Elitní bojovník proti teroru: Vyhodit se do vzduchu? Ubývá těch, co to tlačítko zmáčknou

Velel speciální jednotce francouzské Cizinecké legie, bojoval v Iráku, v Africe či na Korsice, krotil mafii i teroristy. Teď to učí jiné - včetně českých policistů. "Když přijedou speciální jednotky, často už bývá pozdě. Musíme pomoct policistům z ulice, to oni čelí nebezpečí," vysvětluje Jean-Paul Jauffret v rozhovoru pro iROZHLAS.cz

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jean-Paul Jauffret: bývalý velitel v Cizinecké legii, účastník mnoha zahraničních misí i speciálních operací a někdejší elitní policista, který bojoval se zločinem v místě s nejvyšším počtem vražd v Evropě. Patří mezi světové špičky sebeobranného systému krav maga a technice boje zblízka učí vojenské i policejní jednotky v řadě zemí. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Začněme něčím, co se stalo nedávno. V půlce srpna spatřilo světlo světa zatím nejnovější číslo časopisu Inspire, propagandistického média Al-Káidy na Arabském poloostrově (AQAP). Mezi experty na problematiku terorismu vzbudilo velký ohlas – vysvětlil byste proč?
V 17. čísle časopisu Inspire se popisuje, jak zaútočit na vlakovou dopravu. Podrobně tam vysvětlují, jak vykolejit vlak, jak ho sabotovat, jak způsobit velkou dopravní havárii. Tenhle časopis vychází na internetu a zpravodajské služby se všemožně snaží najít cestu, jak ho zablokovat, takže já tu teď určitě nebudu popisovat metody teroristů a dopodrobna líčit, co přesně v tom časopisu bylo. Ale jisté je, že vyzývá k útokům na vlaky a poskytuje konkrétní návody, jak jich docílit. 

Ó mudžáhedíni, nastal čas vyvolat strach a přimět je k přísným bezpečnostním opatřením u vlaků, stejně jak to učinili se svou leteckou dopravou. Potřebujeme obnažit více jejich bezpečnostních slabin. A jakmile na ně vynaloží miliony dolarů, musíme být připraveni otevřít novou fázi (boje),“ píše srpnový Inspire. Co nám rétorika teroristů může říct o tom, jak se bránit proti jejich činům?
Zhruba platí, že Al-Káida nemá stejnou strategii jako Dáiš/ISIS. Al-Káida se specializuje na komplexní koordinované akce, velké atentáty, které vyžadují plánování a jsou lépe připravené. Naproti tomu Dáiš cílí spíš na osamělé vlky, kteří se odpalují, bodají nožem, páchají řekněme prostší útoky – ačkoli samozřejmě platí, že i on umí koordinované atentáty, což už bohužel dokázal.

SPRÁVA BARBARSTVÍ

Správa barbarství s podtitulem Nejkritičtější fáze, jíž projde umma (světové islámské společenství, pozn. red.) je teoretický spis podepsaný Abú Bakrem Nadžím. Vysvětluje, jak dosáhnout ustanovení chalífátu: strategie počítá s řízeným a opakovaným násilím, které v kýženém území vytvoří „zóny barbarství“. Státní struktury budou brutalitou rozvráceny a lidé, vydáni napospas chaosu, budou prahnout po obnovení pořádku. Ten jim následně nabídne právě islámský stát – a oni jím nastolený řád vděčně přijmou. Komentovaný překlad knihy do angličtiny pod názvem Management of savagery: The Most Critical Stage Through Which the Umma Will Pass NAJDETE ZDE.

Teď ale slábne, alespoň na klasickém bojišti, v Sýrii a Libyi ztrácí terén a přichází o území. Al-Káida si tudíž zase bere slovo a snaží se k sobě přetáhnout bojovníky ISIS, takže se musí pustit do akce, aby je nalákala. I proto ten manuál. Al-Káida a Dáiš nejsou kamarádi, vzájemně si konkurují.

Na druhou stranu: konečný cíl mají stejný. Strategie Al-Káidy i Dáiš vychází z knihy, která je datovaná rokem 2004 a jmenuje se Správa barbarství. Tam se vysvětluje, proč ten strach rozsévají a kam až jeho prostřednictvím chtějí zajít: k islámskému státu pod správou práva šaría.

