Co se ztraceným divákem? Producenti a kinaři se po dvou letech s covidem učí žít v nové realitě
Kina přežila svou smrt – nebo aspoň tu, kterou jim na vrcholu pandemie předpovídali ti nejpesimističtější. V Česku se Vyšehrad: Fylm zapsal mezi rekordmany v návštěvnosti, v USA zase studio Warner Bros. přehodnotilo strategii současného uvádění filmů online i do kin. Streamovací gigant Netflix mezitím hlásí první propad předplatitelů. Koronavirus ani moderní trendy, zdá se, zájem o kolektivní zážitek na velkém plátně zcela nepokořil.
„Úpadek kin se nekoná. To je opravdu tak,“ potvrzuje Jan Bradáč, ředitel sítě multikin Cinestar a distribuční společnosti Falcon. Ta do českých kin uvádí například produkci studia Walta Disneyho, do níž spadají marvelovky nebo animované snímky z dílny Pixaru, letos na konci roku pak na široká plátna přinese dlouho očekávané pokračování Avatara.
Právě vysokorozpočtové fantasy Jamese Camerona nebo třeba od května promítaný Top Gun: Maverick, navazující po více než 30 letech na události akčního dramatu s Tomem Cruisem v hlavní roli, jsou mezi největšími lákadly nadcházející filmové sezony, jak ji ve druhé polovině dubna společně nastiňovali zástupci amerických produkčních studií a kinařů na akci s názvem CinemaCon.
I tam ve velké míře převládal optimismus. „Jsme zpátky!“ prohlašoval nadšeně Rolando Rodriguez, šéf americké sítě kin Marcus Theatres, zatímco jiní zdůrazňovali konec pandemického experimentu s premiérami zároveň v kinech i online, čemuž mělo negativně přispět zejména nelegální stahování a šíření kopií filmů v nejvyšším rozlišení.
Jasným vítězem je v prosinci nasazená superhrdinská komiksová adaptace Spider-Man: Bez domova, která se s necelými dvěma miliardami dolarů stala koronaviru navzdory šestým celosvětově nejvýdělečnějším filmem v historii. Ne všichni ale mají podobný důvod k oslavám.
Fotbal, holky a blití. Ve ‚fylmovém‘ Vyšehradu našla česká kinematografie svůj Děsnej biják
Číst článek
„Covidová krize a s ní spojené uzavírání a otevírání kin a omezování návštěvnosti pro ty či ony diváky s sebou přinesly celou řadu změn diváckých návyků. To znamená, že se potvrzuje trend, že covid sice kino nezabil, ale že dojde k jeho proměně,“ podotýká Jan Bradáč, který stejně jako další serverem iROZHLAS.cz oslovení kolegové z branže upozorňuje na fakt, že se oproti roku 2019 stále nepodařilo do kin vrátit zhruba třetinu diváků.
„Neznamená to, že kina zejí prázdnotou, to v žádném případě ne. Dokonce bych řekl, že třeba uplynulý duben v českých kinech patří mezi jeden z nejúspěšnějších dubnů vůbec, co tady za téměř tři dekády tuhle profesi dělám,“ říká kinař s odkazem na úspěch sportovní komedie Vyšehrad: Fylm, které se podařilo během prvního víkendu přilákat necelých 175 tisíc diváků, a k tomu přičtený zájem o filmová pokračování typu Po čem muži touží 2, Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství nebo Ježek Sonic 2.
Menšinový divák si počká
Při pohledu na žebříček návštěvnosti jde celkem snadno vypozorovat, jaké typy filmů obecně táhnou a za jakými se divákům do kina už moc vydávat nechce. Na jedné straně tu tak stojí komedie, hrané i animované rodinné filmy a jeden specifický druh, který Bradáč nazývá „eventovým cirkusem“. Tam patří právě třeba superhrdinské ságy z produkce studií Marvel a DC Comics.
Zbytek, snad jen s výjimkou zaručeného taháku v podobě historických příběhů postavených na skutečných postavách či událostech (Zátopek, Poslední závod), v dnešní době přitáhne maximálně 10 až 15 tisíc diváků – a tím je myšleno celkem.
Star Wars: Mandalorian, Obi-Wan Kenobi nebo Marvel tituly. Disney+ láká TV spotem na start v Česku
Číst článek
Týká se to i nedávných novinek známých režisérských jmen, jako jsou Guillermo del Toro (Ulička přízraků), Wes Anderson (Francouzská depeše) nebo Kenneth Branagh (Smrt na Nilu, Belfast).
„Menšinové filmy na rozdíl od blockbusterů nemohou spoléhat na efekt ‚tady a teď‘, tedy že je divák chce vidět okamžitě a chce prožívat jejich premiéru společně s ostatními,“ vysvětluje filmový a televizní producent Vratislav Šlajer ze společnosti Bionaut efekt takzvaných „eventových“ filmů. „Menšinový divák si klidně počká,“ podotýká.
Pozice artových filmů podle předsedy Asociace producentů v audiovizi nicméně ještě není zdaleka konečný, jak by se mohlo zdát. Jejich loňský propad přikládá především přesycenosti nabídky.
„Do kin se vrhlo příliš mnoho filmů, vybíjely se mezi sebou a menší filmy se tam prostě nevešly. Současně ale ani nijak výrazně neposílila jejich pozice na digitálních platformách. Obecně je prostě velká konkurence,“ popisuje Šlajer, který stojí například za loňskou hororovou černou komedií Shoky & Morthy: Poslední velká akce nebo oceňovaným seriálem Svět pod hlavou.
Za pravdu mu dává i Dagmar Sedláčková z nezávislé producentské společnosti MasterFilm. „Podle posledních statistik v České republice diváci chodí v průměru na 1,5 filmu ročně. Nabídka absolutně převyšuje poptávku,“ poznamenává s tím, že je možná načase se vrátit trochu zpět a zase začít pracovat s budováním diváckého očekávání a s postupným zpřístupňováním titulů na jednotlivých platformách.
„Film je příliš obrovská investice a je v zájmu všech maximálně prodlužovat jeho život v rámci uvedení, ať už jde o kino nebo VOD (zkratka anglického video on demand, tedy video na vyžádání, pozn. red.). Zpřístupnit film ihned a mít týden, dva, než ho pohltí další velký titul, to mi nedává z uživatelského ani obchodního hlediska smysl,“ přidává producentka.
Ke vstupence porcelán
Sedláčková předpokládá, že současný stav povede k větší diferenciaci obsahu pro jednotlivé platformy. To by znamenalo třeba to, že ne každý film bude mít smysl uvádět v kinech. A kina samotná podle ní začnou být ještě více spojována s velkým zážitkem nejen vizuálním, ale také společenským.
„Vždycky si vzpomenu na kapitolu z knihy (filmového teoretika Davida) Bordwella, kde píše o uvádění filmů ve 20. letech v Americe, kdy se kina stavěla jako paláce a k lístku jste dostali sadu porcelánu. Možná se tam pomalu vracíme,“ uvažuje producentka.
Bond ve službách Amazonu. Internetový obchod převzal hollywoodské studio MGM
Číst článek
I s ohledem na to, že vstupenka v posledních letech podstatně zdražila, si provozovatelé kin dobře uvědomují, že je potřeba tuto skutečnost divákům určitým způsobem kompenzovat v podobě servisu. A nemusí to být nutně ten porcelánový.
„Lidé do kin chtějí chodit, jen jim musíme dát důvod,“ věří Filip Linhart, marketér pražských kin Aero, Bio Oko a Světozor. „Ukázalo se, že minimálně u nás v kinech je dobré dát čas od času divákům k filmu něco navíc. Něco unikátního, co na VOD platformách nemají, aby návštěva kina nebyla někdy ‚jenom‘ filmovým zážitkem.“
Za příklad dává debaty s tvůrci a odborníky, hudební vystoupení nebo i úvod k projekci. Stran programu samotného to pak jsou návraty starších klasik nebo třeba specializované cykly, v nichž si mohou diváci připomenout popkulturní milníky, žánrové kousky nebo tvorbu nějakého režiséra či herce.
Nová éra s VOD
Nabízí se otázka, co bude s žánrovou a dokumentární, převážně tedy nezávislou, filmovou tvorbou, když se její diváci do kin nevrací. Právě nezávislý sektor kultury přitom během pandemie utrpěl velké ztráty, z nichž se mnozí nemusí vzpamatovat.
„Z pohledu producenta, který se soustředí na evropský ‚arthouse‘ a dokumentární filmy, je situace samozřejmě velmi komplikovaná,“ říká Dagmar Sedláčková, která se producentsky podílela například na dokumentech Dobrá smrt či Na krev.
„Mé filmy jsou závislé na veřejném financování, jako jsou evropské fondy – Kreativní Evropa, Eurimages – nebo ty národní, jako je Státní fond kinematografie. Člověk nemusí věštit z křišťálové koule, aby si spočítal, že dva roky covidu a válka na Ukrajině bude mít dopad i na výši rozpočtů, které budou směřovat do kultury,“ poznamenává.
Podle Jana Macoly, zakladatele distribuční společnosti Pilot Films a producenta chystaného životopisného filmu Il Boemo, je na rozhodnutí veřejnosti a státu, jak důležitou roli a související financování umění a kultuře přiřadí. „Obávám se, že v tomto ohledu Česká republika výrazně zaostává za vyspělými evropskými státy. Na straně státu nevidím vážně míněné úsilí o změnu,“ zamýšlí se.
Existuje tedy možnost, že by čeští tvůrci začali v budoucnu blíže spolupracovat se streamovacími platformami – třeba tím, že by filmy natáčeli přímo pro VOD? Podle Macoly je hledání alternativních distribučních kanálů „jistě správnou cestou“, půjde ale spíše o doplněk.
České streamovací platformy naskočily na světový trend minisérií. A vyplácí se jim to
Číst článek
„U domácích platforem jsou rozpočty na projekty velmi nízké. A zahraniční platformy, které podporují projekty s většími rozpočty, ještě nepronikly na náš trh nebo neinvestují do tvorby domácího obsahu,“ vysvětluje Sedláčková úskalí tohoto řešení.
„Nezapomeňme také, že nejsou většinou otevřeni koprodukci a producenti musí při spolupráci s nimi obětovat kompletně i licenci na dílo, což znamená prakticky se vzdát veškerých dalších výnosu z jeho obchodovatelnosti,“ dodává producentka. „Pokud chceme, aby nezávislí producenti přežili, musíme najít cestu, jak tohle změnit.“
Český obsah online nicméně viditelně táhne. A to nejen na velkých zahraničních platformách typu HBO Max nebo Netflix, kde se české filmy a seriály pravidelně umisťují mezi nejsledovanějšími tituly, tak na těch lokálních, které s koncem pandemie výrazně posílily.
„Poptávka se rozhodně zvýšila. České filmy se teď na VOD prodávají až za desetinásobek cen před pandemií. Hodnotu má i exkluzivita, premiéra na VOD platformách,“ říká Vratislav Šlajer. „A s ohledem na úspěch Voya, které už teď hlásí 350 tisíc předplatitelů, to funguje. To znamená, že český divák objevil VOD a je ochoten za něj utrácet peníze.“
Zájem o původní filmovou tvorbu potvrdila na dotaz redakce právě už zmíněná streamovací služba TV Nova, jejíž strategií je přinášet tuzemskému divákovi ten nejlepší lokální obsah. „Nejen že uvažujeme, ale už přímo jednáme o vývoji a výrobě filmů přímo pro Voyo a o podílení se na koprodukcích,“ říká za Voyo Tereza Žižková.
