Skáčou do Dunaje z 27 metrů. Co mě bolí, řeším až potom, říká Navrátil
V nádherném prostředí Dunaje, naproti monumentálnímu maďarskému parlamentu, je sedmadvacetimetrová věž. Věž, ze které podle mnohých mohou skákat snad jen blázni. Jedním z nich je český reprezentant Michal Navrátil, který se chystá k tréninkovému skoku.
Stoupá si na hlavu, vzepře se na rukou – a to všechno sleduje na tribuně český tým. „Je to neskutečné. Bojím se, jenom když tady sedím na lavici. Kdybych měl stát tam nahoře, je po mně,“ říká plavecký trenér Jaroslav Jezbera.
Samotný skokan je však úplně v pohodě. „Většinou to dole štípne, ale ze mě se vyplaví adrenalin, takže se v tu chvíli cítím super a plný energie. Až po skoku zjišťuji, jestli mě bolí záda, nohy nebo hrudník,“ vysvětluje pro Radiožurnál dvaatřicetiletý Čech, jenž ve svém sportu patří mezi světovou špičku.
„V mládí jsem se rozhodoval, jaký sport dělat, a rozhodl jsem se právě pro skoky do vody. Nebezpečný a bolestivý je už skok z deseti metrů - já se ale rozhodl, že chci jít i na větší výšku a hlavní meta bylo právě 27 metrů,“ líčí Navrátil.
„Po odskákání tréninkových skoků je důležité jít si pak rovnou trochu zacvičit, abych necítil bolest z dopadů. Proto si dávám deset, patnáct minut různého cvičení – na břicho, na záda,“ doplňuje Navrátil, zrovna když pod „skokánkem“, jak on sám říká, začíná nanečisto slavnostní ceremoniál. Na něm budou v neděli vyhlášeni vítězové a český skokan doufá, že bude mezi nimi.
„Ve svých skocích si věřím, což asi ukazuju i tady při tréninku. Když na těch dvacet sedm metrů vylezu, cítím se opravdu výborně. Ty skoky jsem si během posledních čtrnácti dnů vyskákal na dvou závodech, tady to snad jenom potvrdím,“ říká česká naděje na cenný kov.