A k té obraně: vlakové nádraží je dnes místo, kam se dostane každý. Jistě, také tam bývají bezpečnostní kontroly, ale právě u nich se tvoří fronty - další možný cíl. Vlaky jsou otevřené. A pokud vezmu příklad Francie, tam jsou desítky tisíc kilometrů železničních tratí. Uhlídat všechny ty kilometry je prostě nemožné. 

Přitom i Al-Káida ve svém srpnovém manuálu apeluje na osamělé vlky. Jak velkou roli vůbec hraje, při přípravě strategie obrany proti teroristům, konkrétní teroristická organizace?
My Francouzi rozhodně nevynikáme ve všem (pousměje se). Ale jestli jsme v něčem dobří, jsou to zpravodajské služby. Podařilo se jim odvrátit už mnoho útoků, ať už plánovaných Al-Káidou, Dáišem nebo jinou teroristickou skupinou.

Nicméně odhalit osamělého vlka je skutečně nesmírně obtížné. Ve Francii máme jako opatření Fiche S. (Registr osob, které představují ohrožení pro bezpečnost státu - S jako sûreté de l'État,  bezpečnost státu, pozn. red.) Jenže hlavně osamělé vlky tenhle systém vůbec nemusí zachytit a často nezachytí, takhle zaútočit může totiž kdokoli. Takže co s tím? Začít sledovat všechny muslimy ve Francii? To není možné a hlavně ani reálné, muslim se přece nerovná terorista.

JEAN-PAUL JAUFFRET

Bývalý velitel speciální jednotky francouzské Cizinecké legie, účastník mnoha misí i speciálních operací. Působil také v elitní policejní jednotce, jejímž úkolem bylo znovunastolit řád v oblastech ovládaných gangy, jako policejní velitel a šéf ochrany starosty korsického Ajaccia (místě s nejvyšším počtem vražd v Evropě) či jako agent privátních korporací v Africe. Dnes je instruktorem vojenských i policejních jednotek, jako dlouholetá špička v sebeobranném systému krav maga se zaměřuje na výcvik v boji zblízka. Do Prahy se vrátil ve spolupráci s českou pobočkou IKMF (Mezinárodní federace krav maga) – mj. také proto, aby tu znovu školil zásahové jednotky české policie.

Je to komplexní problém - pro politickou moc, bezpečnostní složky i zpravodajské služby. Ale řekl bych, že platí: ať už Al-Káida nebo Dáiš, nebo kdokoli podobný, jsou to nepřátelé a musíme s nimi bojovat. Vůbec nejdůležitější v tom boji je nezjednodušovat, snažit se porozumět hloubce toho problému a konečně poslouchat, co říkají odborníci, což se třeba ve Francii dlouho nedělo - politika tam byla socialistická a multikulturní. A taky se musíme začít poslouchat navzájem, nebo se o to aspoň pokusit. Podívejte se na mezinárodní politiku: někdo táhne za jeden konec provazu, jiný za druhý konec, a výsledkem je tohle. 

To nebezpečí nikdy vymýtit nepůjde. Ale dá se s ním pracovat, omezit ho, tlačit ho do kouta. Pochopitelně je to běh na strašně dlouhou trať. Navíc je tu velký problém s tím, že teroristé se s každým útokem zlepšují. Z každého atentátu, který spáchají, si berou zkušenosti pro příště: vidí, co fungovalo a co ne a na odstranění těch problémů pracují. Každým svým krokem se učí.  

Ještě jeden zajímavý moment z Inspire: časopis u návodu k atentátům zdůrazňuje, že "mučedník není nutný". Implikuje to, že útočník může přežít, aby mohl udeřit znovu. Je to odklon propagandy od ideálu mučednictví?
Neznamená to, že je to něco nového. Znamená to, že mají čím dál větší potíže najít lidi, co to tlačítko chtějí zmáčknout. Ideologie pořád funguje, ale přece jen: dobrovolně se vyhodit do vzduchu, to je něco jiného než zemřít v boji. Vyžaduje to úplně jiné myšlenkové pochody a zdaleka ne každý je toho schopný, tím spíš v kritickém okamžiku, kdy to má udělat. Jestli si vzpomenete už na expertní zprávy z (útoku v) Bataclanu (13. listopadu 2015), ne všichni atentátníci na sobě měli výbušné vesty. 

Když už mluvíme o těch výbušninách: 13. půlbrigáda francouzské Cizinecké legie v Iráku školila elitní jednotky irácké armády, mj. v tom, jak zacházet s tzv. IED neboli improvizovanými výbušnými zařízeními. Jak její zapojení vypadá dnes?
O Francii obecně platí, že je vojensky angažovaná v mnoha státech: někde jen prostřednictvím sdílení informací, někde v roli instruktora, jinde účastí pozemních vojáků - například v Mali. A zrovna u Afriky bych se chtěl zastavit, protože ten nejpalčivější problém dneška podle mě není Blízký východ, ale právě Afrika.

Teror v Burkině Faso. Kdo jsou Obránci islámu? Otevřel džihád v západní Africe novou frontu?

Číst článek

Džihádisté ji chtějí vidět v plamenech, podnítit v ní chaos. Francouzská přítomnost je v tomhle ohledu nutná k pomoci zemím, které nemají takové obranné prostředky jako Francie nebo další západní státy. Viz právě Mali. 

A zásadní je ještě jedna věc. Africkou politiku komplikuje kmenová tradice, nejsou to národní státy, ale země menších národů a kmenů, které mezi sebou navíc často bojují. Takže cílem intervencí musí být kromě ochrany také snaha pomoct tam nastolit takový systém, který by vedl ke smíru kmenů a který by jim vyhovoval. Ne to, že zasáhneme ve snaze mít z toho prospěch a tahat z té země zisky pro sebe. I v tomhle ohledu je nutná koordinovaná mezinárodní politika. 

"Nikoho do tréninku nelze nutit, každý člověk má na výběr. Ale nemůžeme věčně vyčítat policii nebo armádě, že někde nebyli. Nemůžou být všude." | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Francouzská armáda má důležitou roli hlavně v západní Africe. Severní oblasti sužuje AQIM neboli Al-Káida v islámském Maghrebu, která se podílela i na rozvratu Mali, teroristické útoky se množí v Burkině Faso, kde se, podobně jako v okolních zemích, rodí i domácí džihádistická uskupení; nedávné krveprolití ve Španělsku znovu upozornilo na nebezpečnou islamistickou scénu v Maroku... V kterém z regionálních států vidíte tu největší hrozbu vy?
Bavme se teď o strategii a podívejme se mimo ty země, které jste jmenovala vy. Vezměte si Senegal: politicky stabilní stát, v rámci Afriky i s relativním ekonomickým zajištěním, naprostá většina populace muslimská (přes 90 %, pozn. red.), ale žijí tam i křesťané a to soužití je bez větších problémů. 

V zájmu islamistických extremistů je destabilizace Senegalu. Přesně podle manuálu sepsaného ve Správě barbarství: nejdřív zaútočit a vyvolat zmatek a pak chaos, který zemi rozvrátí, načež lidé začnou volat po řádu - a ten pak přinese šaría. Proto je dnes Senegal aktuálním cílem a vidíte to tam na každém kroku, všude jsou ozbrojení vojáci, kteří v ulicích hlídají možné terče, jako hotely, kde se ubytovávají lidé ze Západu, turisti. Nedělají to jen tak z dobré vůle, dělají to kvůli reálnému nebezpečí. Na to, jak teroristické útoky zvládnou destabilizovat zemi, se stačí podívat do Keni. 

Jean-Paul Jauffret v Praze cvičí české elitní jednotky: 

Kdybychom teď šli přímo na tu ulici, ať už je to město v Africe nebo v Evropě: jsem neozbrojený civilista bez jakéhokoli výcviku a ocitnu se ve špatný čas na špatném místě. Bombový útok mi asi sotva dá šanci k obraně, ale v jiných případech? Co můžu udělat?
První věc, kterou máte udělat? Musíte utíkat. Pokud terorista útočí na anonymní dav nebo skupinu lidí, jeho útok nebývá cílený, nevybírá si konkrétní osoby, které chce zabít - důležité pro něj je, aby vůbec někoho zabil. Aby vyvolal hrůzu, paniku. Proto se mu musíte snažit dostat "z rány", utéct mu z dosahu. Když se vám podaří vybočit z linie útoku a dál utíkáte, není důvod, proč by vás měl pronásledovat.

A jestliže tam šance není? Třeba v těsném davu? 
Řekl bych, že v tomhle jsou Američani trochu přímější než my Francouzi. Ve Francii říkáme "Uteč, schovej se, vzdoruj!", zatímco ve Státech rovnou "Uteč, schovej se, bojuj!"

První hrdina z Londýna: poslanec zachraňoval pobodaného policistu, dokud nedorazili lékaři

Číst článek

Nemůžeme chtít po policii, aby za nás udělala všechno. Nemůžeme to chtít od armády, od politiků. Jestli mám strach z nebezpečí, nemůžu se jen spoléhat na druhé, měl bych s tím udělat něco já sám. Já trénuju krav maga, ale jsou i další sebeobranné systémy. Nikoho do tréninku nelze nutit, každý člověk má na výběr. Ale nemůžeme věčně vyčítat policistům nebo armádě, že někde nebyli. Faktem je, že zkrátka nemůžou být všude. 

Česká policie nedávno vydala instruktážní video pro veřejnost, kde v případě ozbrojených útoků radí přesně to samé jako Američani: "Uteč, schovej se, bojuj". Její radu veřejnosti byste tedy podepsal?
Je dobře, že vaše policie přijímá taková opatření. Neznamená to, že za vás nechce vyřešit všechny problémy, ale dobře ví, že to není v jejích silách. A tak apeluje na lidi, aby se v tom nejhorším případě zvládli bránit sami. 

ČESKÁ RADA

Policejní video Utíkej, schovej se, bojuj radí lidem, jak se zachovat při ozbrojeném útoku. Autoři se nechali inspirovat americkou verzí. Český klip ale museli upravit. Aby video mělo úspěch, musí se s ním divák ztotožnit, říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz jeden z autorů projektu Ondřej Penc. Co všechno tedy museli změnit? Video Utíkej, schovej se, bojuj není jako americká verze. Češi se s ním musí ztotožnit, říká spoluautor

Ať už tu mluvíme o masové vraždě a střelcích, jak je často známe z USA, nebo teroristickém atentátu, platí, že víc než polovinu útoků zastavili buď civilisté, nebo policejní hlídka na ulici. Důkladně cvičíme speciální jednotky, jenže když ty přijedou, může být - a často i bývá - dávno pozdě. 

Takže první, koho musíme naučit, jak se chovat v krizových situacích, musí být civilisté. A spolu s nimi právě policisté z ulice. To oni, ne speciálové, stojí tváří v tvář tomu prvotnímu nebezpečí, a přitom nevědí, co dělat, neproškolili je, nevycvičili. Jakmile vytáhne zbraň, už je ve stresu, hlavou se mu honí, jestli má, nebo nemá vystřelit, jestli vůbec může, co se stane, když vystřelí? 

Co s tím? 
Často je problém v tom, že jsme v kritický okamžik zareagovali pozdě, pozdě jsme se rozhodli, a víme, že schopnost rozhodovat se je pod stresem zpomalená. Takže policistům musíme pomoct, aby se naučili zvládat stres, podpořit je. Dát jim prostředky a techniku a naučit je s nimi zacházet. Proškolit je, vysvětlit jim, že teroristé často nemají jen jednu, ale dvě zbraně. Zdůraznit jim: To vy tam budete první, ne speciální jednotky. A musíme vás podle toho naučit jednat.

Jak to ale promítnout do praxe? Primárním úkolem pouličních policistů přece není boj s teroristou nebo masovým vrahem, jejich čas ve službě se orientuje jiným směrem, stejně jako školení a výcvik...
Samozřejmě, čas je velký nepřítel a problém. Najít ideální cestu, jak toho dosáhnout, je otázka času, je třeba experimentovat, zkoušet různé možnosti. Zrovna se o něco takového pokouším v Kanadě, kde teď žiju, ve spolupráci s tamními úřady a Univerzitou York (3. největší univerzita v Kanadě, pozn. red.).

Pracujeme na projektu, jehož cílem je najít a navrhnout pro policejní hlídky ten nejlepší výcvikový program za minimum času. S každým policistou strávím 10 minut denně v době jeho služby a během těch 10 minut ho naučím vždycky jednu techniku zaměřenou na daný problém. Na konci programu ten experiment vyhodnotíme a uvidíme výsledek. Ze zkušeností jsem si jistý, že to fungovat bude. Ale jakmile to bude potvrzené na papíře, půjde s tím dál pracovat.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme