Vyvěsil polskou vlajku a sniper ho zastřelil. Varšavské povstání stálo život desítky tisíc lidí
„Varšava se brání i útočí. Bojuje zuřivě, sama,“ zaznělo před 80 lety během Varšavského povstání ve vysílání rádia Błyskawica. Povstalci chtěli německé okupanty vytlačit z hlavního města ještě před příchodem rudé armády. I přes nedostatek zbraní, munice a jídla bojovali 63 dní.
„Povstalci například dobyli tehdy nejvyšší budovu ve Varšavě, Prudential, kde ještě 1. srpna vyvěsili polskou vlajku. Němci z toho byli vzteky bez sebe, tak ji zkoušeli sestřelit. Jenže vždy, když se jim to povedlo, někdo vyvěsil novou,“ připomíná událost z centra Varšavy z prvních srpnových dnů roku 1944 zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání Paweł Ukielski.
Stovky lidí si v Osvětimi připomněly romský holokaust. ‚Chraňte menšiny,‘ apelují přeživší
Číst článek
Povstalci cíle dobývali i ztráceli. Jedním ze šťastnějších dnů pro účastníky Varšavského povstání byl 23. srpen, kdy ovládli například kostel Svatého Kříže nebo policejní velitelství v centru města. Ten den rozhlasový reportér a jeden z hlasů povstání Edmund Osmańczyk ve vysílání povstaleckého rádia Błyskawica řekl, že Varšava ztrácí i získává. Brání se a útočí. Bojuje zuřivě, sama.
Povstalecká rozhlasová stanice pojmenovaná na počest tehdejší nejmodernější polské vojenské lodi torpédoborce ORP Błyskawica, která se bojů druhé světové války účastnila pod velením britského námořnictva, je dodnes považovaná za důležitou zbraň varšavských bojovníků.
Varovala před zátahy, informovala o bojích, vysílala volání o pomoc pro povstalce i civilisty. Dochoval se například záznam z vysílání 24. srpna, kdy moderátor informoval, kterými částmi města prochází Němci s plamenomety a kde jsou domy a ulice pod palbou těžkého dělostřelectva. 21. září Edmund Osmańczyk ve vysílání promluvil o smrti svého čtyřměsíčního syna.
Těžké ztráty každý den
Každý den znamenal těžké ztráty. „Když si ale člověk uvědomí, že bojuje o svou lidskou důstojnost, nemůže se bát,“ říká Wanda Traczyk-Stawska přezdívaná Pączek.
Boj na několik dnů trval dva měsíce. Před 80 lety začalo Varšavské povstání, zemřely desítky tisíc lidí
Číst článek
V době začátku povstání jí bylo 17 let. Ženy tvořily pětinu členů Varšavského povstání – ať už byly bojovnicemi, zdravotnicemi, nebo třeba doručovatelkami. „Já jsem byla obyčejný voják se zbraní. A toho lituji, protože bych byla radši zdravotnicí. Byla užitečnější. Takových vojáků bylo. Ale zdravotnice plnily ty nejtěžší úkoly. Měly tu nejtěžší práci.“
Zdravotnicí byla Janina „Jasia“ Jankowska, která si i dodnes pamatuje svého prvního raněného i okolnosti jeho ošetření. Bylo to 1. srpna, jen chvíli po začátku povstání.
„To byla taková euforie, že jsme pokořili Němce. To se nedá popsat. Ti Němci, to bylo prokletí. Kdo nezažil okupaci, ten to nemůže úplně pochopit. Proto ta euforie. Podívala jsem se do vedlejší ulice, kde stál úřední dům. Na jeho střechu skočil povstalec a vztyčil tam polskou vlajku. A v tu chvíli ho sniper zastřelil. A pak už jsem ošetřovala svého prvního raněného – povstalce s lehkým zraněním ruky,“ vzpomíná Jankowska.
Kolik lidí za povstání paní Jasia ošetřila, si nepamatuje. Starala se o postřelené, popálené, lidi raněné granáty a šrapnely, ošetřovala zhnisané rány. A přestože před povstáním prošla kurzem, některá ošetření se učila až uprostřed bitev.
Tvořily pětinu povstalců a byly všude. Ženy Varšavského povstání teď představuje nová výstava
Číst článek
„Přišel k nám povstalec. Měl několik ran a prošel s nimi kanalizací. Ty rány se mu zanítily. Nebylo to hezké. K nám přišel na převaz a injekce. Ale ty já neuměla. Řekla jsem to doktorovi a on mi povídá: ‚Nemluv, vůbec o tom nepřemýšlej a prostě to udělej.‘ A to byla moje první injekce. A od té doby jsem dávala injekce,“ popisuje.
Citové pouto
Na jednoho pacienta ale myslí Janina Jankowska, dodnes. Jeho přezdívka byla Gryf. „Jmenoval se Andrzej Gronowski, bylo mu šestnáct a při boji o Gdaňské nádraží utrpěl těžké zranění břicha. Odoperovali ho, ale nemocnici, ve které ležel, trefila střela z raketometu a část budovy spadla – ta, ve které ležel. Tak mi ho dvě ošetřovatelky přinesly na stanoviště. Byl na tom zle. Prosil mě o zbraň, že tu bolest nevydrží. Ztrácel vědomí, občas mě nepoznával, pak se mi vyznával.“
Andrzej nepřežil. Při dalším ostřelování si rozerval stehy a zemřel. „Byla jsem k němu tak citově připoutaná. Dodnes mu na výročí nosím na hrob svíčku a červenou růži. Ano, sentimentální,“ směje se dnes Janina Jankowska.
Při povstání zemřelo asi 16 tisíc povstalců z přibližně 55 tisíc. Pokud nezemřeli přímo v boji, často umírali při popravách okamžitě poté, co padli do rukou Němců. Až když vlády Velké Británie a Spojených států uznaly bojovníky Varšavského povstání, Domácí armády a dalších polských oddílů za spojenecké vojáky, začali povstalci podléhat ženevským konvencím. Němci je vyvážely na nucené práce nebo do zajateckých táborů, kde zpravidla panovaly velmi těžké podmínky, zhoršené nastupující krutou polskou zimou.
‚Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět i prohrát.‘ Od justiční vraždy Milady Horákové uplynulo 74 let
Číst článek
V zajateckých táborech se konce války dožily i bojovnice Wanda Traczyk-Stawksa a zdravotnice Janina Jankowska. Wanda se do Polska vrátila až v roce 1947. Studovala na Fakultě psychologie Varšavské univerzity a po studiích začala učit na speciální škole. Pomohla s hledáním hrobů povstalců po městě a dodnes je velkou bojovnicí za práva žen. Veřejně například podporuje právo na umělé přerušení těhotenství.
V roce 2023 na pietním ceremoniálu u Pomníku Varšavského vystoupila proti tehdejší vládě Sjednocené právice (koalice s Právem a spravedlností v čele – pozn. red.). Řekla tehdy, že Polsko musí vyměnit vládu, která nepamatuje, že ženy mají své postavení vepsané v ústavě.
I Janina Jankowska se vrátila do Varšavy. I když přiznává, že jako předválečná Varšavanka a účastnice Varšavského povstání ve městě nebyla vítaná. Hlavně úřady, které začaly část povstalců shodně s instrukcemi ze Stalinistické Moskvy pronásledovat, zatýkat a věznic kvůli vykonstruovaným obviněním ze špionáže pro západ.
Na roky po válce vzpomíná jako na těžké. Přesto se jí podařilo nakonec studovat. Zvažovala studia medicíny, nakonec studovala biologii. Život prý šel dál. Pracovala, založila rodinu a dnes se díky tomu může těšit z vnoučat i pravnoučat.
