Život předtím byl zadarmo. Tenhle musíme vybojovat, říká matka Terezy postřelené na filozofické fakultě
Spisovatelka a vypravěčka příběhů Dora Čechová vydala knihu Terezko, vrať se – deníkové zápisky matky, jejíž dcera byla postřelena na filozofické fakultě. „Panebože, ať žije. To jsem si opakovala, dokud jsme ji jednu hodinu po půlnoci nenašli v jedné z pražských nemocnic,“ vzpomíná na den, který změnil život celé rodině, v rozhovoru pro Radiožurnál.
V úvodu vaší knížky je zpráva, která tenkrát zasáhla úplně všechny: Na filozofické fakultě se střílí. Kolem půl čtvrté jste volala svojí dceři Terezce, ale nic. Až v jednu hodinu po půlnoci jste mohla svým kamarádům a rodině napsat: „Máme ji. Jen je to hodně vážné. Myslete na ni, ať to dá.“ Co se dělo mezitím?
Představte si, že žijete běžný život. Máte rodinu, dvě zdravé děti, je před Vánoci a najednou do toho přijde zpráva, že se střílí ve škole vaší dcery.
Věděla jsem, že nepřestanu, dokud ji nenajdu, vzpomíná na osudovou noc po střelbě na filozofické fakultě Dora Čechova
Vaše životní cesta se vám najednou rozsype pod nohama, protože se ocitnete v temnotě, kde hledáte instinktivně svoje dítě. Pořád dokola jsem opakovala: „Panebože, ať žije, ať žije.“ Měla jsem v sobě obrovský pud ji najít. Věděla jsem, že dokud ji nenajdu, tak neustanu.
Terezku jste nakonec našli až jednu hodinu po půlnoci ve Vinohradské nemocnici. Měla průstřely hrudníku, poraněnou páteř, měla zraněnou hlavu. Kolik operací vlastně má Terezka za sebou?
Tu noc ji operovali dvakrát, nejdříve hrudník a potom páteř. Další den jí operovali hlavu a pak následovaly operace břicha kvůli výživě. To už ale byly drobnosti ve srovnání s tím, co zažila.
Jaké bylo, když vám lékař v nemocnici řekl, to byla Tereza ještě v umělém spánku, že se jí možná neobnoví kognitivní funkce?
Zapnul se mi mateřský instinkt. Když jsem Terezku v nemocnici poprvé chytla za ruku a ta ruka byla teplá, věděla jsem, že to bude dobré, že jen potřebuje čas nabrat sílu k probuzení, protože devastace jejího těla byla obrovská. Byla jsem klidná, jenom už jsem dál nechtěla něco takového od lékařů poslouchat.
Všechno bude v pořádku
Ve vašich denících je hodně optimismu, zároveň tam ale jsou velké propady. Jak se to ve vás všechno mlelo?
Měla jsem takovou spojnici s tím, jak se Terezka narodila. Ona se narodila doma a já jsem tehdy věděla, že bude všechno v pořádku. Úplně stejný pocit jsem měla po tom zranění. Věděla jsem, že zase bude chodit. Je to takové hluboké přesvědčení, které nedokážete vysvětlit rozumem, jistota ve vás.
Soud uložil podmínku cizince, která oslavovala střelce na filozofické fakultě. Na pět let ji vyhostil z Česka
Číst článek
Nechtěla bych zapomenout na vašeho syna Jakuba. Jak se s tím vyrovnával on?
Kuba, myslím, dospěl mnohem rychleji, než chtěl a než jsme chtěli my. Bylo mu těsně 18 a ze dne na den se musel začít starat sám o sebe a o našeho psa, protože my s manželem jsme byli každý den v nemocnici.
Psycholožka nám dala jednu nesmírně užitečnou radu. Měli jsme ho informovat o tom, co se děje, ale neměli jsme po něm chtít žádné zpětné vazby. A když bylo něco, čím on mohl pomoci Terezce, měli jsme mu to nabídnout. A to bylo třeba to, že mohl zavést labradorku do nemocnice. Kuba si to tedy musel prožít sám, ale my se ho teď snažíme zahrnovat pozorností a láskou a vynahrazovat mu to.
Noční můry
Vy jste byli v několika nemocnicích – ve Vinohradské, v Thomayerově, v Motole. Potom jste byli v rehabilitačním ústavu Kladruby. To všechno v průběhu toho nelehkého prvního roku. Jak normální je, že bližní jsou se svými drahými v nemocnici, že tam spí?
Kdyby tam mohli blízcí běžně spát, bylo by to ideální. Když Terezka byla na Vinohradech, tak jsme ani tu potřebu neměli. Ale jakmile byla v Motole, vystrašená s nočními můrami o střelbě, chtěli jsme být s ní.
‚Emotivní setkání.‘ Zranění a příbuzní obětí střelby na filozofické fakultě se potkali s policisty ze zásahu
Číst článek
Oni nás ale vyháněli, ať jedeme domů, tak aspoň manžel spal v autě před nemocnicí. Celé to bylo tak absurdní, že jsme si tam tehdy vyprosili, abychom s ní mohli strávit pár nocí, než dají do pokoje další pacientku.
Jaké to bylo po padesáti dnech si lehnout na postel vedle dcery v nemocnici?
Absolutní euforie a štěstí. Dodneška mi běhá mráz po zádech. Nejdřív ztratíte dítě, pak vám o něm řeknou, že se neprobudí. A když se probudí, je dezorientované, vystrašené. A pak si po x dnech k němu můžete lehnout a držet ho přes noc za ruku. To je nepopsatelný pocit...
Kdy se Dora Čechová rozhodla o tragédii, která postihla její rodinu, vydat svědectví? A jaké pro ni bylo setkání s policistou, který zachraňoval její dceru? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
