Česká věda málo komunikuje se světem a je zahleděná do sebe, ukázala analýza článků ve vědeckých časopisech

Pětina českého výzkumu je publikována v časopisech lokálního významu, které nejsou vystaveny zahraniční konkurenci a mimo Českou republiku je téměř nikdo nečte. Situace je podstatně horší ve společenských než v přírodních vědách. „Ten rozdíl je do nebe volající a je to škoda,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Vít Macháček, spoluautor studie, která uzavřenost české vědy prokázala analýzou knihovnických dat.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Akademie věd nikdy nespoléhala jen na kafemlejnek a prováděla si vlastní hodnocení výzkumu. „Ukazuje to, že když se chce, tak to jde,“ říká Vít Macháček. | Foto: Tomáš Adamec

Co je podle vašeho výzkumu největší problém současné české vědy?
Nedá se to úplně paušalizovat, ale jedním z našich poznatků je, že se česká věda dramaticky liší napříč obory a institucemi. Zatímco například obory přírodních věd v rámci našich kritérií fungují zcela v pořádku, problém je hlavně v oboru společenských věd.

Vít Macháček

Od roku 2015 pracuje jako výzkumník think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu AV ČR se zaměřením na vědu, výzkum, ekonomickou inovaci a politickou ekonomií. Pracoval také v České spořitelně jako makroekonomický analytik se zaměřením na ekonomické dění v Evropské unii. Kromě toho je doktorandem na Institutu ekonomických studií FSV UK.

A v čem problém společenských věd spočívá?
Dá se říct, že pramení z toho, jak je nastavené hodnocení výzkumu. Končí takzvaný kafemlejnek, tedy bodový systém hodnocení vědy za účelem rozdělování finančních prostředků (úplný konec je naplánovaný na rok 2020, pozn red.). Ten vytvářel poměrně silné motivace k nahrazování kvality kvantitou.

Zjednodušeně nabízí dvě strategie: první, nazvěme jí strategií „kvality“, tedy ta správná z pohledu mezinárodní vědy, vyžaduje intenzivní práci na výzkumu a počítá s tím, že na špičkové výstupy se čeká i dlouhé roky. Takové výsledky jsou proto ohodnoceny vyšším počtem bodů, které se následně „vymění“ za peníze.

Druhá je strategie „kvantity“. Ta se z nejrůznějších důvodů hojně využívá právě v sociálních vědách a sklízí body za řadu „menších“ výzkumů. Konkrétně v ekonomii, kterou jako jedinou můžu hodnotit i sám za sebe, se v praxi dost často vytvoří jednoduchý text, který by na Západě neměl šanci se prosadit, v místním českém časopise ale vyjde a instituce za něj dostane peníze.

Samozřejmě to neplatí vždy a samozřejmě to neznamená, že takto vydané články „nestojí za nic“. Mnohé z nich ale určitě mohly být lepší.

Co se s tím dá dělat?
Myslím si, že by stálo za to zvýšit tlak na mezinárodní spolupráci a sdílení výsledků se zahraničními kolegy. V zahraničí vidíme, že tlak na kvalitu přináší plody. Nejvíc se takovou spoluprací přece naučí samotní výzkumníci, potažmo jejich studenti. To je ta základní myšlenka.

Koneckonců, mezinárodní výzkum se bez Čechů nakonec obejde. Je ale velká škoda lidí, kteří se kvůli mizivé spolupráci se zahraničními kolegy nerozvíjejí tak, jak by mohli.

Co přesně tedy vaše analýza Kde se nejvíce publikuje v predátorských a místních časopisech ukazuje?
Jejím základem je interaktivní aplikace, která intuitivní webovou formou umožňuje porovnat nejrůznější výzkumná pracoviště dle oborů, konkrétních univerzit atd. Čtenáři umožnuje se velmi snadno proklikat mezi obory, institucemi až ke konkrétním výsledkům.

Podle jakých kritérií jste vědecká pracoviště srovnávali?
U každého pracoviště jsme jejich výstupy hodnotili ze dvou pohledů. Jako první jsme se zaměřili na tzv. predátorské časopisy. Ve světové vědě jsou považovány za velký problém, u nás se v nich publikuje přibližně v 1,5 % případů. Vyznačují se tím, že neplní svou funkci – tedy neprovádějí řádné recenzní řízení a neposuzují, které výzkumy jsou legitimní a stojí za to je šířit dál.

Interaktivní aplikace Kde se nejvíce publikuje v predátorských a místních časopisech?

