Tohle vše se přitom děje ve velmi paradoxní situaci: opoziční nálady v zemi sílí, ale opozice sama se může sdružovat leda tak na sociálních sítích. A to přesně v okamžiku, kdy pozice garanta ruského autoritářského režimu viditelně slábne, kdy je zcela evidentní, že situaci nemá pod kontrolou, kdy se jeho lidé musejí uchylovat k evidentním statistickým podvodům prakticky ve všech oblastech a kdy liberální blogeři prezidenta samotného označují za „streamera z bunkru“. (K tomu ještě dodejme, že skoro nikdo navíc pořádně neví, kde přesně ten bunkr je…)

Nikterak tragicky situaci v podmínkách tohoto prapodivného patu nevidí například zřejmě nejviditelnější současný ruský opoziční politik Alexej Navalnyj. Ten v nedávné debatě Rádia Svoboda prohlásil, že i bez pouličních akcí se dá dosáhnout poměrně značné protestní aktivity, přičemž nejen v řadách opozice samotné, jelikož nejen opozice, ale i docela obyčejní lidé, doposud stojící stranou, získali zkušenost s tím, jak politicky žít zcela nově“.

Další známý opoziční politik Dmitrij Gudkov ovšem ve stejné debatě upozornil, že žádné online aktivity nemohou nahradit reálná vystoupení lidí v ulicích a na náměstích. Ekonom Vladislav Inozemcev je ještě skeptičtější a domnívá se, že „bezprostřední, reálná konsolidace a ochota jednat závisí na tom, jak jasné kontury příštího boje s Putinovým režimem nastíní sama ruská opozice. Inozemcev ovšem prozatím žádné takovéto obrysy reálného programu nevidí a dále říká: „Velmi mnozí Rusové si dnes Putina nepřejí, ale co dál? Jaká je tu alternativa? Co chce opozice, A kdo to je? Podle mě je to politická struktura, která v dnešním Rusku objektivně řečeno neexistuje… Velmi důležitým odrazovým bodem tolik potřebné konsolidace opozičních sil je proto hlasování o ústavních změnách… Toto hlasování samozřejmě musíme podstoupit – je třeba k volebním urnám jít a pokusit se alespoň vytvořit mohutný koncensus proti Putinově reformě.“

A jsme zpátky u samotného ruského prezidenta. Jak soudí v listu The Washington Post bývalý americký velvyslanec v Rusku, politolog Michael McFaul, „Putin v plynulých 20 letech nedokázal vybudovat efektivní stát, který by sloužil ruskému lidu… obrovské prostředky vložil do modernizace ruského jaderného arsenálu, technických možností rozvědek, silových rezortů a třeba olympijských objektů, ale mnohem méně investoval do silnic, škol či nemocnic, zejména za hranicemi hlavního města. Veškeré tyto přehmaty a mezery ve výstavbě státu teď odhaluje pandemie.“ K tomu ještě znovu opakujme: Pandemie, která Putinovu sílu proměnila během pár týdnů v jeho slabost…

Vzniká tedy unikátní situace, kde proti sobě v současném Rusku stojí slabá opozice a slabý prezident. To je ovšem třeba pro silové složky, opírající se navíc o příslušné čerstvé zákonodárné iniciativy, rovněž unikátní příležitost vytvořit z policejního státu stát ještě policejnější…

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít