Ukrajinský autor Jurij Andruchovyč byl v Praze několikrát jako dítě. „Nikdo z mých vrstevníků tehdy nepil kofolu, že? Neviděl na vlastní oči Laternu Magiku, neprošel se po Karlově mostě,“ popisuje.
„Za službu jsem zažil několik pokusů o sebevraždu i sebevraždu dokonanou, kdy se voják zastřelil na stráži, protože nebyl schopen míru potupy a ponížení dál zvládat,“ vzpomíná básník Petr Hruška.
O velkoformátovou publikaci zachycující více než 100 let československé historie si můžete tento týden zahrát v pravidelné soutěži serveru iROZHLAS.cz.
V Leica Gallery Prague je od pátku k vidění výstava fotografa Jaroslava Kučery, který má na svém kontě 14 fotografických publikací a je zastoupen ve sbírkách českých i zahraničních galerií.
„Někdy se mi zdá, že normalizace byla v určitých ohledech těžší, než když vás někdo například fyzicky trápí. Za normalizace šlo o zničení duše,“ říká katolík a disident Pavel Záleský.
Kdo byl Karel Gott? „Kdybych to dokázal říct rychle, tak by moje knížka neměla 400 stran,“ říká Pavel Klusák, autor loni vydané knihy Gott. Československý příběh.
„Normalita“ znamenala další utažení všeho, v čem lidé žili. S okupačními vojsky v zádech a se všudypřítomným strachem, co všechno se jim a jejich blízkým může stát.
Hrbek patřil k ultralevicovým komunistům a pro první, nejtvrdší období „normalizace“ se hodil. Coby ministr školství zjišťoval, kteří učitelé se v roce 1968 aktivně účastnili „obrodného procesu“.
O odstranění normalizační sochy sovětského vojáka se uvažuje už od devadesátých let. Jedním z argumentů je, že Rudá armáda Jaroměř přímo neosvobodila, v době jejího příjezdu už byli Němci pryč.
Na pražském gymnáziu, kde studovala, uspořádala začátkem roku 1977 koncert zpěváka Jaroslava Hutky. Následovalo její vyloučení ze školy a později i vyšetřování Státní bezpečností.
Miroslav Zikmund patří k legendám českého veřejného života, na jejichž osud dopadly historické zvraty 20. století. Jaký byl jako cestovatel a jako člověk? Čím si vysloužil obdiv a respekt tolika lidí?
Jarmila Stibicová, Jiří Lukšíček, František Vaczula a Lívia Herzová jsou letošními laureáty Cen Paměti národa. Ve Vinohradské 12 připomínáme jejich životní příběhy.
Češi si svůj romantický vztah k Rusku odbyli po druhé světové válce, a jelikož okupaci a normalizaci snášeli psychicky o mnoho hůře než Slováci, k lásce k Rusku se už nemohou vrátit, tvrdí komentátor.
I přes mezinárodní protesty poslala komunistická justice za mříže 16 mladých lidí. Šustrová si odseděla dva roky. Petr Uhl dostal nejpřísnější trest, celkem čtyři roky vězení.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem,” píše Jan Palach v dopisu.
Text poučení byl masově šířen. Vyšel jako příloha deníku Rudé právo nebo jako samostatná brožura ve vysokém nákladu. Několik debat s nejvyššími členy rady odvysílal také Československý rozhlas.
Pražská Židovská obec dostane zpět rozřezané náhrobky použité na dlažbu centra města. Kameny se našly při rekonstrukci Václavského náměstí. Co příběh vypovídá o antisemitismu za normalizace?
Po sametové revoluci se někteří za svůj podpis pod Antichartou veřejně omluvili. Byli ale i tací, kteří tvrdili, že nevěděli, o co jde, a podepisovali jen prezenční listinu.
„Mnozí lidé dnes tvrdí, že v devětaosmdesátém už bylo jasné, že se komunistický režim v ČSSR každou chvíli zhroutí. Jenže ono se to zdá jasné teď, když se díváte zpátky,“ říká spisovatel a novinář.
Praha||Adam Drda, Vít Lucuk|Historie|Příběhy 20. století
Neoprávněné uvěznění Josefa Römera patří k nejotřesnějším příkladům politické perzekuce v Československu v dobách normalizace. Muž strávil ve vězení téměř 13 let, přestože se ničím neprovinil.
Na otázku, kde je vlastně doma, odpověděl, že tam, kde má rodinu. Jenomže i to je složité – rodina, přátelé a spolupracovníci roztroušeni… Pak už vám nezbývá, než se stát Evropanem.
Po obsazení hlavní budovy okupanty, vysílal tým rozhlasových redaktorů a techniků improvizovaně z několika míst v Praze. Když okupanti budovu vrátili, musela projít důkladnou očistou.
Invaze vojsk do Československa se podle Centra pro výzkum veřejného mínění zapsala do paměti 76 procent Čechů a 61 procent Slováků jako to nejhorší, co se ve 20. století stalo.