Nedrilovat, přemýšlet. Jednotné přijímačky vyžadují logiku, příprava přesto sehrává zásadní roli

Praha 17. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ptám se nejdřív Marka Valáška. Sledoval jsem váš stream po jednom z termínů přijímacích zkoušek deváťáků, ve kterém jste říkal, že děti obdivujete, protože tam byly fakt těžké úlohy. Opravdu tam byly fakt těžké úlohy?
MV: Pár jich bylo. Hodnotím to vždycky na tom místě podle toho, jak mi to jde, nebo nejde, takže je to trošku sebestředné hodnocení. Když jsou ale přijímačky takové, že se u nich nemusím ani zamyslet, tak si říkám, že to bylo dobré, že to bylo v pohodě. Děti už mám nacítěné a vím, co zvládají a co nezvládají. A když jsou tam úlohy, u kterých se opravdu zapotím, a zde byla jedna nebo dvě, tak si říkám, že to bylo těžké. Dětem pak říkám, že jestli to zvládly, tak jsou dobré.

Představíme si vzorovou úlohu. Mirek říká číselnou řadu: jedna, dva, tři, čtyři, pět. Zuzka mu do toho skočí vždy po dvou číslech. Když Mirek řekne jedna, dva, Zuzka řekne součet tři. Mirek řekne tři, čtyři, Zuzka řekne součet sedm atd… Jak vypočítáte devadesáté číslo v řadě, aniž byste to tupě opisoval, jako bych to udělal já?
MV: To je příklad nestandardně zadané úlohy a ty jsou právě o logickém myšlení. Potřebujete se podívat na to, jakým způsobem ta úloha funguje, objevit v ní nějaké souvislosti, zjistit, jak ta řada pokračuje a celé si to hezky rozmyslet. A to je pro většinu lidí opravdu těžké. Zrovna tato úloha se mi ale velmi líbila, protože nebyla přehnaně těžká. Mně dělala větší problém ta páteční.

Tohle byla závěrečná pondělní.
MV: Přesně tak, toto byla závěrečná pondělní úloha a hrozně se mi líbila, protože byla opravdu nápaditá a dala se hezky a elegantně vyřešit.

Hledáte v tom po těch třech číslech nějaký logický cyklus, takže devadesáté číslo je třicet cyklů?
MV: Přesně tak. Mirek vždycky řekne dvě čísla, Zuzka třetí, to znamená, že tam vznikají úseky délky tři. A když je to devadesáté číslo, tak je to na konci třicátého cyklu, to znamená, že Mirek pravděpodobně řekl něco jako padesát devět, šedesát a Zuzka to sečetla.

Celé je to na logiku.
MV: Ano, tohle je úloha, která testuje logiku.

Vy jste si zkoušela nějaké úlohy, Nikolo?
Nikola Šrámková: Letos jsem si ještě testy nezkoušela, neměla jsem na to čas. Zatím čerpám zprostředkovaně z médií.

A třeba i od žáků a studentů? Co na to říkají, jaké máte reakce? Případně z toho, co jste zaznamenala a četla, bylo to těžké, lehké, bylo to tak, jak to má být?
NŠ: Reakce jsou různé, od toho, že některé úlohy byly docela v pohodě, až po to, že z toho byli někteří žáci tak vystresovaní, že se po dopsání testů ve třídě třeba pozvraceli.

Bylo to časově náročné, úlohově náročné?
NŠ: Ano. A zároveň hrál někdy roli i přístup učitele, který byl zrovna v té třídě.

Je tohle přesně ten systémový mechanismus, kterým bychom měli žáky zkoušet, abychom objektivně zjistili, jak na tom jsou, abychom je vzali na nějakou školu, když to s sebou nese i takové důsledky?
NŠ: Jednotná přijímací zkouška má svoje výhody i nevýhody. Výhodou je, že se jedná o standardizované testy, které tvoří odborníci, rozdávají je centrálně a zároveň je centrálně vyhodnocují. To znamená, že žáci píši testy za stejných podmínek a eliminujeme tím riziko nespravedlivého vyhodnocování. V tomto směru mohou být tyto přijímací zkoušky spravedlivé. Zároveň ne všechny střední školy mají kapacitu, ať už časovou nebo odbornou, vytvořit si vlastní testy. Pořád ale mají možnost pořádat vlastní školní kola. Bohužel ne všechny školy toho využívají, ale měly by. Díky tomu totiž rozpoznají potenciál toho žáka, který se k nim hlásí. Poznají ho, jeho motivaci, jeho zájem a tak dále. Naopak velkou nevýhodou je, že se ty zkoušky skládají pouze z matematiky a češtiny a ověřují tudíž jenom některé znalosti a dovednosti. Bylo by vhodné rozšířit je o další oblasti, jako jsou třeba přírodovědná a sociálně vědní témata, anglický jazyk a další, například podle zaměření dané střední školy.

Zároveň se těchto přijímacích zkoušek účastní pouze uchazeči, kteří mají zájem o maturitní obory, tudíž pomíjíme velké spektrum dětí, které si buď nevěří, nebo nemají podporu v rodinném zázemí, aby si přihlášku podaly. Zároveň se jedná o testy, na které se dá připravit takovým drilem, což znamená, že velká váha kvality přípravy dost často leží v podpoře a vlivu rodiny. A také v tom, jestli žáci znají dané typy úloh, jestli ví, jak je řešit, jestli umí pracovat se stresem, s časem a jestli znají dobrou strategii vyplňování, čili začínají jednoduchými úlohami, na kterých nasbírají body, pak pokračují k těm středně těžkým a nakonec si nechávají ty nejtěžší, pokud na ně zbude čas.

Správný postup je tedy začít od těch nejlehčích a skončit těmi nejtěžšími?
MV: Ano, to je určitě strategie, kterou je učím. V rámci přípravy by mělo dítě rozpoznat, v čem je dobré, co mu jde, co mu nejde… U každého je to úplně individuální. A ten člověk by pak měl na ty přijímačky jít s tím, že ví, v čem je dobrý, které úlohy mu jdou a ty dělat jako první. Dětem vždycky říkám, aby si daly na začátku pár minut na to, aby si ten test prošly a označily si, které úlohy budou dělat nejdřív a které potom. To je standardní taktika.

Souhlasím s tím, že přijímací zkoušky v podobně, v jaké jsou nyní, určitě nemůžeme považovat za nějaký komplexní test schopností a připravenosti. U nás na škole to řešíme tak, že k nám děcka přijdou na půl dne nebo na celý den, běhají po zahradě, točí videa, zpracovávají projekty a takové věci.

Uděláte jim příjemnou atmosféru.
MV: Ano, klasické assessment centrum. Děti potom odchází nadšené a rodiče nám letos psali, že to bylo úplně bezvadné. Takže každá škola k tomu přistupuje trochu jinak a způsob, jakým je to nyní rozdělené, to znamená 60 % CERMAT a 40 % možnost škol udělat si vlastní přijímačky, je super, když to ty školy využívají. A myslím si, že se hrozně moc ochuzují, když to nedělají. Ale je to samozřejmě spousta práce a je něco jiného, když máte školu, kde berete dvě třídy nebo tři třídy, anebo když berete těch tříd pět nebo víc.

Nikolo, říkala jste, že se často jedná o úlohy, které se dá naučit, nadrilovat. Není to ale také způsob, kterým se dá eliminovat právě ten stres? Že se to prostě naučím, že tomu dám nějaký čas na přípravu? Je to bonus, ale zároveň je to i možná negativum těch testů.
MV: Je to dvousečné a hodně záleží na tom, jak moc to kdo takzvaně hrotí. A vychází to i toho, jak to hrotí rodiče. Děti jsou pak z toho na nervy. Samozřejmě děti si uvědomují váhu té situace. Hloupé na tom je, že se během dvou dnů rozhoduje o tom, kam půjdete na školu.

A to je ještě dobré, že jsou dva dny. První, druhý termín…
MV: Jasně. Takže v tomhle to není ideální. Ale já nemám recept na všechno a v žádném případě tady nechci dávat nějaké návody. Nevím, jak by se to dělalo, kdyby to mělo být opravdu komplexní, nebo dlouhodobé, třeba. To by se třeba poslední dva roky sledoval nějaký ukazatel, například výsledky toho studenta. Jeden z problémů, na který jsme přišli, je, že výsledky ze základní školy jsou velmi často nepodložené a to, že má někdo samé jedničky vůbec nic neznamená. Jsou školy, které dávají za samé jedničky nebo za dobré vysvědčení body. My jsme zjistili, že to je faktor, který někdy něco znamená a někdy je úplně mimo, protože to může být důsledek toho, že je paní učitelka hodná a tak dá všem jedničky. O ničem to nevypovídá. Muselo by tam pak být nějaké dlouhodobé testování, jehož pozitivem by bylo, že by se to těm dětem rozdělilo a nadávkovalo. Ale je otázka, jestli je těmi testy stresovat už od sedmý třídy.

Druhá věc je, jestli ty otázky a úlohy v testech odpovídají tomu, co se žáci ve školách učí. Jestli je to něco, s čím přijdou do styku a musí se na to připravit jednou za život, anebo je to něco, na co jsou dlouhodobě připravovaní ve škole a mohou to pak zúročit. Jestli to odpovídá realitě.
NŠ: Vliv na výsledek a to, že se žák dostává na svoji vysněnou školu, má nejenom to, co se naučí ve škole. Na některých školách se dokonce poslední ročník (nebo i konec předposledního, tj. osmé třídy) věnuje právě přípravě na jednotnou přijímací zkoušku a typům úloh, které se tam mohou objevit. Opomíjí se pak ale další znalosti, které by se měly ve zmíněných ročnících učit. Jak jsem zmiňovala, na výsledek má vliv nejen příprava, to, jestli umí pracovat se stresem, s časem a tak dále, ale také to, jak jsou nastaveny kapacity středních škol.

A víme, že toto není v České republice úplně pozitivní, protože kapacity jsou nedostatečné.
NŠ: Ano, a to víme dlouhodobě. Ví to kraje, ví to i stát, protože má ta data. Jednak má data z demografické křivky, ale zároveň má data týkající se zájmů uchazečů. Společnost se proměňuje, proměňují se ty preference. Z dat dlouhodobě víme, že je zájem zejména o maturitní obory a víme i o které odborné obory je zájem větší. Přetlak je samozřejmě u všeobecného vzdělávání. Některé kraje na to v poslední době reagovaly a kapacitu v žádaných oborech navyšovaly. Není to ale dostačující a jde to poměrně pomalu.

A pak tu jejich roli zastupuje soukromý sektor viz Praha a gymnázia, kde téměř polovina kapacit leží v soukromém sektoru, ve kterém je třeba hradit školné. Nabídka se tudíž omezuje zase jenom na některé uchazeče, jejichž rodiče si to mohou dovolit a jsou motivovaní školné, které někdy bývá velmi vysoké, zaplatit. Pak jsou kraje, které buď stagnují a s kapacitou a nebo strukturou nabízených oborů tolik nepracují, což může být třeba tlakem místních aktérů, typicky ředitelé středních odborných škol, nebo zaměstnavatelé, kteří na kraje tlačí, aby udržovaly kapacity v oborech, o které ale ze strany uchazečů není takový zájem. A nedává smysl hnát patnáctiletého člověka někam, co studovat nechce.

Cesta k úspěchu není dril

Dává smysl mít nadále jednotnou přijímací zkoušku, ať už je to na jakýkoli obor, na jakoukoli školu?
NŠ: Jak už jsem na začátku říkala, jednotná přijímací zkouška má svoje výhody i nevýhody, ale je potřeba se dívat na to, jak je sestavená. Loni jsme v EDUinu vydali návrh modelu přijímacího řízení, který je docela podrobný. Zmíním základní věci: Přehození termínu, tedy, že by uchazeči nejdřív psali test a až ve chvíli, kdy by znali svoje body, tak by podávali přihlášky. Znali by bodové hranice z ostatních škol z předešlých let, tj. z těch konkrétních škol, kam by se chtěli hlásit, tudíž by tu svoji šanci na přijetí mohli lépe zacílit. Teď střílí občas naslepo.

Dále by šlo o psaní testů na základní škole. Žáci by psali testy ve svém důvěrně známém prostředí, čímž by se eliminoval stres z neznámého místa, což má pak vliv na výkon a samotný výsledek, protože jsou děti různě stresově odolné. A pak rozšíření testovaných oblastí. Zároveň je potřeba bavit se o školní části přijímacího řízení, ve které by školy měly opravdu poznat svoje uchazeče. Jak už zmiňoval pan Valášek, souhlasím samozřejmě i s ošemetností známek.

A pak co se týče třeba portfolií nebo pohovorů, tam je jasné, že pokud se na školu hlásí tisíc uchazečů, tak je časově nemožné s každým dělat pohovor, pročíst si každé portfolio. Ale kdybychom srovnali kapacity tak, že bychom je navýšili v oborech, o které je zájem, zlepšili bychom kvalitu středních škol a zatraktivnili bychom i nabídku nabízených oborů, tak by se uchazeči rozprostřeli mezi několik středních škol a tím pádem by zátěž pro tu jednu konkrétní školu třeba nebyla taková.

Souhlasíte?
MV: Se spoustu těch věcí souhlasím. Rozhodně třeba s tím, že by žáci měli nejdřív psát testy a pak se teprve hlásit. Na základě analytických dat, která CERMAT vydává, už víme, jaké byly zájmy uchazečů loni a děti to i mohou odhadnout. S tím také souvisí jedna zajímavá věc. Protože často dochází ke strategizování, kdy máte jeden rok na nějaké škole obrovský převis, takže se příští rok všichni leknou a ta škola se sotva naplní, protože tam nikdo z obavy, že by se tam nedostal, nejde. Ale myslím si, že to se postupně tak nějak uklepe a lidi přestanou tolik strategizovat. To samozřejmě není nic špatného, ale vede to pak k takovým výkyvům.

A k jednotné přijímací zkoušce. Když byla zhruba před patnácti lety zavedená jednotná maturita, tak jsem říkal, co je to za blbost, proč má stát diktovat školám, z čeho mají zkoušet svoje studenty. Sám jsem vyrůstal v době, kdy žádné jednotné přijímací zkoušky nebyly, a přišlo mi to vlastně super, že si škola může na míru vybrat studenty. Dneska vidím účel jednotné přijímací zkoušky trošku jako tlak shora na základní školy, aby opravdu připravily děti co nejlépe. A teď nemyslím jenom na přijímačky, protože jedna z nejhorších věcí, kterou můžete při přípravě na přijímací zkoušky udělat, je mastit ty testy a připravovat jen na typy těch úloh. Je to sice nezbytná součást, ale měla by být malá. Člověk by se měl nejvíc zabývat podstatou dovedností, které potřebuje k vyřešení toho testu. Aby nabyl znalosti, aby pochopil témata. Já se na to dívám z hlediska matematiky, takže když vyřešíte 20 příkladů slovních úloh, tak příště tam bude zase jiná slovní úloha, jinak postavená, a když nechápete ty principy, tak vám to, že jste drilovali, bude stejně k ničemu.

Nemyslím si, že dril je cesta k úspěchu. Samozřejmě je to potřeba, děcka musí umět počítat a tak dále. Nechci tím říct, že nějaká forma drilu ve smyslu matematické zručnosti není dobrá, určitě je, ale my se potřebujeme dívat na to, jakým způsobem děti učíme přemýšlet. Všechny děti, které ke mně chodí, se snažím učit přemýšlet. Někdy je to spousta práce a trvá to dlouho, protože se to na školách až tak moc neučí. Učí se: Pepíčku, tohle je rovnice, takhle přehodíš x zleva doprava, on přehodí rovnítko… Dětem potom chybí pochopení té látky. Měli bychom se spíš zaměřit na to, naučit je přemýšlet, učit je podstatu té věci a nějaké drilování testů by mělo být třeba poslední dva, tři měsíce přípravy.

Shrnu to: za Nikolu přijímačky ano, ale rozšířeně a upraveně, za Marka přijímačky ano, ale učme děti přemýšlet.
MV: Ano.

NŠ: Ještě zareaguji: před rokem se scházela pracovní skupina, která řešila reformu přijímacího řízení. A celá ta diskuze dospěla k tomu, že je potřeba si vůbec vydefinovat, co od přijímacích zkoušek do budoucna očekáváme. Jestli mají dál pouze rozdělovat žáky na střední školy, anebo by měly být součástí výstupního hodnocení ze základní školy. Kdybychom zvolili tu druhou variantu, tak stát by konečně získal informace o tom, jak kvalitně vzdělává žáky na základních školách a jestli vzdělává všechny žáky stejně kvalitně. Nedávno se řešila i revize rámcových vzdělávacích programů, kde také probíhá diskuze o tom, že by se žáci měli vzdělávat více kompetenčně. Dnes žijeme ve světě, kdy máme přístup k informacím snazší, než to měly předchozí generace, kdy byla škola často hlavním zdrojem znalostí, vědomostí, informací. Dneska žijeme ve světě, kdy máme informací okolo sebe obrovské množství a je spíš důležitější umět se v nich vyznat, umět je použít, umět o nich přemýšlet kontextově, než se je jenom naučit. Jak říkal pan Valášek, je důležité umět je aplikovat do života, ať už soukromého, pracovního, občanského…

Stres a duševní zdraví

Závěrem se vás obou musím zeptat na stres a duševní zdraví, protože to je velké téma, které ve Vinohradské 12 opakovaně řešíme a už jsme s ním otevřeli i tento rozhovor. V systému přijímacích zkoušek vidím postupné změny třeba v tom, že letos byly ty dva termíny pro ty deváťáky rozdělené. První termín byl v pátek, druhý v pondělí. Byla tam ta pauza, což třeba v minulém roce, kdy to byl čtvrtek a pátek, nebylo a ty dva termíny byly hned za sebou.
NŠ: Určitě to mohlo být v něčem přínosné, protože bylo více času na přípravu, ale pro někoho to naopak mohlo být třeba ještě více stresující, protože celý víkend trávil tím, že téměř nespal, rychle se připravoval, přemýšlel o tom, co v tom posledním testu udělal špatně, co si musí ještě pořádně projít, co si ještě natrénovat. Takže na tom jako pak záleží, jak se k tomu pak přistupovalo v těch rodinách.

Co myslíte?
MV: Souhlasím, je to individuální. Někdo byl rád, že si mohl přes víkend odfrknout a pro někoho to byl víkend stresu.

To vypadá, že se ale nedá zavděčit.
MV: Nedá. Samozřejmě, že ne, protože když zrušíte jednotnou přijímací zkoušku, tak budou všichni nadávat, že se na to nedá připravit, protože nevíme, co tam bude. Když ji necháte, tak budou všichni nadávat, že je to nespravedlivé a že to CERMAT dělá špatně. Přitom si myslím, že jsou ty testy vlastně vymyšlené poměrně dobře. Na to, co mají jako zadání, tak jsou ty testy z mého hlediska, z hlediska matematiky, poměrně dobře udělané. Třeba letos jsem s nimi byl opravdu spokojený.

A ještě bych chtěl říct něco k tomu duševnímu zdraví. Ono je to dvousečné. Tím, jak se život a všechno zrychluje a děti do toho mají sociální sítě, tak jsou pod velkým vnějším tlakem. Ale dnešní styl života nám trochu ubírá možnosti se s tím tlakem vyrovnávat. Když jsme my byli malí a zažívali jsme stres, tak jsme měli čas si ho zpracovat. Dneska si jdou děti zahrát hru nebo se podívají na nějaký TikTok a tak to v sobě ubijí. Ale zároveň, a to není otázka deváté třídy, ale celého mládí, potřebují se naučit se s tím stresem vyrovnávat. Přijdou na střední školu a najednou zjistí, že je to tam hrozný nářez. A myslím si, že to není úplně špatně, že mají nějaký moment, který je důležitý. Protože život sestává z důležitých momentů a vy je buďto pokazíte, nebo se vám povedou a uchopíte příležitost za pačesy. Takže aby se to nezvrhlo v to, že budou stále v pohodě, v bavlnce, v životě nezažijí stres a pak vylezou ze střední školy nebo nastoupí do práce a dostanou takovou ťafku, že se z toho složí. Takže je to dvousečné. Ale samozřejmě z hlediska dlouhodobé perspektivy a záměrů a toho, co by pro to dítě a i pro společnost bylo dobré, tak čím komplexnější data sebereme, tak to bude lepší.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: ČT, TV Prima, TV Nova.