‚Bylo to jako zabít vlastní dítě.‘
Příběh ženy, která po umělém oplodnění rozhodovala o osudu embryí

Odebrat vajíčka, spermie, spojit je dohromady. Několik jich použít a zbytek zamrazit. I na dlouhá léta. To je standardní praxe při umělém oplodnění. Co ale s embryi, které pár nevyužije? Nechat je zničit, nebo darovat? Eliška se v pětidílném seriálu serveru iROZHLAS.cz o asistované reprodukci svěřila, že to pro ni bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí. Připadala si, že zabíjí své děti, o které tak usilovala.

Praha 28. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Reprodukční kliniky v Česku zničily na žádost pacientů jen za minulý rok přes 16 tisíc embryí, tedy několikadenních buněčných zárodků po spojení spermie a vajíčka.

Před rozhodnutím, jak se zamraženými embryi naložit, se ocitla i dnes čtyřicetiletá Eliška z Vysočiny, jejíž pravé jméno server iROZHLAS.cz zná, ale s ohledem na citlivost případu se rozhodl, že ho na její žádost nebude zveřejňovat.

„Tím, že jsem viděla své děti, tak jsem měla pocit, že zabiju vlastní dítě. To byly takové niterné pocity, které se těžko popisují. Myslím si, že o další existenci člověka bych neměla rozhodovat. Takže takhle se to ve mně pralo. Ale pak jsem se dostala k závěru, že asi si za to ponesu odpovědnost někde v jiném světě sama,“ popisuje pro server iROZHLAS.cz.

Sedm let tak před sebou s manželem tlačili rozhodnutí, o kterém před příchodem na kliniku ani netušili. „Nechci nikoho soudit, protože sama nejlíp vím, jaké to je, když rodiče nebo matka touží po dítěti. Neřešila jsem to, nikdo nás neupozornil na to, co se potom může dít s psychikou,“ vzpomíná.

To se podle spoluzakladatele asistované reprodukce v Česku a školitele z Masarykovy univerzity v Brně Pavla Trávníka nemělo stát. Na každé klinice by totiž na takové varianty měli pacienta připravit. Sdělení všech rizik je navíc součástí informovaných souhlasů, které musí páry při asistované reprodukci podepisovat.

Lékař by pak měl podle stanoviska odborné společnosti i zákona o všem pacienta informovat. „Pokud to tak někdo nedělá, dost významně se prohřešuje,“ je přesvědčen embryolog Trávník.

Eliška se s manželem obrátila na reprodukční kliniku asi dva a půl roku po svatbě, když se jim nedařilo počít dítě přirozenou cestou. „Nevím, jestli nemám nějaké zdravotní důvody, které by tomu bránily, spíš si myslím, že to byla moje hlava,“ rekapituluje.

V jejích 33 letech podstoupila odebrání vajíček, ze kterých po spojení s manželovými spermiemi vzniklo pět embryí vhodné pro případné zavedení. „A hnedka to první se podařilo. U nás to bohužel mělo špatný konec, protože těsně před porodem nám miminko umřelo. Potom těsně po porodu jsem vyhledala paní psycholožku, která řeší perinatální ztrátu,“ říká.

Elišce zbyla na klinice čtyři zamražená embrya, která čekala, až je pár bude chtít využít. Reprodukční centra je skladují ve speciálních kontejnerech v tekutém dusíku při teplotě zhruba minus 196 stupňů Celsia. V takovém stavu mají prakticky neomezenou životnost.

Manželskému páru se zanedlouho po úmrtí nenarozeného dítěte podařilo otěhotnět přirozeně, a tak zmrazené zárodky přestal na nějaký čas řešit. „Protože další těhotenství samozřejmě bylo hrozně náročné. Každopádně jsme dál platili kryokonzervaci. I s tím, že já jsem za sebe věděla, že nejspíš na to nikdy psychicky nebudu mít jít touhle cestou znova,“ vysvětluje Eliška.

Návrat na kliniku pro ni byl nepředstavitelný. „V té chvíli jsem byla rozhodnutá, že už to nechci podstoupit. I když jsem věděla, že čtyři embrya tam máme. Ale ten strach a ta bolest, kterou jsem ještě neměla zpracovanou, to bylo na roky. Tak to mně v tom bránilo znovu podstoupit,“ říká.

Co s embryi dál?

Po nějaké době se ale manželé ocitli před rozhodnutím, jak s embryi naložit. Měli tři možnosti: darovat je, poskytnout na vědecké účely, nebo je nechat zničit.

„Řešili jsme, že to budeme platit tak dlouho, dokud ta klinika bude existovat nebo dokud my budeme na živu. To byl vážný rozhovor, že jsme si řekli, že to takhle uděláme,“ říká.

„Z té kliniky vždycky jednou za rok přišel dotazník, ve kterém bylo napsáno, jestli si přejeme, aby byla embrya zničena, což pro mě byl taky hrozný výraz, nebo prodloužit mražení,“ vzpomíná.

To, že páry v takové chvíli řeší eticky velmi náročné otázky, potvrzuje římskokatolický kněz a bioetik z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Marek Orko Vácha. „Zda je embryo něco nebo někdo, je otázkou nerozřešitelných debat. Ve chvíli porodu se již jedná o osobu, oocyt (vajíčko – pozn. red.) ani spermie osobami nejsou. Někdy v těch 280 dnech se něco stane, nenastane ovšem žádná magická transformace z bytosti na osobu, proces je kontinuální,“ zamýšlí se pro server iROZHLAS.cz.

Po sedmi letech si ale Eliška s manželem i za pomoci dvou katolických kněží řekli, že se musí nějak rozhodnout a přestat prodlužovat kryokonzervaci zárodků, které již nebudou moci v budoucnu využít, protože se jim mezitím narodily dvě děti a další již Eliška nemohla odnosit kvůli věku i zdravotním důvodům.

„V praxi pak těžko přesvědčit matku po asistované reprodukci, že se jedná o nezávazný shluk buněk, pokud matka jiný nezávazný shluk buněk právě kojí,“ vysvětluje bioetik Vácha.

I tak si ale manželé vybrali poslední možnost: letos v létě se rozhodli, že ukončí konzervaci a embrya nechají zlikvidovat.

„Nikdy předtím mě nenapadlo, když jsme potom dítěti jenom toužili a snažili se, jakou stopu v mém životě zanechá to, že někde zůstanou čtyři embrya. Částečně se mi ulevilo, že jsem se rozhodla, že to vezmu na sebe, nebudu to přehazovat na někoho jiného. Ale jinak výčitky svědomí, ta stopa tam zůstane pořád,“ popisuje.

Určit si počet embryí?

Problému řešení takových otázek by se podle Pavla Trávníka dalo předejít tím, že by si pár nechal kryokonzervovat jen takové množství embryí, kolik si jich nechá postupně vložit.

„Pokud bereme praktickou aplikaci etiky, tak je to vždy rovnováha mezi prospěchem a škodou. Lékař má, pokud možno, co nejvíc prospívat tomu pacientovi a snaží se co nejvíce respektovat i embrya,“ říká pro iROZHLAS.cz.

S tím však nesouhlasí šéf Sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti ČLS JEP Štěpán Machač. „S ohledem na to, že nevíte, které embryo se uhnízdí, a ani představy páru o počtu dětí nejsou neměnné, tak těžko,“ odpověděl na otázku, zda by kliniky neměly zamrazovat jen tolik embryí, kolik si pár zvolí.

Problém podle Trávníka nastává i v případě, že by se pár rozhodl embrya darovat, což pro Elišku s manželem nepřipadalo v úvahu. „Nedovedu si představit, že bych někde měla svoje děti a nevěděla, jak vypadají, jestli jsou zdravé, jestli to je kluk nebo holka. Mít někde děti a nevědět o nich pro mě bylo úplně nepředstavitelné,“ říká.

Trávník upozorňuje, že darovat embrya je podle zákona možné pouze od partnerů, kteří splňují podmínky anonymního dárce. To ale podle něj žádný takový pár nesplňuje, protože se léčí s poruchou neplodnosti a ta může být spojena například s nosičstvím nějaké jiné vady.

Římskokatolický kněz a bioetik Vácha doporučuje, aby páry přišly do centra asistované reprodukce již „vyzbrojeny hlubšími znalostmi a přesně věděly, co chtějí a co nechtějí“. „Situace je dosti paternalistická, byť existuje velká konkurence mezi centry – vy chcete dítě, my vám jej zařídíme, dál se neptejte,“ říká.

Vít Kubant

Související témata: embryo, asistovaná reprodukce, klinika, Česko, Marek Vácha, zdraví, umělé oplodnění, zmrazené embryo, reprodukce 2.0, reprodukční klinika, umělá reprodukce