Na záběrech z prvního setkání s rodinami působily propuštěné ženy ve věku od 20 do 31 let samozřejmě nadšeně. Zdálo se, že jsou v dobrém zdravotním stavu. Čím ale z hlediska psychiky nejdřív procházely v těch prvních hodinách na svobodě po 13 měsících zajetí?
Já bych byl velmi opatrný v hodnocení, protože mnohdy se setkáváme s takzvanou euforií z přežití. Nicméně pak nastupují další psychické reakce na situaci a myslím si, že s rukojmími bude mnoho práce. Ne jenom s těmito třemi ale také s rodinami. A záleží na tom, v jaké fázi se nacházejí nebo jak s nimi bylo zacházeno.

Rukojmí nejdříve prožívá fázi nárazu, pak se přizpůsobuje pravidlům situace, pak dochází k určité rozčarovanosti, později apatii v zajetí. Poté je fáze přijetí záchrany, která je velkým náporem na psychiku.

A potom postupně může teprve docházet k nějaké rehabilitaci a terapii traumatu, kdy dochází k odpoutávání se od neštěstí. My víme, že byli dlouho zadržováni. Ale nevíme, jak s nimi bylo zacházeno. Nevíme, zda byli ve skupině, nebo samotné.

Nevíme, jak na tom byly jejich základní potřeby, zdravotní stav, jaké měli informace, jestli byli izolováni, nebo ve skupině, jestli byli záměrně dezorientováni a tak dále. Tam je skutečně velké množství faktorů. Mučení, ponižování, dehonestace se také mohou vyskytovat.

První reakce po propuštění bývá nadějná, úlevná, pak se ale může objevit pocit viny z přežití. Potom se mohou objevit posttraumatické reakce různého typu. A skutečně si myslím, že to je tak závažná situace, která může mít i dlouhodobý dopad na psychiku, takže může docházet i k rozvoji komplexní posttraumatické stresové poruchy, která se vlastně týká celé osobnosti člověka.

A skutečně tam je potřeba odborná péče, odborná léčba. A zároveň bych také upozornil na to, že je nezbytné pracovat s rodinami, protože ony samy jsou také pod extrémní zátěží po dlouhou dobu podobně jako ti rukojmí.

My se k těm rodinám ještě dostaneme. Chci se ještě zeptat, je z psychického hlediska srovnatelná situace žen propuštěných Hamásem s ženami a mladistvými, které naopak propustili Izraelci z izraelského vězení?
Já bych to neporovnával, protože my skutečně nevíme, jak s nimi bylo zacházeno. Rozhodně byly v oblasti, která byla vysoce riziková i vzhledem k válečné situaci. To v izraelském vězení asi neprobíhalo, ale skutečně nemám informace. A rozhodně bych tam nedělal porovnání mezi vězněnou osobou legálně podle nějakých pravidel a unesenou osobou teroristy. To si myslím, že jsou dvě různé situace.

Vy jste mluvil o rodinách. Je rodina jakousi podporou pro propuštěné izraelské rukojmí, anebo je to rodina, která paradoxně sama potřebuje také pomoci?
Obojí. Samozřejmě rodina potřebuje podporu, jak přistupovat k rukojmí - jako program pro rehabilitaci, a zároveň i sama pro sebe, protože je to velká úleva. Ta rodina byla pod velkou zátěží. A situace jednotlivých rodin jsou rozmanité a i vztahy mezi nimi jsou různé a tak dále.

Takže ano, platí obojí, ale sociální opora rodiny je to základní, to nejdůležitější v první fázi. A potom k tomu patří samozřejmě i odborná terapie traumatu. A zároveň k tomu patří třetí věc, a to je ochrana rukojmích a i rodin, do určité míry, před sdělovacími prostředky, před vlivem politiků a před zvědavci, protože tam na ně bude další tlak, který je zátěží.

Oni si potřebují odpočinout a rehabilitovat se, ne setrvávat v tlaku společenské odpovědnosti, který můžeme předpokládat a samozřejmě můžeme čekat velký zájem médií o cokoli. Nicméně ti rukojmí mohou mít například i závazek mlčenlivosti ze strany pachatelů.

A je potřeba prostě klid.
Jak říkáte, je potřeba klid a odborná podpora.

Věra Štechrová, kce Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít