Králova řeč: koktavý hlas dějin
Co dělá krále králem? Boží požehnání? Předurčení? Víra poddaných? Honosný šat? Nebo je to jeho hlas? Na sklonku 20. a začátku 30. let, kdy světu vládne rozhlas, spojující centrum a periferii britského impéria do pevného celku, bezesporu. Jistý hlas krále Jiřího V. odráží královský majestát. Hlas jeho syna vévody z Yorku je ale plný strachu a nejistoty.
Jakmile princ stane tváří v tvář mikrofonu, jeho patrné koktání se stává fatálním a éteru vládne rozpačité ticho. A vzhledem k tomu, že jeho bratr Eduard nadřazuje vlastní posedlosti úřadu krále, je to právě Jiří VI., kterému je svěřena reprezentativní pozice vůdce v čase nejtěžším.
Drama Toma Hoopera Králova řeč čerpá ze skutečného příběhu, který svedl dohromady budoucího anglického krále a nekonvenčního řečového terapeuta Lionela Loguea, Australana, který odbourávání vad řeči nechápal jako záležitost mechanickou, nýbrž psychologickou. Jeho metody ve spojení s důstojným královským majestátem vyhlížely dozajista nepřiměřeně, vždyť z Jeho výsosti učinili pouhého Bertíka, rovnocenného partnera v dialogu s terapeutem, pro nějž je titul jen pompézní překážkou k nalezení traumatu, jež Jiřímu bere od dětství plynulou řeč.
Na střetu blazeovaného a přísně ritualizovaného světa šlechty a značně světského prostředí Logueovy ordinace Králova řeč do značné míry stojí. Jejím středobodem je herecký výkon Colina Firthe, který dokázal postavu Jiřího vymodelovat s neuvěřitelnou precizností –nepřístupného aristokrata mění v civilního a emocionálně strhaného nositele role, pro níž se necítí vyvolen. Řečová vada je jen povrchovým projevem hlubší nejistoty, která z Firthova výkonu sálá v každém ohledu. Křehkost a uvěřitelnost, s níž svého koktavého krále vyvedl, je nejen ozdobou, ale především hnací hřídelí celého filmu.
Vedle opulentní fasády královského úřadu se jaksi výsměšně vyjímají excentrické textury Logueova bytu, které zrcadlí jízlivou a neposednou povahu majitele. Sarkastické pouto, které se mezi princem a poddaným vytvoří, má oporu jak v nesmírně precizním duetu Firthe s Geoffry Rushem, tak v brilantně a svižně napsaném scénáři, jehož břitkost i suchý humor jsou ryze britské. Z terapeutické ordinace utíká Králova řeč často k rozbouřenému horizontu předválečných dějin, v nichž se malý boj o králův hlas mění v epochální bitvu. Aby Británie mohla čelit německé hrozbě (ztělesněné agresivní a jistou dikcí Adolfa Hitlera), potřebuje krále, který akceptuje svou symbolickou roli a uvěří síle svého hlasu. Do temných odstínů laděný vizuál odráží nejen královu stísněnost, ale i dobu směřující ke katastrofě.
Pozorovat, jak malé a velké dějiny přiléhají jedny k druhým a jak se doplňují v dokonalém načasování, je labužnickým požitkem. Hooperova režie připomíná nejvíce dikci starých moderátorů BBC – je volná, důrazná, precizní v každém detailu, přitom neobyčejně ohleduplná k hercům, kteří mají díky pozorné (a přitom pokorné) kameře Danny Cohena všechen prostor pro sebe. Pečlivě zvolená hudba jen umocňuje táhlý a elegantní rytmus filmového vyprávění. Jediné, co Královu řeč poněkud sráží, je pojetí exteriérů, jejichž mlžný příkrov prozrazuje, že film má v tomto směru blíže k nákladnému televiznímu projektu.
Oč chudší na povrchu, o to bohatší uvnitř. Absolutní tradicionalismus a blazeovaná atmosféra nesmí být zaměněna se sterilitou – pod královskou slupkou totiž dřímá neobyčejně živý a ironický glosátor, který odtažitý svět aristokracie polidšťuje a krále ukazuje jako prostého člověka s hlasem, který má moc měnit dějiny. V ryze staromilských kulisách nevládne kožené aristokratické drama, nýbrž ryzí rozkoš z otevřeného a srozumitelného filmu.
Hodnocení: 85%