Interaktivní aplikace nabízí možnost porovnání jednotlivých pracovišť napříč různými obory. K vyzkoušení je dostupná zde

Za publikaci článků v těchto časopisech vědci platí, v podstatě tedy z vědců hlavně lákají peníze. Vědci na oplátku získávají body potřebné k čerpání finančních prostředků od státu.

Měřítko, kterým se určuje „predátorství“, je ale poněkud problematické. Přišel s ním americký knihovník Jeffrey Beall z University of Colorado. Jeho seznam predátorských časopisů jsme podrobně studovali a zjistili, že drtivá většina časopisů na tomto seznamu opravdu není příliš přesvědčivá. Rozhodování J. Bealla ale bylo poměrně netransparentní, byl za to značně kritizován, a proto je jeho seznam momentálně oficiálně nedostupný.  

A to druhé kritérium?
Druhý pohled je pro mě osobně zajímavější už jen z toho důvodu, že se v Česku jedná o rozsáhlejší problém.

Vymysleli jsme vlastní měřítko a troufám si říct, že v tomto směru jsme ve světě průkopníky. Začali jsme analyzovat, jak moc jsou vědecké časopisy otevřené do světa. Naše základní premisa je, že časopis, který vydává zahraniční autory, je jimi také čten. Naopak časopis, který vydává pouze lokální autory, světová věda víceméně ignoruje. Vědci si tak publikují tak trochu „do šuplíku“ nebo jen pro domácí publikum.

Zjistili jsme, že se u nás necelých 20 procent výzkumů publikuje v časopisech čistě lokálního významu. To je problém, protože základním předpokladem vědy je komunikace o jejích výsledných s kolegy na jiných světových pracovištích. Ukázali jsme tak určitou „dosebezahleděnost“ české vědy. Navíc jsme ukázali, že se takové publikace koncentrují především v některých oborech – zejména v sociálních vědách a často v sektoru vysokých škol.

Je to problém jen české vědy?
Existuje jakási skleněná opona mezi Východem a Západem. I přesto, že hranice jsou již téměř 30 let otevřeny, je ten rozdíl stále do očí bijící. Zatímco v západních srovnatelně velkých zemích, které považujeme za vědecky vyspělé, se v místních časopisech nepublikuje skoro vůbec, v zemích bývalého sovětského bloku je to poměrně běžná praxe.

Predátorské časopisy deformují vědu a živí se nerelevantními texty publikovanými za peníze

Číst článek

Konkrétně z českých dat je patrné, že publikace pouze v místních časopisech je problém především sociálních věd. I zde jsou výjimky, obecně se však dá říci, že zatímco typické přírodovědní pracoviště publikuje v místních časopisech každý desátý či dvacátý článek, u společenskovědních pracovišť to může být každý druhý, třetí. Ten rozdíl je do nebe volající a je to škoda. Za důsledek to může mít například to, že se nedaří vyvrátit skepsi západních vědců vůči některým vědeckým pracovištím v Česku. Například českou ekonomii na západě málokdo bere vážně.

K čemu vlastně potřebujeme kvalitnější společenské vědy?
Věřím, že mít dobré společenské vědy je základ úspěchu v 21. století. Naše země nejvíc zaostává v silně společenskovědních tématech – v institucích, ve vládnutí… Pokud nejsme schopni v těchto oborech pořádně bádat, tak přece nemůžeme čekat, že se sami od sebe zlepšíme.

Vládnutí je rozhodování. Rozhodování, které by mělo být kvalifikované a vycházet z kvalitně zpracovaných a interpretovaných dat. A otázka, jak kvalitně interpretovat data, je dnes základem společenských věd.

Proto i studenti, kteří po magisterském studiu například nezůstávají na školách v roli doktorandů a posouvají se třeba na úřady, vědí, jak se společenskovědními daty pracovat. Vnímají je v širším kontextu a to poté dokážou přenést do svého rozhodování. To myslím v Česku trochu chybí. 

Co v české vědě naopak funguje dobře?
Nemůžeme tvrdit, že se v Čechách kvalitní věda nedělá. Přírodní vědy u nás fungují výborně, alespoň podle našich měřítek. Myslím, byť data na to nemám, že kvalitní přírodní vědy se u nás reálně promítají i do ekonomiky a českého průmyslu, kterému se relativně daří zapojit se do mezinárodního výrobního řetězce.

Dalším z výsledků naší studie je, že existuje značný rozdíl mezi vysokými školami a Akademií věd. Pracoviště AV ČR v našem hodnocení nedopadla vůbec špatně, a to ani v sociálních vědách. Akademie totiž nikdy nespoléhala jen na kafemlejnek a prováděla si vlastní hodnocení výzkumu. Což je velmi pozitivní zpráva – ukazuje to, že když se chce, tak to jde. A že přímo v ČR existuje funkční příklad, kterým se dá inspirovat.

Metodika 2017+

Od roku 2017 byla zavedena nová metodika vládního hodnocení výzkumu, tzv. Metodika 2017+, která opustila princip přidělování bodů za výsledky a namísto toho zavedla hodnocení výzkumných organizací v pěti modulech, včetně hodnocení výkonnosti výkonu výzkumu skrze bibliometrické analýzy, kvality vybraných výsledků, společenské relevance výzkumu, životaschopnosti organizace a rovněž její strategie a koncepce. Nový systém hodnocení se zavádí postupně. Zdroj: IDEA CERGE EI

Co všechno se musí stát aby se situace zlepšila i na těch vysokých školách, které v kvalitě výzkumu zaostávají?
Vládou schválená Metodika 2017+  může pomoci, ale stále se k ní váže velké množství nejistoty. Ještě stále se směřování dobrým směrem dá „vykostit“ a zakonzervovat současný stav na dlouhá léta dopředu. Pokud ale budeme jako posledních 29 let čekat, že se to vyřeší samo, nestane se nic.

Obecně jsem skeptický vůči automatismům typu „přidejte vědcům peníze“. Je zcela zjevné, že bez finančního zázemí kvalitní vědu dělat nelze. Na druhou stranu nelze spoléhat pouze na finance. Ruku v ruce musí jít s financováním i hodnocení výzkumu a schopnost rozpoznat, který výzkum je kvalitní a zaslouží si velké peníze.

Základem by měl být systém, který bude schopen ohodnotit excelentní vědecké výsledky a nalákat výzkumníky ze zahraničí na české univerzity – a to se nám zatím vůbec nedaří. Právě výzkumná pracoviště by měla být místem, kde se střetává více názorů a pracovníků z různých koutů světa. Tohle je ale něco, s čím budeme bojovat ještě spoustu let. Musíme na tom pracovat.

Od čeho začít?
Problém začíná u toho, že na některých pracovištích není doktorandům dáván dostatečný prostor a motivace k tomu, aby se originálnímu výzkumu věnovali. Za práci, která je těžká a vyžaduje opravdu stoprocentní nasazení, nejsou mnohdy odpovídajícím způsobem ohodnoceni. Někdy opravdu hodně učí, v jiných případech dělají Ph.D. při zaměstnání a na vlastní výzkum prostě nezbývá čas. Postupem času tak vlastně nezbude než publikovat lokálně, jako to koneckonců dělají jejich školitelé. A to je škoda.

Vnímám to jako začarovaný kruh. Starší lidé v oboru často vychovávají mladší tak, že se mnohdy ani nedozví o tom, že věda má být ambiciózní. Ale opět, jsou tu i světlé výjimky a nelze příliš paušalizovat.

Ve světové vědě je běžné, že vědci tráví hodiny, roky, někdy desetiletí tím, aby se dostali do té nejvyšší ligy. Mám pocit, že v sociálních vědách u nás tohle moc nefunguje. Nejen že je do toho nikdo nenutí, což by se snad ještě dalo chápat, ale v mnoha případech to uvědomění, že se to tak má dělat, zcela chybí.

Odcházejí nejlepší vědci do zahraničí?
Ano, utíkají nám lidé do zahraničí, ale nejsme tím vůbec výjimeční. Dokonce bych řekl, že takhle věda funguje a fungovat má. Mobilita k akademickému světu neodmyslitelně patří. Otázkou je, do jaké míry. Pokud se ti lidé po nějaké době vrátí, tak je to rozhodně lepší, než kdyby zůstali doma. Obecně však i na západě platí, že většina těch nejlepších odejde do Spojených států, kde dělají všechno pro to, aby u nich kvalitní vědci z celého světa zůstali.

V českém kontextu je často kritizován tzv. inbreeding – tedy to, že škola si své absolventy vychová od bakalářského až po profesorský titul. Za celou kariéru takoví lidé mají jediného zaměstnavatele, potkávají celý život stejné kolegy.

Nemusí to tak být. Například CERGE-EI, kde působím, své vlastní doktorandy zaměstnávat nechce. Pokud je zaměstná, tak až poté, co naberou určitou zkušenost na jiné univerzitě v zahraničí.

Nela Krawiecová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme