Obaly od žvýkaček, Jan Štursa i japonská erotika. Michal Cihlář mluví o tom, co inspiruje jeho linoryty
Jako malý kluk vydal Michal Cihlář devět čísel časopisu Vločka s komiksem inspirovaným příběhy z časopisu Ohníček. Letos mu bude šedesát a patří mezi špičkové tvůrce linorytů. Nejen o aktuální výstavě v pražské Galerii Havelka, na které vystavuje práce ovlivněné komiksem, mluvil ve Vizitce Českého rozhlasu Vltava se svým jmenovcem Ondřejem Cihlářem.
Obaly od žvýkaček byly v sedmdesátých letech nedostatkovou komoditou. Když je ale chcete sbírat, cestu si k nim najdete. Michal Cihlář objížděl na kole strašnický hotel Solidarita, ve kterém bydleli zahraniční turisti, a hledal v přilehlých odpadových koších. „Japonské, holandské a americké obaly od žvýkačky byly úžasně vytištěné,“ vzpomněl ve Vizitce. „Díky obalům jsem se začal zajímat o design a typografii a to pak vystudoval na vysoké škole.“
Dnes má kdesi pod postelí schovanou velkou obalovou sbírku, která ho tehdy nasměrovala do budoucnosti. Z Michala Cihláře se stal přední český grafik, autor linorytů, ilustrací, autorských knih či fotografií. Jeho práci je možné vidět v pražské Galerii Kritiků na kolektivní výstavě s názvem Koláž a také v maličké Galerii Havelka, kde představuje svoji tvorbu ovlivněnou komiksem. Interpretuje tu Povídání o pejskovi a kočičce, kačera Donalda, různé technické návody a také japonskou erotickou mangu, která ho, podobně jako japonský design, způsob balení tamních komiksů a jejich estetika fascinuje dlouhodobě: ve Vizitce například detailně popsal, jak vznikly jeho linoryty ovlivněné samurajskými zajatci a poznatky o svazování.
Vločka a Růžový palouček
Do devíti metrů čtverečních se mu, jak říká, podařilo skrz osmadvacet artefaktů nacpat padesát let života. S interpretací příběhu naskládaného do komiksových políček totiž začal jako devítiletý kluk ovlivněný časopisem Ohníček, který měl jako jediný ze všech časopisů pro děti šířkový formát. Komárova dobrodružství, jak se Cihlářův komiks jmenoval, vycházel v zadní části jeho vlastního časopisu Vločka.
V místě autorova bydliště to ovšem nebylo jediné periodikum, Cihlářova stejně stará kamarádka vydávala časopis Růžový palouček. A tak si své výtvory vyměňovali.
Cihlářova komiksová poetika vychází ze zaujetí detailem. „Někde najdu komiksovou knížku, listuju jí a zjistím, že z padesáti stránek mě zaujalo jedno políčko. Vyzvětšuju si ho a začnu rýt do lina, což samo o sobě zanechává otisk. Tím se výsledek posouvá, sám bývám překvapený, jak moc je jiný, než jaký jsem si ho představoval,“ konstatuje.
K linorytu ho dovedla náhoda. V době, kdy hodně kreslil, ale nebyl spokojený s pomíjivostí kresby, narazil na výstavě sochaře Jana Štursy na malinkaté linoryty. „Lino je všude. Najdete ho u popelnice, a tak jsem se rozhodl, že budu po vzoru Štursy dělat linoryty.“
Cihlářovým prozatímním největším kouskem je portrét kamarádky v životní velikosti. I s pozadím má rozměr zhruba 200 na 50 cm. Těm, kteří by to rádi s linorytem zkusili, dává zároveň radu: ryjte pouze do gumové vrstvy blíž k podlaze. Ta svrchní je polaminovaná a jde to s ní jen ztuha.
Japonsko, jak ho mají rádi
V roce 2000 byl Michal Cihlář jediným českým autorem linorytů, který vystavoval na prozatím největší oborové výstavě v Cobra Museu v nizozemském Amstelveenu. Hodně mu to zvedlo sebevědomí – tedy až do momentu, kdy se od maminky dozvěděl, že mu někdo vykradl dům. A protože autobus do Prahy mu jel až za týden, chodil po Nizozemí s hlavou plnou obav a stav domova.
Společně se svou ženou Veronikou Richterovou, která vyrábí květiny, zvířata a další artefakty z pet lahví a s níž sdílí i lásku k cestování, v současné době pracuje na knize o Japonsku. Nejedná se o klasického průvodce, nýbrž o knížku plnou toho, co v této zemi zajímá právě je dva. Publikace kopíruje Cihlářův dlouhodobý přístup k deníkům, do kterých si na cestách kreslí a lepí, co kde našel – od hezkého kusu drátu přes vypadnutou plombu. „Jednou jsem si tam nalepil i zdechlou ještěrku. Když ji pak doma objevily naše dvě kočky, sežraly ji,“ dodal ve vysílání Českého rozhlasu Vltava.
