Doběhla sama sebe. Le Penová se přesto může stát prezidentkou, plán B nemá

Paříž 3. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Francouzský deník Le Monde píše o pomalu doutnající bombě, která teď u pařížského soudu explodovala. Koho nejvíc výbuch zranil?
Nejvíc zranil asi samotnou Marine Le Penovou. Metafora bomby se vztahuje hlavně k tomu, že právě ona orodovala za nevolitelnost těch, kteří budou odsouzeni. Je to téma, které si vzala za své, a bohužel ji teď doběhlo. Mnozí tvrdí, že utrpěla i francouzská demokracie. Já si to taky myslím, ale možná trochu jinak – teď totiž dochází k útoku na justici, jestli rozhodovala správně a jestli to skutečně nebylo politické rozhodnutí, tak jak to rámuje Marine Le Penová.

Pro ty, kteří soud nesledovali – za co je zatím nepravomocně odsouzena? Za zpronevěru peněz?
Ano, je to za zpronevěru evropských peněz. Jde o to, že fiktivně platila zaměstnance z peněz, které byly určeny na asistenty. Tito asistenti ale neparticipovali na práci v Evropském parlamentu. Často tam ani fyzicky nebyli. Byli to naopak lidé, kteří pracovali pro stranu, kampaň… Prostě jinde, než na co byly peníze určené.

Takže zaměstnanci, kteří pracovali pro její stranu, dostávali peníze za to, že měli být jako kdyby asistenty europoslanců?
Přesně tak. Důvod, proč je rozsudek tak přísný, je i ten, že podle soudu měla stát v centru organizování onoho podvodu. Celkem se jednalo o zhruba dvacet lidí, přičemž ona sama zaměstnávala asi čtyři asistenty. Šlo ale o to, že měla být strůjcem. Systém měl trvat několik let a měl vyvést peníze, které byly určené na práci v Evropském parlamentu, do její strany.

Takže zpronevěra evropských fondů, škoda v přepočtu za více než 70 milionů korun. To je docela dost. Jak se na to přišlo?
Už v roce 2014 dal někdo podnět k Evropskému úřadu pro boj proti podvodům. Měl oznámit, že tam dochází právě k tomuto fiktivnímu zaměstnávání. Úřad se tím začal zabývat a kolem roku 2015 se informace předaly i francouzské policii, respektive francouzskému ministerstvu vnitra. Ve Francii je totiž velice přísně regulovaný způsob, jak jsou strany financované. A tohle byly peníze, které byly vyvedené z Evropského parlamentu, takže do toho nespadaly.

Je to velmi zajímavý příběh. Server Politico uvedl, že takto byli zaměstnávaní třeba i bodyguardi Marine Le Penové nebo že si třeba se svým zaměstnavatelem, totiž tím europoslancem, vyměnili za několik měsíců práce jenom jednu zprávu a Marine Le Penovou prosili, aby je představila, když pro něj mají pracovat. To mi přijde docela bizarní.
Nebo ukaž nám Evropský parlament….

Přišla si ho teď v pondělí, kdy byl rozsudek vynesen, vyslechnout?
U soudu byla přítomná, ale odešla dřív, než rozsudek zazněl. Bylo to jakési gesto nesouhlasu s ním. Její vyjádření mohli francouzští voliči a všichni ostatní slyšet až večer, kdy měla projev. Zopakovala, že to bylo politicky motivované, že se cítí nevinná a že se jedná o útok na to, aby ona mohla znovu kandidovat a mohla stát v čele Francie.

„Dédiabolisation“

Jsem bojovnice a nenechám se zlikvidovat, řekla viditelně rozčilená ve francouzské televizi.

Verdikt je poměrně přísný. Sama Le Penová mluví o tom, že pro její prezidentskou kampaň to je jakási jaderná puma. Dostala čtyři roky vězení, z toho dva roky podmíněně a dva roky domácího vězení s elektronickým náramkem. Je tam taky tučná pokuta přes asi 100 tisíc eur.
Ano, kterou musí zaplatit strana. Zároveň, co se nejvíc debatuje, je zákaz činnosti na pět let, respektive zákaz kandidovat do veřejných funkcí. Myslím, že důvod, proč je rozsudek tak přísný, je i právě z toho důvodu – tak argumentuje prokuratura, která trest navrhla – že byla skutečně v centru dění a byla strůjcem celého podvodu.

Ke zpronevěře mělo docházet mezi lety 2004 až 2016, tedy dlouhých 12 let. Na začátku jsem mluvil o pomalu hořící bombě, o které píše Le Monde. Ten ale zmiňuje, že bombu v roce 2004 zapálil její otec, Jean-Marie Le Pen. Jak to myslí? Souvisí to právě s tím, že Marine Le Penová převzala stranu po svém otci, že i vyrostla na tom, že byl její otec známý? Už někdy v 70. letech založil Národní frontu, ze které se potom Národní sdružení Marine Le Penové transformovalo.
Určitě. Když v roce 1972 strana vznikla, byl jedním ze zakladatelů. A samozřejmě to nezakládal s intencí, že se z toho stane rodinný podnik, tak jak je tomu dnes. Chvíli tam figurovala neteř Marine Le Penové, Marion Maréchalová. Ale v jednu chvíli se Marine, své nejmladší dceři, velice aktivně snažil vyšlapat cestičku tak, aby stranu převzala, aby se v roce 2011 stala předsedkyní tehdy ještě Národní fronty. V tu dobu to byl právě on, kdo se snažil ji dostat do různých funkcí – aby seděla v Evropském parlamentu, aby byla členkou Národního shromáždění a tak dále.

Jak moc se to myšlenkové prostředí změnilo od toho, ve kterém Marine Le Penová vyrůstala?
To převzetí moci je vlastně velmi zajímavé. Když v roce 2011 stranu přebírá, tak Le Penovi je v tu dobu, tuším, 83 let. Otcem se stal až ve čtyřiceti, takže si sice byli velice blízcí, ale ten věkový rozdíl mezi nimi prostě byl. A ona pochopila jednu zásadní věc – jestli chce ve dvoukolovém volebním systému vyhrát, musí stranu normalizovat. Často se mluví o oddémonizování, dédiabolisation Front National. Věděla, že strana musí projít takovou transformací, aby ve druhém kole, kdy si lidé vybírají menší zlo, byla schopná vyhrát. To se jí podle mě povedlo až v posledních volbách. Dlouho měli v Národním shromáždění velmi málo poslanců. Často nemohli složit ani poslanecký klub. Byla tam snaha stranu hodně proměnit, zbavit ji antisemitské nálepky, kterou právě zosobňoval její otec. Ale nebylo to vždycky úplně jednoduché. Její otec byl velice patriarchální i vůči ní. Celé to vyeskalovalo v to, že mu v roce 2015 pozastavila členství. 

Takže se jí podařilo velmi marginalizovanou okrajovou stranu, která neměla v oficiálních strukturách Francie skoro žádné zastoupení, normalizovat a dostat blíž ke středu…?
Způsob, jakým to dělala, je několikerý. Zaprvé je to právě to vytlačení antisemitských názorů. Je to i adaptace republikánských principů, principu sekularismu, uzpůsobení si pro ten svůj diskurs, často antimigrantský. Zároveň je to právě i systémovost – zejména v posledních letech se ukazuje, že dnes už Národní sdružení, Rassemblement National, vyloženě chce vystupovat jako strana, která je konstruktivní, nedělá zbytečné obstrukce, není antisystémová a respektuje právní rámec republiky.

Mluvíte o přiblížení se středu, nicméně stále platí – měli jsme o tom celý seriál s politologem Janem Charvátem z Univerzity Karlovy – že Národní sdružení zůstává na krajní pravici. A když mluvíte právě o tom vztahu otce a dcery, který vyústil v to, že spolu měli velké rozkoly… On Marine Le Penovou snad i vydědil, ne? Když Jean-Marie Le Pen zemřel, jak to jeho dcera nesla?
To je opravdu zajímavé. Vydědil ji a kontakt byl na nějakou dobu přerušený. Tenhle moment, vyloučení otce, je kruciální zvrat v celém tom příběhu. A ona po jeho smrti řekla, že si to bude do smrti vyčítat, že něco takového udělala. Samozřejmě, že se to dělo ve chvíli, kdy ztratila svého otce, ale jsou to slova, s kterými přišla. Litovala, že to tak dopadlo.

Letos je to pro ni už druhá velká rána. Po úmrtí jejího otce letos v lednu dochází teď, koncem března, k zásadnímu verdiktu francouzského soudu. Je to raritní, ale není to bezprecedentní verdikt. To mě na tom zaujalo – francouzské soudy už v minulosti jednou u vysoce postaveného politického činitele zpronevěru evropských fondů řešily. Tam ale k odsouzení nedošlo.
Je to tak, jedná se o současného francouzského premiéra. Ten ale na rozdíl od Marine Le Penové nebyl shledán vinným. Také je důležité zmínit, že trest nevolení se týká i jiných politiků. Nejsou to třeba tak výrazné tváře, ale rozhodně to není něco, co by se ve francouzském prostoru neobjevovalo. Zákon, na základě kterého tohle soudy můžou udělat, je z roku 2017 a vznikl na popud některých kauz. Ale to je něco, čím se dnes právě hájí soudci. I odborový svaz soudců uvedl, že v rozsudku vycházeli z lidové vůle, kterou ztělesňuje rozhodnutí Národního shromáždění. Neměl to být jejich výmysl, ale jen následování litery zákona.

Asi je podstatné říct, že důvod, proč se odbory mají tendenci vymezit, je to, že jsou pod velkým tlakem. Jednak dochází vyloženě k výhrůžkám, a zároveň Jordan Bardella, oficiální předseda strany Národní sdružení, proti justici mobilizuje své příznivce. Mluví o puči, diktatuře soudců a popravě demokracie. To znamená, že když jsem mluvila právě o té systémovosti, kterou se snaží zdánlivě Národní sdružení vykazovat, tak tady si myslím, že to narazilo na svoje velké limity. 

Čekají Francii nepokoje?

Soudkyně, která verdikt vynesla, je pod policejní ochranou a francouzské úřady už výhrůžky, které jsou směřovány proti soudnímu senátu, řeší. Na druhou to není jen strana Marine Le Penové, která teď říká, že to není demokratické. Jsou to i třeba italská politička Giorgia Meloniová, představitel krajní levice ve Francii Jean-Luc Mélenchon, Je to něco, co je teď tématem ve Francii, že je verdikt možná příliš přísný a zasahuje do zásadní demokratické složky, totiž do voleb?
Vyšetřování podvodu trvalo devět let a my v tuhle chvíli nemáme žádné náznaky, které by zpochybňovaly důvěryhodnost francouzských soudů. A jestli francouzští politici trest považují za příliš silný a její nevolitelnost za problém pro demokracii, nechť zákon změní. V každé zemi je spousta nástrojů, které jsou legální, ale je to otázka právě té legitimity. Třeba důchodová reforma byla schválena pomocí paragrafu ústavy, který dovoluje premiérovi schválit zákon bez souhlasu Národního shromáždění. Funguje to tak, že pakliže Národní shromáždění nevysloví nedůvěru, tak zákon projde. Můžeme se bavit o tom, jestli tam není demokratický deficit, jestli by takto – v podstatě dekretem – zákony měly být schvalovány, ale ve chvíli, kdy to je legální, tak úplně nemůžeme říct, že to je nedemokratické. Demokratický deficit tam ale vidím a upřímně ho vidím i v trestu, kdy nemůžu být volená. Na druhou stranu je prostě odsouzená za to, že byla strůjcem poměrně rozsáhlé zpronevěry peněz. Takže nechť francouzští poslanci změní zákon.

Francouzský odvolací soud se už dopředu vyjádřil, že by chtěl rozhodnutí vydat před prezidentskými volbami, někdy v roce 2026…?
Mluví se o tom, že odvolací soud trvá 18 měsíců až dva roky. Myslím, že bude snaha to vydat a nedat Marine Le Penové záminku v tomto směru protahovat soudní řízení tak, aby k verdiktu odvolacího soudu nedošlo před plánovanými volbami v roce 2027.

Kdyby do nich Marine Le Penová nešla, je její strana vyřízená? Šel by do volebního klání místo ní současný předseda strany Bardella, nebo ne?
To je docela zajímavé. Mnozí očekávali, že navrhne plán B, kterým by v tomhle směru asi byl právě Jordan Bardella. Ona to ale zatím neudělala. Zatím říkala, že bude bojovat do konce a že se bude snažit vyhrát u odvolacího soudu. Nemáme jistotu, že ji odvolací soud viny zprostí, ale ona o tom zatím nemluví. Jordan Bardella je samozřejmě stranické číslo dvě. Neudělala tu samou chybu, kterou udělal její otec, a včas si začala hledat svého následovníka. Často je nazýván korunním princem.

Není mu ani třicet let.
Je to tak, je velice mladý. Marine Le Penová je samozřejmě tou patronkou, jak Francouzi říkají, skutečnou šéfkou hnutí. Nebo tak to aspoň vypadá. Je ale vidět, že se i takto snaží stranu změnit zevnitř. Proběhly vnitrostranické volby, kde Bardella vyhrál. Je velice oblíbený u mladých lidí, což je právě něco, co se třeba změnilo oproti začátku 90. let. Tehdy to byla strana spíše starších ročníků. Dneska dokáže zaujmout i mladší ročníky a dokáže zaujmout nejenom ty, kteří se cítí být marginalizováni. V posledních letech se jí daří mezi své voliče zahrnout i ty takzvané kádry, tedy lidi ve vedoucích funkcích.

A je to právě Jordan Bardella, který teď mobilizuje Francouze a svolává je k demonstracím. Očekávají se už tento víkend. S Francií máte vlastní zkušenosti – zvrhne se to v nepokoje?
To si úplně netroufám věštit. Ale samozřejmě, když se budeme řídit tím, co se při demonstracích ve Francii v posledních letech děje, tak tam obava je. Osobně doufám, že k žádným násilným nepokojům ve Francii nedojde a že se podaří situaci uklidnit. Věřím v to, že není zájmem Národního sdružení a Bardelly, aby k výraznějším násilnostem došlo. Stále se snaží si zachovat tvář. Ale myslím, že to je právě neustálý boj strany, do jaké míry být ta spořádaná strana, která je konstruktivní, a do jaké míry si naopak držet tu svoji antisystémovost a odlišnost od zbytku politické garnitury. Je vidět, že v posledních měsících to naopak víc tlačí tímhle radikálním směrem, ale doufám, že Paříž a celou Francii nečeká žádné další politické násilí.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: ČT 24, YouTube kanál Marine Le Penové, France 24, YouTube TF1, CNews, Sud Radio.