Kde se o vás postarají nejlíp? Atlas domovů pro seniory v České republice

Domovy důchodců musely loni odmítnout téměř 64 tisíc žádostí o ubytování. Někteří senioři se hlásí na více míst najednou, ale i po odečtení duplicit se ukazuje, že – zvlášť v některých regionech – kapacita nestačí. Domovy důchodců jsou plné z 96 procent. Na umístění se čeká i několik let.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

The Dignity of Old Age | Foto: Christiane Birr

Vyhledávání služeb podle individuálních potřeb je navíc nepřehledné, a tak někteří zájemci žádají o místa, která ani nejsou pro jejich potřeby vhodná. Proto si Český rozhlas od úřadů vyžádal příslušná data a na jejich základě vytvořil interaktivní mapu, která zájemcům s nalezením lůžka v domově pro seniory může pomoci.

Studentka Petra Paříková s tímto projektem loni získala Cenu pro mladé talenty datové žurnalistiky. Na realizaci s ní spolupracovalo datové oddělení Českého rozhlasu.  

Atlas domovů (nejen) pro seniory

Umožňuje snadné vyhledání sociální služby „na míru“. Základem mapy jsou data z Registru poskytovatelů sociálních služeb. Veřejně přístupná je pouze jejich část, o zbytek jsme požádali na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

Atlas obsahuje následující informace:

  • Kontakty a celkovou kapacitu všech registrovaných zařízení
  • Filtrování podle přijímaných klientů; zájemce může zaškrtnout, v jaké věkové kategorii a jakou úroveň služeb potřebuje
  • Počet klientů na jednoho zaměstnance v roce 2015; barva představuje poměr počtu klientů k počtu přepočtených pracovních úvazků; čím červenější, tím má jeden pracovník na starosti více klientů
  • Podíl zaměstnanců s maturitou na celkovém množství zaměstnanců; čím fialovější, tím je vzdělání personálu v daném sociálním zařízení vyšší. Je nutno brát ohled na to, že se jedná o celkové množství zaměstnanců, nikoli o přímé pečovatele.

Při analýze a vizualizaci jsme vycházeli čistě z dat z Registru poskytovatelů sociálních služeb. V atlasu jsou tedy představena pouze registrovaná pracoviště, o kterých nám ministerstvo podalo informaci, a není vyloučeno, že se některé údaje již změnily či některá pracoviště dokonce chybí. Za tyto nepřesnosti nezodpovídáme, ale do dubna 2016 je rádi upravíme, pokud nás o to požádáte. V případě zájmu kontaktujte autorku emailem na adrese parikovape@seznam.cz.

Projít se po chodbě? Na to nejsou kapacity

Třicetiletá Barbora z Prahy se dlouho snažila starat o babičku doma sama s rodinou. Pak už to ale nebylo možné. Babička špatně chodila a potřebovala důslednější dohled. Navíc když upadla, nikomu to neřekla. „Bály jsme se, že by se jí mohlo něco stát,“ vysvětluje Barbora. „Já i matka pracujeme na plný úvazek. Nemohly jsme se babičce věnovat každý den.”

Najít volné místo v domově pro seniory nebylo snadné: „Čekací lhůty jsou běžně pět až deset let,” popisuje svou zkušenost mladá žena. Když se jim podařilo ubytování najít, úroveň péče je zklamala: v domově důchodců byl znát nedostatek personálu. Pečovatelé neměli čas se klientům individuálně věnovat.

„Třeba na to projít se s nimi alespoň po chodbě, aby senioři celý den jen neleželi, nebyly kapacity. Babička dostala k posteli zábrany jako mívají malé děti, aby se sama nedostala ven. I psychicky to pro ni bylo extrémně nepříjemné, po čase přestala chodit úplně,“ vypráví Barbora.

Právě v Praze, kde žije 230 tisíc obyvatel starších 65 let, bylo loni míst v domovech pro seniory vzhledem k jejich počtu nejméně. Podle posledních údajů připadá v hlavním městě 9,5 místa na 1000 seniorů. Celorepublikový průměr je 19,9.

Domovy pro seniory jsou v Česku plné v průměru z 96 procent. Chybějí zejména místa pro ty, kdo mají navíc fyzické nebo psychické postižení. To částečně řeší další typy sociálních služeb, jako jsou domovy se zvláštním režimem, které jsou mimo jiné určeny osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí. Míst je ale i tak v některých regionech nedostatek.

Situace se v příštích letech zřejmě ještě víc zkomplikuje. Zatímco loni představovali Češi nad 65 let zhruba 18 procent populace, po roce 2030 by podle odhadů ČSÚ měl do této věkové kategorie spadat každý čtvrtý. V absolutních číslech jde o 1,9 milionů lidí loni a 2,5 milionu lidí za patnáct let.

Nejstarší evropské státy: Itálie, Německo, Řecko, Portugalsko

 

Lidé starší 65 let, % podíl na populaci. Zdroj dat: Eurostat

Hlavní odpovědnost leží na krajích

Péče o seniory v rámci systému sociálních služeb stojí veřejné rozpočty kolem 13 miliard korun ročně.

Za dostupnost sociálních služeb na svém území odpovídají podle zákona kraje. Mají za úkol připravovat plán jejich rozvoje. Ministerstvo práce a sociálních věcí je kontroluje a připravuje dlouhodobé úpravy celého systému.

Hlavními zřizovateli domovů pro seniory v České republice jsou pak nejen kraje, ale především jednotlivé obce. Vedle nich provozují domovy důchodců i některé neziskové organizace, církve, ale i soukromé firmy.

Vedle Prahy mají málo míst na počet obyvatel ve věku 65 a více let také v Libereckém, Karlovarském a Jihomoravském kraji.

Podle tiskové mluvčí Jihomoravského kraje Elišky Holešinské Windové to není problém celého kraje, ale jen některých oblastí.

K horšímu celkovému výsledku podle ní přispívá několik faktorů:

  • chybějí především místa pro specifické skupiny, jako jsou například senioři s nízkými příjmy, duševní nemocí či mentálním postižením
  • část kapacit blokují lidé, kteří 24hodinovou péči nutně nepotřebují
  • v některých lokalitách nejsou dostupné terénní a ambulantní služby
  • chybí širší nabídka sociálního bydlení, domácí zdravotní péče i volnočasových aktivit, díky nimž by mohli senioři zůstávat déle v domácím prostředí

Jihomoravský kraj se situaci snaží řešit rozšířením kapacit: loni například začal stavět domov pro seniory a domov se zvláštním režimem v Újezdě u Brna s celkovou kapacitou 100 lůžek. Kraj také podporuje síť terénních a ambulantních služeb, které například pomáhají při osobní hygieně a dalších běžných denních úkonech a mohou seniorům dovézt i jídlo.

Také v Karlovarském kraji je kapacita domovů pro seniory jedna z nejnižších v republice. Celkem jim nabízí 808 lůžek. Spíš než na výstavbu nových se kraj ale soustředí na rekonstrukci těch fungujících.

Podobně jako Jihomoravský kraj také usiluje o posílení sítě terénních a ambulantních služeb. Už dnes tyto služby pomáhají 2100 seniorům ve správní obci Karlovy Vary.

„Tento trend, strategii, kterou uplatňuje Karlovarský kraj, zrcadlí i názor seniorů, kteří si přejí žít ve své domácnosti, ve svém prostředí a využívat sociálních služeb, které za nimi do jejich domovů přijdou,” vysvětluje tisková mluvčí kraje Jana Pavlíková.

Raději domov než domov důchodců

Na tom, že víc než výstavba nových domovů důchodců by pomohlo právě posílení terénní a ambulantní péče, se shodne většina oslovených odborníků. Pomoc, která je k dispozici jen tehdy a jen v takové míře, v jaké je nezbytně nutná, je podle nich do budoucna nejlepším receptem. Jde o to, aby senioři mohli strávit co nejvíc času doma s rodinou.

„V České republice je nedostatek lůžek pro seniory, ale to neznamená, že bychom měli budovat nová. Ze statistik vyplývá, že 80 procent důchodců chce dožít doma,” upozorňuje Jan Lorman z organizace Život 90, která seniorům a jejich rodinám nabízí právnické rady nebo například i pomoc psychologa.

„Umístění do domova pro seniory by mělo být až poslední řešení,“ souhlasí primářka Gerontologického centra v Praze Kobylisích Iva Holmerová. Rodiny se k němu uchylují nejčastěji proto, že na péči o babičku či dědečka nemají čas či peníze – poslat seniora do domova důchodců je totiž často levnější, než se o něj starat doma. Dalším obvyklým důvodem je, že si příbuzní nevěří, že dokážou starým lidem poskytnout dostatečně kvalitní odbornou péči.

„A co jiného mají dělat? O seniora se běžně stará žena ve věku 56 let, o seniora s demencí žena kolem 65 let. Ty mají své vlastní problémy,“ ví ze své praxe primářka Holmerová. „Často nevědí, jak jinak situaci řešit, pro domov důchodců se rozhodnou překotně.”

Podstatně lepší variantou by také podle ní byly dostupnější a lepší služby pro seniory poskytované u nich doma. Pomoci by mohly i malé obecní byty s ošetřovatelskou péčí. Takové řešení funguje například ve Skandinávii.

Podle ministerstva práce a sociálních věcí terénní pečovatelské služby navštíví ročně 105 tisíc lidí. Jejich maximální denní kapacita je ale jen pět tisíc lidí.

Další možností jsou ambulantní služby, například centra denních služeb a denní stacionáře. Jejich celková denní kapacita nyní činí 1883 lidí. To je i dohromady s terénními službami řádově méně, než činí počet lůžek v „tradičních“ domovech důchodců, a hlavně méně než počet seniorů, kteří pomoc potřebují a v budoucnu budou potřebovat.

Jiří Vaněk z tiskového oddělení ministerstva práce a sociálních věcí upozorňuje, že tyto služby nevyužívají jen senioři, ale například i zdravotně postižení. Kapacita dostupná přímo seniorům tedy může být ještě nižší. Přesto ministerstvo považuje celkovou kapacitu sociálních služeb za dostatečnou: „Problém vnímáme spíše v regionální dostupnosti některých druhů služeb.“

Kdo to zaplatí?

Péče o seniory v Česku vázne nejen kvůli přeplněnosti stávajících domovů důchodců a omezeným možnostem využití terénních a ambulantních služeb, ale také kvůli finanční náročnosti jejich provozu. Podle ministerstva sociálních věcí stojí jedno lůžko v domovech pro seniory měsíčně v průměru 23 tisíc korun, ve specializovaných zařízeních ještě podstatně více. Příjmy v podobě poplatků za pobyt a stravu na pokrytí nákladů zdaleka nestačí.

Maximální cena za pobyt ve státem registrovaném, dotovaném a kontrolovaném domově pro seniory je stanovena zákonem maximálně na 210 korun za den. Za jídlo platí senioři nanejvýš 170 korun denně. Celkem tedy vycházejí náklady na 380 korun za den, to je 11 400 za měsíc. V případě pečovatelské služby je maximální cena 130 korun na hodinu.

Zákon o sociálních službách také stanovuje, že po úhradě za ubytování a stravu musí osobě zůstat alespoň 15 procent jejího příjmu. Případný rozdíl potom doplácí stát.

Ministerstvo se stanovením maximální ceny snaží zabránit případům vykořisťování seniorů a zpřístupnit základní sociální služby s kontrolovanou kvalitou i lidem s nižším důchodem.

Podle oslovených ředitelů domovů pro seniory je ale tento záměr těžko udržitelný. Aby pokryli náklady, žádají o dotace od státu i krajů a do velké míry závisí také na příspěvcích od soukromých dárců.

„Dotace na příští rok ještě nejsou schváleny a vzhledem k tomu, že se nejedná o mandatorní výdaje, tak zatím nevíme, jestli příští rok budeme mít na provoz vůbec peníze,” říkal ještě těsně před Vánocemi ředitel Domova Sue Ryder Matěj Lejsal. Každý rok musí aktivně shánět dárce, aby dokázal náklady domova pro seniory pokrýt.

Domovy, kterým se to nepodaří, musí nemilosrdně šetřit. Kromě nejzákladnějších služeb – postele a jídla – pak nedokážou svým obyvatelům nabídnout téměř nic. To byl i případ zařízení, do kterého svou babičku poslala v úvodu citovaná Barbora.

Jinou cestou se snaží jít jak ředitel Lejsal, tak například Václav Jaroš, který řídí Domov důchodců v Onšově u Pelhřimova. Pro jeho obyvatele organizuje například divadelní představení, provozuje filmový klub, nabízí jim zábavné „cesty kolem světa“ na rotopedech, lety v balonu a vloni uspořádal třeba i vícedenní zájezd do Rakouska.

To všechno ovšem stojí peníze. Aby ředitel Jaroš náklady pokryl, usiluje vedle tradičního čerpání příspěvků na péči, krajských dotací a darů od privátních dárců také o jednorázové  granty a příspěvky na konkrétní projekty. „Na realizaci mnoha aktivizačních a volnočasových programů se dobrovolně podílejí i rodinní příslušníci našich klientů,” dodává Jaroš.

Oslovení ředitelé se shodují v tom, že k tomu, aby mohli financování svých domovů lépe plánovat, by potřebovali od státu včas a přesně vědět, s kolika penězi mohou na nejbližší roky počítat.

Prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky Jiří Horecký upozorňuje na to, že v ještě složitější situaci se ocitají čistě soukromé domovy pro seniory. Úhradové limity jsou podle něj jednou z bariér růstu celého segmentu a schopnosti pružně reagovat na poptávku. Neregistrované soukromé domovy pro seniory na rozdíl od registrovaných pracovišť nemají nárok na provozní dotace od státu. „Poskytovatelé, kteří nejsou zahrnuti do krajských sítí, to znamená bez nároku na státní dotaci, to vnímají jako velmi omezující,” vysvětluje Horecký.

Soukromníci v Česku provozují registrované i neregistrované domovy pro seniory. Neregistrované služby často fungují téměř jako běžný hotel, výše ceny za pobyt a stravu není nijak omezena a ministerstvo práce a sociálních věcí v nich neprovádí žádné kontroly. Výsledkem je na jedné straně existence drahých a luxusních zařízení, na druhé ovšem i případy hraničící s týráním a omezováním osobní svobody.

Pečovatelé odcházejí do zahraničí

V mnoha domovech pro seniory chybějí nejen peníze, ale i kvalifikované pracovní síly. Práce pečovatelů je totiž extrémně náročná a obvykle zároveň špatně placená a nepříliš prestižní.

„Sehnat kvalifikované zaměstnance není vůbec jednoduché,“ říká ředitel Domova Sue Ryder Lejsal. „Nehledáme jen formální vzdělání, ale i celkové osobnostní nastavení člověka, který by byl schopný takovou práci dělat.”

Podle ministerstva práce a sociálních věcí je citelný odliv zejména zdravotních sester do zahraničí.

Iva Holmerová z Gerontologického centra vidí další problém v tom, že se nepodařilo vytvořit potřebné podmínky pro vzdělávání v oboru: „Ve vzdělávání lékařů není vůbec zabudovaná geriatrie a další důležité obory se na fakultách ruší.”

Z Atlasu domovů pro seniory vyplývá, že se úroveň vzdělání personálu v jednotlivých domovech pro seniory obecně značně liší. Zatímco zaměstnanci s maturitou tvoří v některých domovech pro seniory zhruba třetinu zaměstnanců, v jiných až kolem tří čtvrtin.

