Ája Vrzáňová se olympijské medaile nikdy nedočkala
Kostým Berušky z dětské lední revue a možná i růže hozená na led od Hany Benešové - manželky druhého československého prezidenta - to byl jen začátek cesty za dvěma tituly mistryně světa. Ano - nic víc a nic míň - ještě snad pro pořádek také titul evropské šampiónky a čtyřnásobné mistryně Československa. Olympijskou medaili byste v kariéře Áji Vrzáňové hledali marně.
V roce 1948 se hry ve Svatém Mořici rodačce z pražských Vinohrady nevyvedly - ačkoliv jí tleskali za dokonalou techniku při provádění dvojitého lutzu, skončila až pátá. Odvetu si naplánovala na další olympiádu do Oslo. To už ale bylo všechno úplně jinak. Vraťme se ovšem na onen začátek. Od roku 1946 trénovala v Londýně na Richmond Ice Rink pod vedením Arnolda Gerschwilera. Ten nešetřil chválou na ztepilou tmavovlasou dívku s rychlými piruetami a vysokými skoky - jeho slovy nebroušený diamant se ujal světové vlády o tři roky později v Paříži a v padesátém roce právě v Londýně titul světové šampiónky Ája Vrzáňová obhájila. "Já myslím, že takový můj první důležitý trenér byl pan Glogar, u toho jsem začínala a ten byl houževnatý, honil nás po ledě a pak Arnold Gerschwiler v Londýně, to byla ta největší dřina, osm hodin denně, pět let před tím, než jsem vyhrála mistrovství světa. To byla tuhá práce," zavzpomínala Ája Vrzáňová.
Trénink v Anglii a turné šampiónů po Evropě jí ale nemohly odpustit komunistické úřady ani Rudé právo. Nutily ji, aby hned po soutěži v Londýně odjela do Ruska vést krasobruslařský dorost. To Vrzáňová odmítla: "Jako sedmnáctiletá jsem nechtěla jet do Moskvy, nemám nic proti učení, ale ne v sedmnácti letech. Chtěla jsem dělat svůj sport, své umění a táhlo mě to do světa. Kdyby bývali mě nechali vyjet do zahraničí, kdo ví, přijela bych zpátky za rok, za dva, jak to dělali později u sportovců. Ale já jsem byla první, která neměla možnost někam za hranice vyjet, tak jsem prostě venku zůstala. Ze začátku to nebylo vůbec jednoduché. Stýskalo se mi hodně, ale pak přijela mamička a hned bylo všechno veselejší."
Pronásledování ze strany československých agentů ale jen přimělo britskou stranu udělit jí politický azyl. Duben 1950 znamenal pro první dámu československého krasobruslení cestu do za oceán. S americkou lední revuí uzavřela výhodnou smlouvu na tři roky - a myšlenka na olympijskou odvetu v roce 52 vzala za své. Ve světě profesionálních krasobruslařů se pohybovala rovných devatenáct let a splnila si svůj sen - bruslit srdcem a vkládat do svých vystoupení více uměleckého projevu. Je zvláštní, že portrét Áji Vrzáňové s její legendární roznožkou visel dlouhá desetiletí na zimním stadiónu v londýnském Richmondu, ale v našich encyklopediích se pro její jméno místo až do roku 1990 nenašlo.