Stříbro basketbalistek na mistrovství světa
Historického úspěchu dosáhly v tomto roce i české reprezentační basketbalistky. Na domácím šampionátu získaly titul vicemistryň světa a jejich úspěch byl nakonec důvodem k mnoha pozitivním, ale i negativním zamyšlením.
„Holky, do toho! Holky, do toho.“ Tak to z úst fanoušků 23.září začalo a po 11 dnech to skončilo: „No je stříbrná. Je kulatá a je nádherná,“ demonstruje zvukem i slovy krásu medaile pro basketbalové vicemistryně světa její držitelka Veronika Bortelové.
Medaile, která vyvolala v domácích sportovních kruzích velké nadšení z nečekaného úspěchu, a která také zavdala vzniku mnoha debatám. Ta hlavní se točila a stále točí kolem otázky, co podobný úspěch znamená pro český ženský basketbal do let budoucích.
Částečné odpovědi šlo sbírat už během podzimního turnaje a jednu z nich nabídl třeba i velký milovník basketbalu, prezident Václav Klaus:
„Já doufám, že to je obrovský impuls pro basketbal. Já bych skoro teď chtěl tipovat, že skoro každá druhá holčička v Praze říká rodičům: Přihlaste mě na basketbal. A to je bezvadné.“
Bezvadné to rozhodně je, basketbal má navíc tu výhodu, že není finančně náročným sportem, přesto nemá zase tak masivní základnu jak by se mohlo očekávat.
O to s větší důležitostí se hledělo k tomu, jak dokáže Česká basketbalová federace využít stříbrného úspěchu k posílení role a významu ženského basketbalu, a to nejen k posílení ekonomickému.
Popravdě řečeno, z pohledu takříkajíc z venku se to příliš nepodařilo. Dokazuje to například divácký zájem o ženský basketbal. Ten se stále zužuje pouze na dvě klasické bašty, brněnskou halu Rosnička a pražskou Folimanku.
Blažek u kormidla
Efektivně prodat úspěch se české basketbalové federaci nedařilo ani při znovuzvolení úspěšného trenéra Lubora Blažka. Žádná tisková konference, žádní sponzoři, žádná snaha opečovávat si svůj letošní stříbrný poklad.
Jediným kladem tak zůstal právě zodpovědný Blažkův přístup, který chtěl původně po evropském šampionátu na lavičce českých žen skončit.
„Pro mě nakonec převážily ty výzvy: postup na olympijské hry a samozřejmě i snaha udržet tenhle tým co nejdéle pohromadě.“
Lubor Blažek tedy dál ponese prapor českého ženského basketbalu ve svých rukou. Jeho cílem tentokrát nebude ale jen okamžitý úspěch na polském evropském šampionátu v příštím roce.
Cíle se totiž tentokrát začínají postupně z krátkodobých měnit na dlouhodobé a v tom je třeba zase vedení české federace pochválit.
„Lubor Blažek má navrhnout výboru trenéry na univerziádu a dvacítek. Nám jde o kontinuitu a provázanost týmů vzhledem k dalšímu vývoji,“ říká o další spolupráci s trenérem Blažkem předseda České basketbalové federace Miroslav Jansta, který může mimochodem kvitovat i toho že domácí šampionát skončil bez problémů finančním ziskem. ¨
Udržet kontinuitu
Jaká tedy vlastně ale bude budoucnost ženského reprezentačního basketbalu? Cíle jsou vytčeny podle Ilony Burgrové poměrně jasně:
„Máme před sebou olympiádu. Budou, doufám, i další mistrovství světa, na která se kvalifikujeme, takže nás toho čeká ještě hodně.“
Hodně toho ještě čeká i českou společnost ve vnímání ženského basketbalu. Respekt si kolektivní sportovkyně, ať už jde u nás o jakékoliv odvětví, získávají těžko, případný úspěch se naopak snadno zapomíná.
Světový šampionát ukázal v plné nahotě všechny základní rysy české povahy. Od počáteční nedůvěry a skepse ke všemu a všem, přes rychlé vzplanutí nadšení podpořené okamžitým přísunem hrdosti až po rychlé zapomenutí a návrat k obrané a bezpečné pozici mrtvého brouka.
Že i fanoušci mohou přitom udělat velké věci a dohnat tým k velkým výkonům dokazují slova Ivany Večeřové.
„Opravdu to byla ohromná motivace hrát před českými fanoušky. Vidět, že lidé mají basket pořád rádi a že nás podporují,“ říká Večeřová, která se společně Michaelou Ferančíkovou stříbrným úspěchem rozloučila s reprezentační kariérou.
Tímto rozhodnutím také rozproudily obě debatu o nezbytné generační výměně v týmu. Na ní se ale s trochou nadsázky dá říct, budou bývalé reprezentantky také podílet.
„Určitě se budu věnovat dětem. Chci předávat zkušenosti, chci mladé hráčky dostat dál. Prostě naučit je hrát, naučit je bojovat,“ říká Ivana Večeřová o svých dalších plánech.
Český ženský basketbal se tak zřejmě nemusí o svoji budoucnost bát. I kdyby čekal na podobný úspěch kterého jsme byly letos svědky opět několik desítek let, bude mít ve svém středu lidi, kteří se pro něj umí nejen nadchnout, ale také obětovat. Kéž by se to dalo říct i o jiných oblastech naší činnosti.
