Analýza: za 10 let zanikla polovina regionálních novin. ‚Můžou za to i radniční zpravodaje,‘ říká expertka

Dražší veřejné zakázky, nižší volební účast i silnější polarizace: to jsou některé problémy, spojené s takzvanými zpravodajskými pouštěmi – místy bez médií. Data mediální expertky, která okresní redakce mapuje, ukazují, že takových míst v Česku rychle přibývá.

Ještě v roce 2009 v Česku vycházelo šedesát regionálních novin – periodik jako Hlas Pálavy, Obzory Kutnohorska nebo týdeník Jalovec. Dnes z nich podle dat Lenky Waschkové Císařové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně zbyly méně než tři desítky. Podobně se snižují stavy v pobočkách celostátních deníků.

Data: Lenka Waschková Císařová

Krizi lokálních médií zmiňuje i loňská zpráva Mezinárodní federace novinářů. „Velká část Čechů se v důsledku velmi složité pozice lokálních médií ocitá bez nezávislých a nestranných informací o lokálních kauzách, což má negativní dopad na debatu o lokálních tématech a na demokracii,“ píše se v ní.

„Svobodná média v regionech téměř neexistují, jde více či méně o marketingové nástroje podnikatelů a oligarchů nebo nosiče pro politickou kampaň,“ pokračuje zpráva. „Problematická je rostoucí závislost médií na inzerentech, kteří blokují témata s negativním efektem na svoje podnikání. Ze stejného důvodu mají lokální novináři jen omezené možnosti ohledně politických témat.“

Mediální expertka Waschková Císařová dosud v rámci unikátního výzkumu navštívila tři desítky zbylých redakcí a v rozhovorech zkoumala, zda i ony mají existenciální potíže, co odlišuje úspěšné od těch neúspěšných, a hlavně – kdo vlastně lokální novináři jsou.

O stejných tématech s ní hovořila redakce iROZHLAS.cz.

‚Nechci být někdo, kdo pohřbívá lokální noviny‘

Posledních pár měsíců cestujete po Česku a povídáte si s lokálními novináři. Baví vás to?

Baví mě to hodně a zároveň mě to stojí spoustu energie. Konečně vidím lidi, jejichž noviny léta sleduji, a dozvídám se příběhy, které jsou někdy úplně neuvěřitelné. Ale když absolvuji víc než jeden rozhovor denně, tak jenom sedím a koukám do zdi. Těch rozhovorů už je osmadvacet.

Co je nejnáročnější?

Ten příběh není vždycky pozitivní. Ostatně od chvíle, kdy jsem začala redakce objíždět, troje noviny skončily. Jedny jsem dokonce navštívila v den, kdy se rozváželo poslední číslo. A ti lidi – protože naše rozhovory jsou anonymní – se mi otevřou. Což je výborné, ale náročné a citlivé. Je to „maso“.

Třeba?

Nejsmutnější chvíli jsem zažila před deseti lety, kdy jsem poprvé obvolávala redakce, abych zjistila, kolik jich je. Protože to tehdy nikdo netušil. Obvolávala jsem všechno, co jsem našla ve Zlatých stránkách, dneska mi ta představa přijde směšná.

Při jednom telefonátu mi šéfredaktor říkal: „Zavolejte si za dva dny, teď nemám čas, mám uzávěrku.“ Zavolala jsem za dva dny. Ozval se jiný hlas a říkal: „Tady žádné noviny nejsou“. „Vždyť jsem mluvila s panem šéfredaktorem.“ „Ano, ale ten umřel a noviny přestaly vycházet.“ To jsou chvíle, kdy si říkám, jak je to šílené.

Od loňského října, kdy jezdím, skončily tři tituly. Dokonce jsem dostala e-mail: „Tak jsme skončili, můžete za to vy.“ To mě trošku vyděsilo, ale v druhé větě se osvětlilo, že náš rozhovor vedl toho novináře k reflexi toho, co dělá, a rozhodl se skončit. To mě mrzí, opravdu bych nechtěla být známá jako člověk, který pohřbívá lokální noviny.

Pro lepší představu, o čem mluvíme: můžete zmínit některé konkrétní noviny?

Největší z hlediska regionu, který pokrývají, jsou Jihlavské listy. Ty se historicky rozprostřely přes většinu Vysočiny. Je to navíc obdeník – vychází dvakrát týdně, což je mezi obdobnými novinami nejčastější periodicita. Existují také dvě větší vydavatelství, jedno v jižních a druhé v severozápadních Čechách, která vydávají čtvery noviny.

Většina ostatních se drží hranice okresů. Výjimkou ale nejsou ani redakce v menších sídlech. Silné redakce jsou třeba tam, kde existuje rivalita mezi okresním a druhým městem regionu.

Naopak lokální redakce Mf Dnes nebo síť Deníku jste se rozhodla z průzkumu vyřadit. Proč?

Tyhle noviny soutěží na celostátní úrovni a je to vidět na rozsahu lokálního zpravodajství.

I jim ale postupně ubývá novinářů v okresních či krajských redakcích. Mf Dnes si sice zatím drží redakce v krajských městech, ale kromě Brna už se počítají na jednotky lidí. Ani redakcí Deníku v okresních městech už není tolik.

Krátké zprávy Brněnského deníku inspirovaly vznik sbírky básní Hořící pařez nebo facebookovou stránku Městská poezie Brno.

Foto: Necyklopedie

Za pět let už bych nikoho nemusela najít

Jací jsou lokální novináři? Jsou to ještě větší samorosti než novináři obecně?

Je docela silná skupina lokálních novin, která vznikla v devadesátých letech. Založili je často disidenti, kteří se znali z undergroundu v okresních městech. Jelikož byla společnost v přestavbě, rozkladu, tak nevěděli, na koho se obrátit, nakonec šli po kamarádech. Tahle linka je v regionech silná.

Tím, že se vrhli do podnikání hned po revoluci, tak bych si troufla tvrdit, že jsou to spíš pravičáci, dnes často zklamaní, protože mají pocit, že malé podnikatele stát čím dál tím víc ořezává. A nejde jen o ně: jejich byznys má problémy i proto, že třeba z padesáti prodejních míst každý rok deset zkrachuje, protože končí trafiky i vesnické obchody. Noviny pak není kde prodávat.

Co brání tomu, aby s tím ze dne na den sekli?

Mají pocit, že ta práce má smysl. To je drží a zároveň je to často příčinou frustrace. A nejen psychické. Často o ně mám strach i fyzicky – když ty noviny stojí třicet let na jediném člověku, je to i fyzicky neuvěřitelně vyčerpávající. Pak přijde nehoda nebo nemoc a noviny skončí, protože není nikdo, kdo by je převzal. A to je další silné téma: dnes je většině z nich kolem šedesáti a měli by začít přemýšlet o tom, komu noviny předají.

Jenže komu? Dětem? Předáte jim byznys, který už ani vám nedává ekonomický smysl? Část z nich navíc nemá komu, takže to médium skončí s nimi.

Kdo je čte?

Lidé nad 40 let. Média, která v regionech dokáží zacílit nějakou jinou cílovou skupinu, jsou výjimkou.

Orientace na starší čtenáře je vidět třeba na tom, jak pracují s internetem. V nějakou chvíli si řada redakcí řekla, že potřebují zpravodajský web. Tak si ho založily, ale zjistily, že jim krade čtenáře z printu. Plus se pro něj hůř shání inzerce. Takže weby zase utlumily. Většinou neuvažují o tom, že by cílovku rozšiřovali – jejich větší problém je bohužel spíš to, že ta současná vymírá.

Tenhle svět přirozeně nahrazují zpravodajské weby, které ale váš výzkum neřeší. Proč?

To chápu až jako druhý krok. Upřímně: já se do těch redakcí vydala, protože mám strach, že za pět let už bych taky žádnou nemusela najít. Samozřejmě se těch „starých psů“, jak jim s láskou říkám, ptám na konkurenci na webu. Ale zatím se zdá – a může to být nějaká slepota –, že webů s novinářskými ambicemi je málo. Na papírku, kam si je píšu, mám zatím pět redakcí na celou republiku.

Část redakcí navíc není jednoznačně printová nebo webová. Třeba boskovické Ohlasy: to je parta lidí, která nejdřív chtěla převzít tištěné noviny, pak se rozhodla pro online. Po pár letech přece jen přidali tištěný měsíčník, ale teď se vrátili k webu. Lavírují, co je pro jejich publikum lepší. Mimochodem, Boskovice jsou právě to druhé město v okrese, které dřív bývalo okresní.

Ale po Blansku, to není taková konkurence. Mimochodem, právě Boskovice jsou místo, kde podle vašich dat před deseti lety vycházely troje noviny, dnes ani jedny. Myslíte, že malé noviny přežijí?

Pořád mluvíme o problémech, ale ukazuje se, že některé redakce jsou na tom dobře. Někteří dokonce říkají, že lépe než dříve – konkurence se vytříbila, stabilizoval se trh. A tyhle příklady by mohly přinést informace o tom, jak by mohli přežít i ostatní. Zjistit tyhle „ingredience“ považuji za hlavní cíl svého výzkumu.

Ať si radniční noviny nehrají na žurnalistiku

Ještě na začátku devadesátých let vycházela spousta regionálních novin: můj děda pracoval v brněnské redakci Svobodného slova, máma v Brněnském večerníku. Kdy se to změnilo?

Po revoluci tady byla pevná síť regionálních novin – krajské deníky, okresní týdeníky. Na začátku devadesátých let se objevili zahraniční investoři a buď nakupovali, nebo si založili další noviny, takže tu byl trochu chaos, ze kterého nakonec vykrystalizovala ještě bohatší síť, která fungovala.

Další milník je přelom století, kdy na malí vydavatele začala tlačit společnost Vltava Labe Press (VLP), vydavatel Deníku. Časově se liší vývoj v Čechách a na Moravě. VLP si do konce devadesátých let stihla vybudovat síť ve všech českých okresech, ale na Moravě v té době nebyla vůbec. A právě na přelomu let 2000 a 2001 vstupuje na Moravu a začíná s agresivní politikou: „Chcete mi to prodat? Za kolik? Nechcete mi to prodat? Založím si konkurenci.“

Dnes vidím, že Morava je nějakých deset let za vývojem v Čechách. Zatímco tam už se někteří oklepali, redakce na Moravě jsou na tom dodnes hůř. Tím spíš, že v tomhle citlivém období přišla finanční krize a hlavně malí místní podnikatelé přestali inzerovat.

Plus tlak internetu.

Nejenom. Je tady ještě jeden hráč, o kterém se skoro nemluví: radniční nebo obecní zpravodaje. Shora na ně tlačí řetězce, zdola věstníky, říkám tomu sendvičový tlak. Když lidi informace dostávají rovnou do schránky a zadarmo, rádi zapomenou, že to může mít nějaká „ale“. Přitom jsou evidentní: zpravodaje jsou čistě politická reklama vedení radnice. Navíc nabírají inzerci, takže kazí trh ostatním lokálním médiím, která žijí jen z toho. V jakém jiném oboru město konkuruje soukromníků takovým způsobem, že jim bere peníze z inzerce?

Takže by vám přišlo lepší, kdyby radniční zpravodaje neexistovaly?

Ať klidně existují tak, jako na začátku, v devadesátých letech. Městské zpravodaje vznikly jako důsledek jedné věty zákona o obcích, podle které mají radnice povinnost informovat občany, tečka. Je v pořádku, že to někdo kromě úřední desky začal dávat také tištěné babičkám do schránek. Ale ať to zůstane úřední deskou, přehledem rozhodnutí. Ať si nehraje na žurnalistiku, což není, ať nenabírá inzerci. Nejsou to noviny, je to PR nástroj, jako když dostanete leták na slevy v obchodě. Úplně stejně dostáváte brožurku, kterou se prodává vedení radnice. To je problém.

Globální.

Ale ano! Myslela jsem si, že je to středoevropské specifikum, jenže pak jsem zjistila, že stejný problém měli pár let zpátky v Británii. Z radničních zpravodajů se tam staly regulérní noviny. Tak je Britové ořezali, aby přestaly být konkurencí soukromým médiím: rozhodli, že věstníky musí snížit periodicitu, že nesmí vycházet v týdenní periodicitě a stahovat inzerci.

Český mediální trh je hodně centralizovaný, všechna velká média sídlí v Praze. Není tohle problém? Nejsou na tom země s rozptýlenými redakcemi lépe? Třeba Německo?

Nemusíme mluvit o Německu. Vždycky se směju Skandinávcům, kteří mají velmi silná lokální média, protože žádná celostátní historicky neměli. Když bylo jedno malé město, druhé malé město a mezi nimi jen sníh a tma, tak v obou městech vycházely lokální noviny, pro celostátní nebyl důvod. Česká infrastruktura – i když si to často nemyslíme – je tak dobrá, že dobře funguje celostátní úroveň.

Podobně Spojené státy, tam taky vlastně byla pouze lokální média. The New York Times jsou The New York Times, protože jsou to newyorské noviny. Dnes jsou globální, ale to je jiná story.

I tahle média řeší klesající čtenost a příjmy z inzerce či vzestup online konkurence. Ale jsou více vidět, takže jejich problémy se veřejně pojmenují a řeší hned, u malých novin se většinou brečí až ve chvíli, kdy zaniknou.

Redakční radu občasníku pro Dolní Berounku a Podbrdsko řídí zesnulý předseda.

Foto: Petr Kočí

Menší volební účast, dražší zakázky

Právě studie ze Spojených států mluví o tom, co se stane s oblastmi, odkud lokální média zmizí.

Těm místům se také říká zpravodajské pouště. Studie, o kterých mluvíte, popisují několik efektů, které se dají dobře pojmenovat. Jednak oslabí vztah veřejnosti k lokálním tématům, takže se sníží volební účast. Další studie ukazuje, že bez veřejné kontroly zdraží veřejné zakázky. A třetí ukazuje na rostoucí polarizaci společnosti, protože celostátní politika, kterou pak lidé sledují, bývá vyhrocenější než ta lokální, která častěji řeší praktické problémy.

To jsou ale všechno studie ze Spojených států, existují podobné pro Česko?

Ne.

Takže předpokládáte, že ty efekty budou podobné.

Ano. Mimochodem, studie o tom, jak to může bez lokálních médií dopadnout, v USA existují od nějakých šedesátých, sedmdesátých let. A teď, když tam zpravodajské pouště vznikají, začalo tohle téma znovu rezonovat. A nejen tam, lokální média jsou teď globální téma.

Před deseti lety jsem si „šudlila“ svou mapu okresních novin a na konferencích se na mě všichni dívali pohledem „tak dobře, každý musíme něco dělat“, ale teď to začíná rezonovat všude. Lokální média jsou na tom podobně špatně po celém světě a nás začíná zajímat, jestli nejsou ty trendy společné.

Jaká je klíčová role lokálních médií podle vás?

Dohled. Dohled nad těmi, kdo mají moc. Občas slyším, že na téhle úrovni se přece nerozhoduje o žádných penězích a není nutná taková kontrola. To není pravda. Tím, že na místní politiky není tolik vidět, je pro ně snazší koncentrovat moc, takže mají i vyšší potenciál ke zneužití.

A funguje to? Někdy se zdá, že spíš ne.

V poslední době jsem narazila na dost měst, kde byl stejný starosta už několikáté volební období po sobě. Ale pak místní novináři odhalili nějaké kauzy a starosta skončil. Podle mě to bez kontroly nejde a bez toho vysmívaného, ale pořád relevantního hlídacího psa se neobejdeme ani v regionech.

Umíte si představit, jak bychom si vybírali zástupce v Parlamentu, kdyby skončila všechna média na celostátní úrovni? Asi hůř. Na místní úrovni to je stejné, jen to není tak zřetelné. „Lidi si to přece mezi sebou nějak řeknou,“ řeknete si. Jenže lidi si řeknou jen něco. Protože zpracovat komplexní informace, nahlížet je z různých úhlů, to bohužel zatím nikdo jiný než média ve společnosti nedokáže. Rozhodně ne radniční zpravodaje.

Informátorka informačních center

Mluvili jsme o tom, že lokálních médií ubývá, ale ne o kvalitě. Projevuje se krize i na ní?

Samozřejmě. Když je na tom redakce špatně ekonomicky – nebo jsou redaktoři vyhořelí – tak samozřejmě dostávají na frak standardy novinářské práce. Z některých médií se postupně stane nosič inzerce, jinde přestanou řešit politiku, řeknou si: „Než abychom naštvali radnici, protože nám občas dá nějaký inzerát nebo veřejnou zakázku, tak do ní radši přestaneme šít.“ Pro mě je to nepředstavitelné, a zároveň pochopitelné. Protože ten problém, který momentálně řeší, je přežití.

Navíc ty vztahy k politikům jsou mnohem bližší a tím pádem složitější než v Praze. Když váš syn chodí do třídy se starostovou dcerou, nebo se s ním každý týden sami potkáváte na fotbálku, je těžké být k němu o den později v článku kritický.

Což je vlastně podobné dilema jako na celostátní úrovni, jen jsou lokální média křehčí.

Ta křehkost je opravdu velké téma, když to visí na jednom člověku. Který mimochodem často musí zvládat i distribuci. Objíždí třeba malé vesničky po celém okrese, kam veze jeden výtisk.

Existují ale také regiony, kde jsou ještě kameloti. Pamatujete si kameloty? Lidi, kteří ty noviny prodávají na ulici. Což je taky silný důvod, proč k nim místní mají vztah. Kameloti jsou tradiční, „oldschooloví“, a zároveň rozkošní. Nemusíte nikam chodit, někdo vám to přinese až pod nos.

Ti jsou třeba kde?

V Opavě. V pondělí odpoledne, kdy noviny vycházejí, jsem okouněla na hlavní třídě, chodily tam desítky kamelotů a výborně to fungovalo.

Snažím se na těch místech strávit nějaký čas, neříkám dny, spíš hodiny. Snažím se trošku nasát atmosféru toho města, abych pochopila, v čem ty noviny fungují. Poslední dobou na just dělám takovou věc: přijdu do informačního centra, ta jsou všude. Zeptám se: „Dobrý den, vychází vám tady nějaké místní noviny?“ Až na dva příklady, a to už jsem byla skoro v třiceti městech, mi řeknou: „Ne, jen zpravodaj.“

To je pekelné. Není to jen ten zpravodaj. Jasně, že tam pracují lidi, kterým je třeba pětadvacet, ale to je v mých očích neomlouvá. Takže mám takovou zvláštní misi, že trpím v informačních centrech.

A informujete informační centra, že jim tam vychází noviny.

Jasně, jsem informátorka informačních center.

Jan Boček

Související témata: Datová žurnalistika, regiony, média, data