Karol Dobiaš slaví 70: Trnavská éra je víc než zlato z Bělehradu, Panenka je moje pupeční šňůra

Je mistrem Evropy a zúčastnil se mistrovství světa, přesto nejradši vzpomíná na ligové úspěchy v Trnavě. Pozici uznávané legendy si získal také v Bohemians a jako trenér získal ligový titul se Spartou. Karol Dobiaš slaví 70. narozeniny mimo jiné i v rozhovoru pro iROZHLAS.cz

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Karol Dobiaš v dresu staré gardy Bohemians | Zdroj: www.bohemians.cz

Pane Dobiaši, blahopřejeme k 70. narozeninám. Jak je slavíte?
Velká oslava byla už v sobotu, přijeli bývalí spoluhráči i protihráči. Dorazili Wlodek Lubański, jeden z nejlepších fotbalistů Polska, Honza Berger, Dušan Tittel. Byli tam Tonda Panenka, Prokeš, Hruška, Petr Šafarčík. Nemůžu vyjmenovat všechny, asi 70 nebo 80 lidí. Mám kamaráda, ten mi dal deset kaprů, další deset kachen, šunku, řízečky, dorty, takové maličké sponzorské dary. (směje se)

A s rodinou si zajdeme na malou oslavu na mušle, to jsme si oblíbili v Belgii.

Jak náročný máte program? Jste často vidět i na různých akcích, hlavně s Antonínem Panenkou.
Jedině s Panenkou, on je moje pupeční šňůra. 11 let jsem hrával za Trnavu, tři roky v Bohemce, další čtyři roky v Belgii. Teď děláme s Tondou Panenkou starou gardu a hrajeme za Amforu. V létě pojedeme ještě do Lichtenštejnska, ale pak už nechci hrát nikde, už jsem starý. Už mě to tahá dozadu, a ne dopředu.

Karol Dobiaš a jeho nožičky na zemi. Bavil jimi už v 80. letech a předvádí je dodnes. | Zdroj: archiv

Zvládáte ještě oblíbené nožičky vleže?
Pořád. Málokdo mě překoná. Když jich nějaký malý kluk udělá deset, tak mu dám knížku, ale je to velmi těžké. Na hřišti už jsem jenom dirigent.

Můžete skvěle srovnávat český a slovenský fotbal. Sledoval jste třeba teď kvalifikaci na MS?
Nesleduju to dokonale, ale kvalifikační zápasy Čechů i Slováků jsem sledoval. Slováci měli větší šanci postoupit, ale zkazili si to ve Skotsku. Česká strana, to byla katastrofa. Co bychom tam s touhle hrou dělali? Hlavně že bychom se tam dostali. Držel jsem palce Čechům i Slovákům, ale jak říká Tonda, dostat se tam je velmi těžké, získat titul mistra Evropy je ještě těžší, protože takových dobrých klubů, jako jsme měli my, to se neopakuje každý rok.

Po nás byla dvacet let generace, která byla v Anglii, teď musíme čekat na jinou generaci, v téhle není režisér hry. Oni ho chtějí mít z Daridy, ale to není buldog, který by dokázal mydlit a režírovat hru. To musí být i hráč, který je i zákeřný, musí být pro tu pozici vychovaný.

Pan Jarolím vystřídal x hráčů, má další smlouvu a nějakou vizi, kterou chce ukázat na mistrovství Evropy. To se odehraje asi v osmi nebo deseti státech, to jsem nepochopil, ale je mi to jedno.

Teď je i nové vedení českého fotbalu…
Samozřejmě jsem to přál panu Fouskovi, kterého osobně znám a je to velmi inteligentní člověk, který dělá i delegáta a umí perfektně anglicky. Ale vyhrál to pan Malík, byznysmen. Že prý je berbrovec, takže je to úplně jasné.

Feyenoord nabízel 200 tisíc dolarů a umělé osvětlení

Dají se nějak srovnat vaše časy ve fotbale s dneškem?
Když bylo Československo, dominovaly na Slovensku Trnava, Slovan, Žilina, tady byly Sparta, Slavia a Dukla. Ten výběr byl lepší. V osmnácti jsem byl rád, že hraju a chtěl jsem se dostat do národního mužstva. Tito hráči možná mají jiné priority, mají obrovské peníze, ale někteří jsou velmi průměrní. Já jim nezávidím ty peníze, ale musíš umět kopat. Někteří berou prachy zadarmo.

Ve Spartě to platí pan Křetínský, dotáhne si trenéra z Itálie, ten si dotáhne hráče z Turecka. Hraje jeden zápas, je zraněný, pak hraje za béčko, nechá se vyloučit a bere 3,7 milionu korun. To přece není normální vůči obyčejným lidem. Ten druhý, Ben Chaim, ten zasekne a dá dozadu. Neobejde hráče, má 3 miliony. Tito dva dohromady mají 80 milionů korun ročně a to přece není normální. Nemůžeme srovnávat naši dobu, kdy jsme hráli za tisícovku.

Teď čekáme na další generaci. Je tam gólman Vaclík, Darida, Necid, Škoda. Ale není tam režisér. Toho je třeba najít.

Občas se objeví myšlenka spojené soutěže nebo reprezentace. Jak to vidíte?
Kdyby se spojily nároďáky, je to jiné. Tam je Šktel, Hamšík, Kucka, Stoch… I gólman je dobrý. Kdyby se čtyři pět Slováků přidalo, bylo by to jiné mužstvo. Ale jestli se to sloučí, to nevím, to už mě nezajímá. Já držím palce Slovákům i Čechům.

Karol Dobiaš

*18. 12. 1947 v Trnavě, přezdívka Patino
Krajní obránce, stoper nebo záložník
Pětinásobný mistr Československa s Trnavou (1968, 1969, 1971, 1972, 1973)
Trojnásobný vítěz Československého poháru (1967, 1971, 1975)
Fotbalista roku 1970 a 1971
Mistr Evropy 1976
Bronzový z ME 1980
Účastník MS v Mexiku 1970

Na co z vaší kariéry nejlépe vzpomínáte? Na Bělehrad 1976?
Ne, ne, ne. V roce 1968 první titul v Trnavě, pět titulů za sebou a moje trnavská éra. Mexiko (MS 1970, pozn. red) bylo nádherné, ale byl to neúspěch. Mistrovství Evropy bylo vyvrcholení toho všeho, všech mých úspěchů v Trnavě v mé éře. To bylo nádherné.

Na ME jsme se dostali mezi nejlepší čtyři a předpokládali, že bude finále Holandsko – Německo, ale v tom těžké dešti jsme je (Holanďany- pozn. red.) porazili 3:1. Už jsme věděli, že jsme druzí, tak jsme hráli vabank, už nám to bylo jedno. Dal jsem to k tyči a bylo to 2:0 pro nás. Marián Masný šel sám na gólmana, mohlo být 3:0. Ale Hölzenbein vyrovnal a Tonda Panenka se proslavil. Měli jsme tam vynikající mančaft.

Co se dá ve fotbale dosáhnout? Hrát ligu, vyhrát pohár, ligu. Být fotbalista Evropy, to dosáhli Masopust a Nedvěd. Já jsem v Čechách získal cenu, že jsem nejlepší pravý obránce století, na Slovensku jsem třetí, po Popluhárovi a Adamcovi, ale tady žiju 40 roků a tam mě zvolili třetím fotbalistou, jsem šťastný člověk, to je pro mě čest. Kdo si může říct, že je pravý obránce století?

Váš odchod z Trnavy v roce 1977 ale neprobíhal úplně hladce.
Když jsem tam kdysi hrál za Bohemku, tak křičeli „smrt slovenskému zrádci“, ale já jsem u fotbalu získal hroší kůži, takže mě jen tak něco ne****re.

Odešel jsem za zvláštních okolností, hrál jsem tam už 11 let a brali mě jako inventář. Říkali: „Patino, ty budeš držet obranu, Laco Kuna bude držet zálohu a nějaký gól dáme." A to už nešlo, začlo se prohrávat a já jsem nemohl všemu zabránit.

V Trnavském hlase byl velký rozhovor, že Dobiáš má mistra Evropy a dostal Řád práce. A tajemník OV KSS napsal, jak to, že horník fárá, doktor operuje a žádné vyznamenání nemá. Tak nechal stáhnout všechny výtisky a dole byla jen malá zprávička. A pak šéf Bohemky Svoboda udělal dohodu s funkcionáři Trnavy, že mě uvolní. Špínu pak hodili na mě. Ale teď už je všechno v pořádku. Před třemi lety tam otevřeli krásný stadion, hráli jsme na otevření, prohráli s Ajaxem 2:4, ale nevadilo nám to, měli jsme obrovský aplaus.

Tehdy bylo těžší přestupovat do zahraničí. Měl jste v Trnavě tu možnost?
V roce 1969 o mě měl zájem Feyenoord. Dávali za mě 200 tisíc dolarů a umělé osvětlení Siemens, ale nepustil mě fotbalový svaz v čele s panem předsedou. Kdyby dostal 200 tisíc dolarů on do kapsy, tak by mě pustil, ale já měl 23 let a nevěděl jsem, že je třeba někoho podplatit.

Nohy nehrají fotbal, to mozek

Tak jste šel do Bohemians, kde jste si vybudoval skvělou pozici.
Tři roku jsme tu s Tondou pumpovali, vždy jsme hráli nějaký pohár. A když jsme byli venku, Bohemka získala titul. Tam byl můj vrstevník Peter Zelenský, který mě napodoboval. Dlouhé černé vlasy, stulpny dole, tehdy nemuseli být chrániče.

Byl jste poměrně univerzální…
Kamkoli mě postavili, tam jsem hrál. Velmi důležité je, že fotbal se hraje hlavou a nohy jsou výkonný orgán. Všichni si myslí, že nohy hrají fotbal, ale ne – to mozek. Jak ti zapne počítač, co máš dělat.

Pan Panenka byl tehdy velká hvězda, vy jste byl jeho protiklad.
Jsme rozdílné typy. Tonda je pravá, levá, ale neví, jak udělat skluz. Neví, co to je. Skluzy jsem v Trnavě dělal já a Hagara. Jakubce, Tymicha a další hráče jsem učil dávat křižné pasy.

Tonda byl v Bohemce kapitán a jednou přišel, že to musím dělat já. Že musí chodit k rozhodčím, ale chce si dát buřta s hořčicí a tak. Pospíchal určil mě a podle mě se musela tvrdit muzika, protože já jsem byl příkladný hráč na tréninku. Byli jsme naučení všichni „pumpovat“ a šlo to podle mě.

Pod panem Pospíchalem to jinak ani nešlo?
On byl takový, že si vždy někoho vyhlédl. Na mě si nedovolil, ani na Tondu. Ale na Jardu Němce, Mičince, Hrušku. Nenáviděl, když jsme chodili za národní tým. Když Hruška chytal za reprezentaci, v Bohemce chytal Borovička. Jednu dobu nás bylo šest až osm v nároďáku, na někoho se zaměřil a snažil se ho srazit v kabině. Ale ať je mu zem lehká. Z nohy mu brali cévy a dělali mu transplantaci srdce.

Jak to dopadlo, že jste se usadil v Praze?
Vydělal jsem nějaké peníze, na tu dobu velmi slušné, a vrátil jsem se sem. Koupil jsem sobě a synovi byt. Rozhodli jsme se vrátit do Prahy, protože Trnava mě prodala. Přišel bych tam a práci by mi nedali. Skončil bych jako opilec, alkoholik, troska. Tak jsem začal studovat trenérskou licenci. Trénoval jsem na Bohemce juniorku, pak jsem hrál za Nučice a trénoval Uhelné sklady, pak Brno a v roce 1994 jsem získal titul se Spartou.

Vojtěch Man Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme