Kauza ruský dluh: Pokud Klaus o miliardové půjčce nevěděl, byla by to závažná skutečnost, upozorňuje reportér

Lenka Kabrhelová mluví s novinářem serveru Aktuálně.cz Lukášem Valáškem.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

31. 5. 2021 | Praha

Příběh pozapomenutého ruského dluhu ožil společně s nově získanými dokumenty, které vnášejí světlo do finančních operací mezi Prahou a Moskvou na přelomu 80. a 90. let 20. století. Jak zjistili reportéři serveru Aktuálně.cz, časopisu Respekt a Hospodářských novin, po listopadové revoluci v roce 1989 odešla do Sovětského svazu půjčka ve výši 1,3 mld dolarů. Transakci tehdy posvětilo ministerstvo financí nové transformační vlády vedené politikem Václavem Klausem. Ten ale takovou možnost odmítá. Mohl o tak velkém převodu peněz ze státní kasy nevědět? A kde se příběh ruského dluhu propojuje s působením Miloše Zemana, dalšího politika, který neskrývá sympatie k putinovskému Rusku?

Hudba: Martin Hůla

Editace, rešerše, sound design: Barbora Sochorová, Zuzana Kubišová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Útok Hospodářských novin je založen na přesvědčení, že je možné po třiceti letech, kdy navíc mnoho odpovědných osob již nežije, že je možné tvrdit cokoliv, protože si to již téměř nikdo nepamatuje. (Tisková konference Václava Klause, 25. 5. 2021) “

Václav Klaus (někdejší československý ministr financí )

Společně s kolegy z Aktuálně.cz, Respektu a z Hospodářských novin zjišťovali podrobnosti o tzv. ruském dluhu, který spojuje jména dvou zásadních politiků české polistopadové éry – bývalého prezidenta Václava Klause a současného prezidenta Miloše Zemana. Co vše se vám podařilo zjistit? Jak důležitou část příběhu jsme se skrze nově odhalené informace a dokumenty dozvěděli?
Pro mě to bylo velmi překvapivé pátrání, dosud se po revoluci řešilo pouze to, jak se ten ruský dluh za éry Miloše Zemana vypořádával. Podařilo se nám dohledat a rozkrýt, jak vznikla zhruba jedna třetina celého toho dluhu, o kterém porevoluční politici do této doby tvrdili, že jsou to nějaké staré závazky hluboko z dob komunismu. Zjistili jsme, že ty peníze odešly do tehdy hroutícího se Sovětského svazu v éře ministra financí Václava Klause, že tehdejší ministerstvo financí hledalo velmi aktivně cesty, jak ty peníze poslat a že vůbec neproběhla debata, jestli by – tehdy už demokratická vláda – vůbec měla ty peníze tomu Sovětskému svazu, navíc kolabujícímu, posílat. Druhá věc, která je pro nás také poměrně překvapivým zjištěním, je role jednotlivých lidí, kteří jsou na těch dokumentech podepsáni. Jsou to úředníci ministerstva financí, kteří před revolucí zároveň byli agenty komunistických tajných služeb. Tito lidé ten dluh pomáhali vytvořit tím, že dokumenty připravovali, obhajovali v nich nutnost odeslání těch peněz ještě v době poslední komunistické vlády pana Adamce. A následně jsou to lidé, kteří procesují odeslání těch peněz už za éry pana Václava Klause, tehdejšího ministra financí. A pak jsou to také lidé, kteří se ty peníze v dalších letech pokouší vymáhat. Tvrdí, že to nejde. A následně jeden z nich, Zdeněk Rachač, bývalý spolupracovník StB, zasedl ve firmě Falkon Capital, která profitovala z toho, že stát ty peníze nevymohl. Ona se při tom vymáhání stala jakýmsi prostředníkem.

O jaké dokumenty se to pátrání opírá, jak s vám je podařilo dohledat? A existuje odpověď na to, proč vycházejí najevo až po 30 letech?
Spolupracujeme s protikorupční organizací Růžový panter a těžíme z toho, že badatelé v této organizaci se ruskému dluhu věnují mnoho let, mají velkou historickou paměť. Řada těch písemností byla uschována na ministerstvu financí, které se o ně ale dlouhé roky odmítalo podělit. Až poměrně nedávno, v posledních, řekněme, dvou letech, se ty dokumenty přesunuly do Národního archivu. Ten s nimi už standardně pracuje a vydává je, čili bylo možné získat je a nahlédnout do jejich obsahu – právě tam je jádro našich informací. A je to také důvod, proč to vychází až po letech, protože ty dokumenty dříve byly utajované, takže nebyl způsob, jak to zjistit.

Zásadní okolnosti celého příběhu se odehrály těsně kolem pádu komunistického režimu v někdejším Československu. Klíčovým datem, jak v tom článku uvádíte, je 10. listopad roku 1989. Co se v ten den stalo?
Došlo k uzavření dohody mezi tehdy poslední komunistickou vládou pana Adamce a Sovětským svazem.

„Vysíláme Rozhlasové noviny, dobrý večer. Dnešek byl nabitý událostmi u nás i ve světě. Soudruch Miloš Jakeš přijal dnes v Praze Nikolaje Slujinkova, který se zúčastnil porady ústředních výborů bratrských stran členských zemí RVHP pro ekonomické otázky. Nikolaj Slujinkov podrobně informoval o opatřeních přijímaných v řízení sovětského hospodářství, která sledují vyrovnání platebního deficitu a vytvoření rovnováhy mezi růstem příjmu a výrobou zboží. (Rozhlasové noviny, 10. 11. 1989) “

Ta dohoda říká, že Československo pošle nějaký objem peněz v tehdejší měně – převoditelném rublu. Mělo to být maximálně dvě miliardy převoditelných rublů v několika splátkách. Právě úředníci ministerstva financí to v doprovodných písemnostech zdůvodňovali tím, že je to způsob, jak si zajistit odbyt pro československé výrobky v Sovětském svazu, který by jinak nebyl.

„Export našich nákladních automobilů představuje plných 12 procent exportu strojírenských výrobků. Největším odběratelem je Sovětský svaz. Např. v období 1971–1975 odebere podle dlouhodobé dohody 5600 nákladních automobilů, 5000 tahačů Škoda, 6 200 velkých chladírenských návěsů. (Rozhlasové noviny, 21. 2. 1971) “

Zdeněk Karfus

„Jen šest motocyklů ze 100 vyrobených v národním podniku Jawa zůstává v Československo. Ta větší část je stálou položkou našeho vývozu do zahraničí. A té se věnuje v rozhovoru Ilja Jenča s ing. Ladislavem Žížalou, pověřeným v Jawě řízením obchodního úseku. Ilja Jenča: Před tím, než jste nastoupili celozávodní dovolenou v letošním roce, tak se objevila v tisku zpráva, že jste do Sovětského svazu vyvezli miliontý motocykl: Ladislav Žížala: Přesně řečeno byl to miliontý československý motocykl, byla jím Jawa, Jawa se na tomto čísle podílí zhruba osmi sty tisíci kusů. (Rozhlasové noviny, 30. 08. 1976)“

Jinými slovy a z mého pohledu – je to takové ekonomické perpetuum mobile. My zaplatíme Sovětskému svazu a on za ty peníze bude kupovat naše výrobky. Komunistická vláda už to ovšem nestihla udělat, stihla jen uzavřít dohodu, ale nikoli převést peníze. A právě z tohoto hlediska pro mě byla velmi zajímavá role vlády, která se formovala po 17. listopadu, poté, co komunistické ministry smetly události na Národní třídě a další věci.

„Záznam z demonstrace na Národní třídě v Praze 17. 11. 1989 “

„Dámy a pánové, rád bych vás seznámil s tím, že dnes po 13. hodině prezident ČSSR jmenoval federální vládu v novém složení. Výsledkem je Vláda národního porozumění. Rozdělení resortů je následující: prvními místopředsedy vlády ČSSR je Valtr Komárek, člen KSČ pro ekonomickou oblast a Ján Čarnogurský, bez politické příslušnosti, Václav Klaus, bez politické příslušnosti, ministr financí. (Rozhlasové noviny, 10. 12. 1989)“

„Naším záměrem je urychlit přechod k racionálně fungující tržní ekonomice, a tímto způsobem postupně vyvést ekonomiku ze stavu nerovnováhy na základních trzích. (13. 12. 1989)“

Václav Klaus (někdejší československý ministr financí )

Přišel listopad 1989, sametová revoluce, následně zásadní politické i společenské změny a vlády se ujal reformní kabinet Mariána Čalfy, ve kterém jako ministr financí působil právě Václav Klaus. Jak se jím vedené ministerstvo k té půjčce postavilo?
Když náš text vyšel, setkal jsem se s nějakými teoriemi, které ale nejsou podloženy dokumenty. Například že byla povinnost zachovat právní kontinuitu, že šlo jen o administrativní překvalifikování starých dluhů a že Václav Klaus o tom vůbec nemusel vědět apod. Ty dokumenty ale svědčí o něčem jiném, totiž že šéf tehdejší obchodní banky Petráš žádal nového ministra financí Václava Klause, aby mu ministerstvo sdělilo, jak bude ten převod peněz v převoditelných rublech korunově financován. Jinými slovy, jak na to ta banka má najít peníze. V těch materiálech se zachovala i odpověď, z níž plyne, že nejbližší spolupracovník pana Klause, první náměstek, o tom tehdy s centrálními bankéři jednal, a vymysleli, že na jednu větší část té půjčky se stát u své centrální banky sám zadluží. Je zjevné, blízcí spolupracovníci Václava Klause činili velmi aktivní kroky k nalezení řešení, jak ty peníze skutečně převést dle dohody, kterou uzavřela předchozí komunistická vláda se Sovětským svazem. Navíc se to dělo v době, kdy už například i centrální bankéři – jak vyplývá z vět, které do těch dokumentů psali – tušili, že ta půjčka sice odejde, ale bude nedobytná. To znamená, že je vysoká pravděpodobnost, že nebude dodržen způsob splacení, který byl dojednán v té původní dohodě.

Mezi reakcemi se objevil ještě jeden argument, a sice otázka dobového kontextu, protože to přece jen byla politicky velmi křehká chvíle, byl to přelom, pád totalitního režimu, který předtím fungoval 40 let. Mohla v tu chvíli role Československa ve vztahu k Sovětskému svazu vůbec být jiná, mohla si tehdejší vláda půjčku Sovětskému svazu dovolit odmítnout?
Nejsem historik, takže bych se do těchto záležitostí úplně nechtěl pouštět. Pro mě při bádání bylo důležité, že z těch písemností vůbec neplyne, že by tam proběhla nějaká diskuze. V režii úředníků, kteří ten dluh dojednávali ještě v době komunistické vlády a byli příslušníky bezpečnostních složek, to celé běží dále. Už za doby Václava Klause nebyla v těch dokumentech k dohledání – samozřejmě nevylučuji, že jich je více, ale v tom, co my máme – žádná pochybnost, jestli to poslat, nebo neposlat. Žádná debata. Navíc je podstatné, že v jednom z dokumentů se hovoří právě o tom, že půjčka od centrální banky Československému státu bude podmiňována souhlasem Federálního shromáždění. A nám se žádný takový souhlas Federálního shromáždění najít nepodařilo. Doteď je tam určitá mezera mezi objednáním dohody a následným odsouhlasením peněz Václavem Klausem, a potom rokem 1994, kdy blízký spolupracovník pana Klause, pan Rumlovčák, podepsal dohodu s Rusy o uznání všech ruských dluhů. Dluh na základě dohody z 10. listopadu 1989 je tam uveden na prvním místě a u něho je částka – tehdy už přepočítaná z korun, respektive převoditelných rublů na dolary – ve výši 1,3 miliardy dolarů. Takže Rusové i blízký spolupracovník pana Václava Klause za český stát uznali, že výsledná částka, jež odešla z Československa do Sovětského svazu, byla v přepočtu 1,3 miliardy dolarů.

Narazil jste ještě na jedno jméno bývalých spolupracovníků nebo lidí z okruhu tehdejšího ministra financí Václava Klause: úředník Zdeněk Rachač. On začal ještě v komunistické vládě. Byl to jeden z těch, kteří z toho bývalého režimu zůstali i u té nové transformované vlády. Byl zodpovědný za přípravu smlouvy o půjčce, začalo to na jaře roku 1989. Co všechno je o jeho úloze známo?
Tato postava je pro mě velice zajímavá, protože je to člověk, který předtím byl spolupracovníkem StB s krycím jménem Riga. Relativně krátce před tím, než se v roce 1989 dostal na ministerstvo, strávil několik let v Moskvě, kde pracoval v ústředí RVHP. Pak nastoupil na ministerstvo, začal v roli jednoho z úředníků ministerstva procesovat danou dohodu. Po revoluci následně stejný úředník na ministerstvu za éry Václava Klause zůstává.

„Moderátorka: A teď mi dovolte, abych přivítala ve studiu ing. Zdeňka Rachače z federálního ministerstva financí. Pane inženýre, vy jste odborníkem na finanční oblast nebo problematiku, a to zejména na Sovětský svaz. Zdeněk Rachač: V polovině minulého roku měli občané Sovětského svazu ve spořitelnách uloženy úspory ve výši 300–350 miliard miliard rublů. (Československý rozhlas – Vysílání Radiofóra, 27. 01. 1991) “

V médiích byl tehdy citován přímo jako poradce Václava Klause. Pan Klaus dnes popírá, že by pan Rachač byl jeho poradcem, ovšem tento jeho titul se v následujících desetiletích v kontinuálně objevoval v médiích. Pan Klaus se proti tomu, že by byl pan Rachač jeho poradcem, ohradil, až nyní když to vyšlo takto v kontextu v našem textu. Pan Rachač následně v médiích vystupoval jako jeden z těch, kteří se pokoušejí ten ruský dluh neúspěšně vymáhat. Je tam citován v tom smyslu, že pro to dělá naprosté maximum a více z jeho pohledu udělat nejde. Pan Rachač následně tuto éru propojil s érou samotného vypořádání ruského dluhu, která spadá už do doby vlády premiéra Miloše Zemana. Ten tehdy uzavřel – dle dobových médií i tohoto mého zkoumání – velmi neprůhlednou dohodu o vypořádání toho dluhu, která znamenala, že České republice se vrátila jen zhruba pětina celkových peněz. Uzavřel ji s firmou, do níž o pár let později nastoupil právě pan Rachač, a stal se součástí jejího vedení.

Ještě na chvíli zůstanu v první polovině 90. let. Co všechno se podařilo z těch dokumentů zrekonstruovat o povaze té půjčky Sovětskému svazu? K čemu ty peníze měly vlastně sloužit?
Ty dokumenty, tak jak tu půjčku zdůvodňují, říkají poměrně jednoduchou věc: do Sovětského svazu Československo více vyváží, než Sovětský svaz dováží k nám, že tedy vzniká rozdíl a že tato půjčka má posloužit k vypořádání tohoto rozdílu. A že pokud by se tak nestalo, hrozilo by, že se to podepíše na dovozech zejména strojírenských firem Československa do Sovětského svazu, tím pádem to má chránit československou ekonomiku. Zajímavé je, že tehdejší komunističtí lídři argumentovali tím, že je to pouze jakési posunutí sovětských závazků vůči Československu do budoucna. Na druhou stranu je ale také potřeba říci, že to už se nikdy nestalo. Ta půjčka nebyla splacena, bylo tam dohodnuto, že má být splacena mezi roky 1996 a 2000. Na to už nikdy nedošlo, což souvisí i s pádem Sovětského svazu. A je také potřeba říci, že sovětské nákupy v Československu na přelomu těch let 1989–1990 prudce poklesly. Čili ty peníze evidentně neposloužily k tomu, aby pomohly podnítit československou ekonomiku.

„Takže dobrý den, děkuji, že jste přijali naše pozvání. My jsme byli dnes v ranních hodinách, a spolu s námi spousta myslím normálních a myslících lidí, naprosto šokováni snůškou lží. (Tisková konference Václava Klause, 25. 5. 2021) “

Václav Klaus (někdejší československý ministr financí )

Všechny tyto zásadní informace přiměly Václava Klause, bývalého ministra financí z polistopadové éry, poté premiéra a pak také prezidenta, svolat v reakci na zveřejnění vašeho článku tiskovou konferenci. Během ní označil Václav Klaus ty informace za lži. Jak jste zmínil, existují různé smlouvy a dokumenty, které mohou svědčit o tom, že Václav Klaus jako tehdejší ministr financí do Ruska opravdu víc než tu miliardu dolarů odeslal. On tvrdí opak – že o tom nic nevěděl. Je to možné?
Z mého pohledu to možné není. Existuje dopis předsedy Státní banky československé adresovaný přímo panu Václavu Klausovi. Existuje odpověď na ten dopis, jak to bude celé financováno ze strany Klausova ministerstva financí, ve kterém se zmiňuje nějaká schůzka mezi panem prvním náměstkem Václava Klause a československými státními bankéři. Zároveň všechny dílčí dokumenty, které ten dluh procesují, nesou podpisy vysoce postavených úředníků ministerstva financí. Čili mně přijde vysoce nepravděpodobné, že by Václav Klaus o této transakci nevěděl. A pakliže by se skutečně ukázalo, že to tak bylo, tak už to samo je poměrně velmi závažná skutečnost i s ohledem na to, že ti vysoce postavení úředníci ministerstva financí, kteří i v éře Václava Klause celou záležitost procesovali, byli zároveň bývalí spolupracovníci komunistických tajných služeb. Zároveň to byli lidé, kteří předtím v mnoha případech trávili mnoho let v Moskvě.

Vy jste na té tiskové konferenci byli a ptali jste se ho. Co vám bývalý prezident na ty argumenty řekl, vysvětloval třeba i otázku dobového kontextu, jestli to prostě nemohlo být tak, že jeho vláda si nedovolila v té věci nepokračovat?
Já jsem čekal poměrně dlouho, že pan Klaus s nějakým takovým vysvětlením přijde, že šlo o věc, kterou nemohl udělat jinak, že jen respektoval nějaké závazky, a pokud by je nerespektoval, mělo by to pro tehdejší Československo zásadní důsledky. Ale za celé ty tři týdny, které jsme panu Klausovi dali na zodpovězení těch otázek, ani na výsledné tiskové konferenci, nic takového neřekl.

„Lukáš Valášek: Jako ministr financí jste to neřešil. Václav Klaus: Já jsem vám zaprvé řek, že nikdy o žádné dolary nešlo, ale vy asi máte zalehlé uši a neposloucháte. (Tisková konference Václava Klause, 25. 5. 2021) “

On celou dobu tvrdí, že o žádné smlouvě nebo dohodě z 10. listopadu 1989 nic neví, že je to pro něj novinka, že se o tom dozvěděl vlastně až od nás.

„Pane Valášku, vy jste jeden ze spoluautorů tohoto článku, vy jste asi musel již 7. května číst mou obšírnou odpověď, kterou jsem vám poslal. Nejen že si na tuto kauzu nikdo z nás nepamatujeme, ale hlavně proto, že to nebyla žádná kauza. Z toho jste kauzu při za každou cenu hledání něčeho 30 let starého, z toho jste soudružsky vyrobili až vy tam u vás. (Tisková konference Václava Klause, 25. 5. 2021) “

Václav Klaus (někdejší československý ministr financí )

A také tvrdí, že vůbec neví o žádném odeslání peněz. Já jsem se ptal, kdo konkrétně rozhodl o tom, že ekvivalent 1,3 miliardy dolarů, tak jak to později bylo přepočítáno, z Československa do hroutícího se Sovětského svazu odešel za jeho působení na ministerstvu v době, kdy on byl zodpovědný za státní finance, na což mi neodpověděl. Přišel s tím, že je to celé nějaká naše snaha a spiknutí s cílem odradit ho od případného návratu do politiky, což mi připadá jako značně nekonstruktivní a absurdní tvrzení.

Už jste narazil na to, co se s tím ruským dluhem dělo dál a že se zpět do České republiky vrátila zhruba jen pětina původních financí, které putovaly do Sovětského svazu. Roky se jednalo o splacení toho dluhu. Řešila to až sociálně-demokratická vláda Miloše Zemana na přelomu tisíciletí, kdy se tedy odehrála druhá důležitá část toho příběhu, který vyprávíte a popisujete. S jakým řešením tehdy vláda Miloše Zemana přišla?
Tehdy už Václav Klaus nebyl premiérem, bylo to v době opoziční smlouvy, kdy Václav Klaus a jeho ODS tu Zemanovu vládu, zcela bezprecedentním způsobem podporovala.

„Dohoda o rozdělení moci mezi ČSSD a ODS je podepsána. Lidovci a unionisti ji považují za protiústavní. Prezident Havel oznámil, že Miloše Zemana zřejmě pověří sestavením nové vlády. (ČRo – Ozvěny dne, 9. 7. 1998) “

„Přál bych si, aby to byla vláda odpovědná. Vláda, která by vytvořila v této zemi ovzduší, kdy bude široce otevřena cesta k bohatství vzniklému poctivou prací, a kdy bude uzavřena cesta k bohatství, které bylo získáno podvodem. (ČT – Týden v České republice, 18. 7. 1998) “

Miloš Zeman (někdejší premiér ČR )

Tehdy Miloš Zeman a jeho ministři přišli s tím, že ten dluh nebude vypořádán mezivládní dohodou, tak jak to bylo standardní u ostatních států, jež měly pohledávky vůči Sovětskému svazu a byly sdruženy v tzv. Pařížském klubu. Ale Miloš Zeman nastoupil mnohem méně transparentní cestu.

„Moderátorka: Premiér Miloš Zeman téměř hodinu jednal na petrohradském letišti Plukovo s ruským premiérem Michailem Kasjanovem. Jak informuje zpravodaj Českého rozhlasu v Rusku Petr Voldán, výsledkem je potvrzení podzimní návštěvy Kasjanova v Praze. Petr Voldán: Po oznámení o této cestě ruským premiérem Miloš Zeman doplnil, že je šance v průběhu měsíce dokončit dohodu o likvidaci ruského dluhu vůči naší republice tak, aby oba předsedové vlád mohli konkrétní ujednání na podzim v Praze podepsat. Jednání Miloše Zemana a Michaila Kasjanova se tak dnes týkalo prakticky výhradně 3 miliard 700 milionů dolarů, které nám Rusko dluží. (ČRo – Ozvěny dne 13. 6. 2001) “

„Nejvíc peněz nám dluží Rusko. Pohledávky v této zemi tvoří zhruba polovinu celkového zahraničního dluhu vůči České republice. Právě to, jak se bude dluh vymáhat, řeší dnes společně premiér Miloš Zeman a jeho ruský protějšek Michail Kasjanov. Podle smlouvy, kterou mají podepisovat, odkoupí část pohledávek od české vlády společnost Falkon Capital. (ČRo – Ozvěny dne, 9. 10. 2001)“

Podepsal dohodu s tehdy malou pražskou firmou Falkon Capital, která měla posloužit jako jakýsi prostředník mezi tehdy už ruskou stranou a mezi Českou republikou. Celé to spočívalo v tom, že Falkon Capital zaplatí České republice 20 miliard korun, výměnou za to získá celý balík toho stomiliardového dluhu, který byl složen jak z těch peněz, o kterých jsme se bavili, těch 1,3 miliardy dolarů, ale i z dalších starších závazků z dob komunistického Československa. Tehdy to vyvolalo poměrně velkou bouři, protože vůbec nebylo jasné, kde ta malá pražská firma, založená gruzínskou rodinou s podezřením na napojení na různé kriminální struktury a také bezpečnostní složky, těch 20 miliard vezme.

„Na Falcon Capital původně upozorňovaly české tajné služby a police jako na neprůhlednou firmu. Společnost totiž zakládali lidé napojení na východní tajné služby. Eventuální praní špinavých peněz však podle šéfa firmy Josefa Čimbory nepřichází v úvahu. Veškeré finanční toky procházejí přes americké bankovní domy, které mají být zárukou čistoty peněz. (ČRo – Pod kůži, 8. 12. 2003) “

„Moderátorka: Vy jste se velmi věnovali právě té firmě Falcon Capital a podezřením, která se kolem ní objevila. Víme, že například na začátku července ředitel té společnosti Josef Čimbora ztratil kufřík, kde bylo 180 tisíc dolarů a také dokumenty, které se týkaly ruského dluhu. Co podle vás je nejpodezřelejší na té firmě? Jiří Kubík: Já si myslím, že ta epizoda s tím kufříkem už dokreslila ne zcela velkou věrohodnost té firmy, protože pokud někdo, kdo jedná o takto závažné věci, někde zapomene kufr s dokumenty a zhruba se sedmi miliony korun, tak to o jeho příliš velké opatrnosti nesvědčí. (ČRo – Ozvěny dne, 9. 10. 2001) “

Ona nikdy přesvědčivě nezdůvodnila, kde těch 20 miliard nalezla, tehdy to byly ještě mnohem větší peníze než dnes. Zároveň se pak ukázalo, že alespoň podle některých vyjádření v tehdejších ruských médiích, ta ruská strana na splacení českého dluhu neuvolnila oněch 20 miliard korun, které pak skutečně dotekly do českého rozpočtu, ale rovnou 50 miliard. To znamená, že někde mezi Moskvou a Prahou se někam ztratilo 30 miliard. Je otázka, jestli to byla provize pro Falkon Capital, nebo i pro někoho dalšího. Ale dodnes tuto kapitolu českých dějin obklopuje mnoho nejasností. Když jsem ten text psal, znovu jsem se pokoušel pana prezidenta Zemana kontaktovat, aby ty věci objasnil. Hradní mluvčí Jiří Ovčáček odmítl, že by se o tom vůbec se mnou bavil, takže vlastně doteď nevíme, co se stalo nebo nestalo.

Zůstala tam spousta nezodpovězených otázek, na které se neodpovědělo ani tehdy. Třeba na čí popud byla ta firma vybrána, jestli to byla česká iniciativa, nebo jestli ta žádost šla ze strany Ruska. A jestli vůbec a jaký měla tedy profit společnost Falkon Capital z toho, že sehrála úlohu převodníka peněz. Ono se na ty nesrovnalosti i na netransparentnost a nejasné pozadí deblokace ruského dluhu upozorňovalo už po roce 2001. Je nějaké vysvětlení, proč policie tu věc nikdy nevyšetřovala a proč případně nezasáhla sněmovna a neiniciovala třeba vyšetřování v parlamentu?
To je samozřejmě otázka, kterou nedokážu úplně podloženě zodpovědět. Vysvětluji si to tak, že v době, kdy vládla vláda Miloše Zemana a ministrem vnitra byl Stanislav Gross, tak úplně nebylo přijatelné, že by policie začala vyšetřovat kroky přímo premiéra, dobová realita tehdy byla prostě jiná. Zároveň je dobré říci, že ani nevíme, jak se celkově ta situace řešila ve sněmovních kuloárech. Nutno ale říci, že tehdy skutečně ta Zemanova vláda byla u moci držena v rámci opoziční smlouvy Václavem Klausem a jeho ODS. A ODS tehdy byla velmi střídmá v kritice celého toho obchodu. Ten obchod byl na i na tehdejší poměry, natož pak na ty dnešní, vysoce nestandardní. Zemanova vláda tvrdila, že toho prostředníka, tu malou pražskou firmu, musela vybrat na základě požadavků ruské strany. Zároveň tvrdila, že se tam odehrálo nějaké výběrové řízení. Nikdy nebyla schopna doložit, zda se to výběrové řízení skutečně odehrálo. A kdo další se třeba přihlásil. Později navíc ruská strana popřela, že by Falkon Capital byl vybrán na její popud. Zároveň je tam ještě další faktor, že samotná dohoda mezi českou stranou a Falkon Capital byla utajena. Dodnes je stále utajen jeden z těch dodatků, nevíme, co tam je přesně napsáno. Znovu jsem zkoumal, jestli ministerstvo financí Aleny Schillerové tuto dohodu nechce vydat, a opět mi bylo řečeno, že je to předmětem obchodního tajemství, což mi přijde absurdní s ohledem na to, že jde o obrovský balík veřejných peněz. Dodnes je v tomto ohledu více otázek než odpovědí.

Tam se pak znovu vrací i jméno bývalého úředníka Zdeňka Rachače, který zasedl v orgánech společnosti Falkon Capital. Vy jste ho teď vypátrali a ptali jste se ho na různé věci. Vysvětlil vám své působení v té firmě?
Zasedl tam tuším v roce 2012. My jsme ho byli schopni najít. Je to vlastně pán, který je dnes v důchodu, bylo na něm vidět, že mu paměť slouží velmi dobře, ale řekl nám, že nám na tyto otázky vůbec nebude odpovídat, že to nemá zapotřebí. My jsme samozřejmě argumentovali nějakým veřejným zájmem, on nám řekl, že veřejný zájem je mu lhostejný. Čili jsme se od něj žádné reakce nedočkali. Bylo pro nás důležité ho s tím konfrontovat, protože z našeho pohledu je to důležitá postava celého toho příběhu. A zároveň postava, která propojuje právě tu éru pana Klause a pana Zemana v otázce toho ruského dluhu. Ale reakce jsme se nedočkali. Stejně tak je bohužel problém, že řada dalších důležitých postav tohoto příběhu, úředníků ministerstva financí, je dnes po smrti, takže ani jich není možné se na to zeptat. Na těch dokumentech je podepsaný třeba pan Větrovský, který byl kolegou pana Rachače. Byl to nejen prominentní úředník ministerstva financí v éře komunismu, ale později i prominentní spolupracovník později Václava Klause na ministerstvu. K mému překvapení to byl zároveň člověk, který byl před revolucí, za komunistického režimu, vojenskou rozvědkou připravován k vyslání do Velké Británie jako nelegální agent, který tam měl shromažďovat informace o západních mocnostech. To nám potvrdila později jeho žena, že skutečně později v období komunismu v Londýně žil a fungoval. Říkala, že neví nic o tom, že by byl příslušníkem nějakých bezpečnostních složek komunistického režimu, ale že o své práci nikdy nemluvil a že neexistují žádné fotografie z Londýna a podobně.

Když zmiňujete, že spousta otázek zůstává nezodpovězena, můžeme se na závěr podívat na to, v čem se naše povědomí o všech těch okolnostech začátku 90. let a následné likvidace toho dluhu na přelomu 2000 let dozvěděli? Která místa jsou teď už zaplněna, kam nás to posunuje?
Pro mě je to zjištění důležité v tom, že najednou vidíme, jak poměrně velká část toho dluhu vznikla, že to nebyly nějaké staré sovětské závazky, které už si vlastně nikdo nepamatuje a neměly by se řešit, že je tady z mého pohledu zcela na místě debatovat o zodpovědnosti Václava Klause jako ministra financí a jeho blízkých spolupracovníků za tu částku v pozdějším přepočtu 1,3 miliardy dolarů, která do Sovětského svazu odešla v době, kdy všem muselo být jasné, že ekonomika sovětského bloku se hroutí a že je velmi nepravděpodobné, že Sovětský svaz ty peníze někdy splatí. To je pro mne jedno důležité zjištění. A pak je tady ještě opravdu docela fascinující zjištění, které se týká právě role jednotlivých úředníků, například pana Rachače nebo pana Větrovského. Kdybychom měli hovořit o nějakém větším přesahu celé té věci, je nutné si položit si otázku, na kterou nejsou schopni úplně dobře reagovat ani Václav Klaus, ani Miloš Zeman, a sice, jak tyto události souvisej s nynější proruskou orientací obou pozdějších prezidentů České republiky.

Lenka Kabrhelová, Barbora Sochorová a Zuzana Kubišová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Václav Klaus, Miloš Zeman, dluh, SSSR, Rusko