Při pomoci v horách musíte zachovat chladnou hlavu
Mezi těmi, kteří jsou každoročně oceňováni za svoje chvályhodné činy Klubem fair play při Českém olympijském výboru, najdeme i zachránce lidských životů. V řadě případů se stává, že můžeme být očitými svědky takovýchto příkladů odvahy a duchapřítomnosti. To se ale netýká třeba horolezců pohybujících se daleko od nás, na strmých svazích himálajských osmitisícovek.
Čekat v extrémních nadmořských výškách pomoc od někoho, kdo musí sám bojovat o přežití, to je víceméně utopie, říkají pěkně natvrdo znalci velehor.
Naštěstí se ale někdy přece jen najdou výjimky potvrzující pravidlo. O jednu takovou se při své výpravě na Dhaulágiri a Makalu zasloužili Radek Jaroš a Zdeněk Hrubý.
„Se Zdeňkem jsme tam řešili dvě záchranné akce. První byla z druhého výškového tábora na Dhaulágiri do jedničky vstříc noci, tmě a vánici, kdy jsem stahoval jednoho Poláka. Ten přepálil tempo a dostal výškovku. V táboře bylo dvacet lidí a všichni kromě nás a dvou Polek dělali, že spí.“
„Druhá akce byla, když jsme sestupovali z vrcholu. Všichni už šli dolů okolo dvou Španělů, kteří na tom byli hodně špatně. Poslední dva, co tam zůstali, nám řekli, ať je pohlídáme a zmizeli. Nakonec jsem řekl Zdeňkovi, ať jde pro nějakou pomoc a já jsem ty dva Katalánce sám stahoval. Bohužel to nedopadlo moc dobře. Jeden se špatně přepnul na laně a zřítil se.“
Zdeněk Hrubý naznačuje, že si trofeje udělené Klubem fair play při Českém olympijském výboru opravdu považuje.
„Když to mírně nadnesu, tak ta cena je nejlepším oceněním, které sportovec může dostat.“ Pro Zdeňka Hrubého nebyly prý až tak vzácnou událostí momenty, kdy si říkal: Už abych byl dole, protože tam je člověku nejlíp.
„Ano, ale ono to vydrží do té doby, než si člověk v civilizaci odpočine a tohle nejpevnější rozhodnutí, které máte na v těch vypjatých situacích postupně zapomínáte.“
