V tu chvíli zde bude tlak vojenský ze strany Ruska, politický ze strany Spojených států, aby Ukrajina na dohodu přistoupila. A pak tu bude Evropa, která může říct Ukrajině: My budeme respektovat vaše rozhodnutí dohodu neakceptovat, podle nás je také neakceptovatelná a budeme podporovat Ukrajinu tak dlouho, aby se stabilizovala, byla schopná ruskou invazi nadále dělat extrémně nákladnou, aby Rusko nebylo schopné dosáhnout svých cílů na bojišti a v nějakém střednědobém horizontu bylo dotlačeno k tomu, aby bylo ochotno slevit ze svých požadavků, zasednout s Ukrajinou jako s rovným partnerem k jednacímu stolu a najít nějaké řešení. Asi už se nedostaneme do té vize, že Ukrajina by byla vítězným státem nebo že by byla zachována její kompletní teritoriální integrita tak, jak vypadala před rokem 2014, ale bude akceptovanější, než to, co jsou aktuální ruské požadavky, které jsou mnohem blíže kapitulaci země.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, Fox 7 Austin, CNN youtubový kanál The White House.