Vyšší úroveň vzdělání je přitom znatelná kolem větších měst. Je přitom ale nutné podotknout, že daná statistika se netýká přímo ošetřovatelů, ale všech zaměstnanců.

„Ve skutečnosti se jeden pečovatel může starat až třeba o 20 seniorů. Ti potom pochopitelně zvažují, kolik minut věnovat individuální péči, a někdy si radši ušetří práci a dají starému člověku pleny, i když je vůbec nepotřebuje,” vysvětluje Lorman.

Jak zlepšit péči o seniory?

Iva Holmerová, primářka Gerontologického centra v Praze-Kobylisích

Měla by existovat legislativa stanovující povinnost péče o seniory na úrovni obcí. Proč posílat seniory do vzdáleného místa, když by v každé obci mohly existovat bytečky s ošetřovatelskou péčí, kam by rodina mohla za seniory chodit, tak jako je to třeba ve Skandinávii. Stát by měl také investovat do akutní medicíny a brát otázku seniorů jako prioritu. Vždyť třeba naše kardiologie je na špičkové úrovni a péče pro novorozence taky. Proč by to nemohlo platit i pro péči o seniory?

Matěj Lejsal, ředitel Domova Sue Ryder

Určitě by se měla zvýšit kapacita terénních sociálních služeb. Za druhé: osvěta. Lidé by neměli stěhovat svého seniora rovnou do domova důchodců. V tomto ohledu by měli mít svou odpovědnost i praktičtí lékaři, kteří by se měli seniorům věnovat, mluvit o tom, co je čeká, a řešit s nimi věci včas. No a potom také celková reforma sociálních služeb, ale to je náročnější.

Jan Lorman, předseda a ředitel organizace Život 90

V České republice je nedostatek lůžek pro seniory, ale to neznamená, že bychom měli budovat nová. Ze statistik vyplývá, že 80 procent důchodců chce dožít doma. Je proto nutné vybudovat systém ambulantních a terénních služeb. Pomohla by také osvěta. Předpoklad je, že se senioři jsou schopni sami a kompetentně rozhodnout, jaké služby poptávat. Ale lidé často o některých možnostech ani nevědí. Třetí věc je sociální práce na nejnižší úrovni – rozhodování o péči o seniora by mělo probíhat na úrovni obcí, kde by měli být k dispozici sociální pracovníci schopni starším lidem pomoci.

Václav Jaroš, ředitel Domova důchodců Onšov

Setkávám se se zkreslenými představami o tom, jak péče a život v sociálních službách probíhá. Proto doporučuji zvýšit úroveň a formy propagace péče, která v sociálních službách pro seniory skutečně probíhá. Zvýšit úroveň finančního ohodnocení pracovníků, aby do sociálních služeb přicházeli skutečně kvalifikovaní a motivovaní pracovníci. Více propojovat systém terénních, ambulantních a pobytových služeb tak, aby i senioři na malých vesnicích měli dostatek informací o možnostech, jak potřebnou formu péče získat. Zaměřovat se na projekty cílené na sbližování generací; více mladou generaci informovat a zapojovat do běžného mezigeneračního života. Zlepšit přístup seniorů ke kvalitní ambulantní psychiatrické péči – ordinace psychiatrů jsou obvykle mimo Prahu pro seniory z vesnic nedostupné a terapie se v raných stadiích rozvoje psychiatrického onemocnění zcela opomíjí; nechává se rozvíjet do mezí, kdy už klient potřebuje pouze pobytovou službu.

Jiří Horecký, Prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky

V České republice je systém financování sociálních služeb nastaven tak, že neumožňuje rozvoj soukromých sociálních zařízení. Rozvojem rozumějme nejen rozšiřování kapacit stávajících poskytovatelů – pobytových, terénních, ambulantních – ale i vznik nových subjektů či investorů. Toto tvoří základní bariéru rozvoje sítě sociálních služeb, která by pružněji reagovala na poptávku. Dalším problémem je pak ne zcela správné využití příspěvku na péči a tím ne zcela efektivní alokace těchto finančních prostředků.

Petra Paříková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru