Rozhovor s doktorem, který vedl tým při unikátní transplantaci obličeje

V americkém Bostonu dokázal tým chirurgů úspěšně transplantovat kompletní obličej. Novou tvář dostal 25letý muž z Texasu, kterého před dvěma lety zasáhl elektrický proud z vedení vysokého napětí. Skupinu chirurgů při průkopnickém výkonu vedl Čech, doktor Bohdan Pomahač. Zpravodaji Českého rozhlasu ve Spojených státech Vítu Pohankovi poskytl exkluzivní rozhovor.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Doktor Bohdan Pomahač, který vedl tým bostonských lékařů při první plné transplantaci obličeje v USA | Zdroj: Reuters

Narodil jste se v Ostravě, vyrůstal na Moravě a vystudoval v Olomouci na Univerzitě Palackého. Jak jste se dostal do Ameriky a proč právě do Bostonu?

„Už během studia na lékařské fakultě jsem měl možnost navštívit v rámci jednoho výměnného programu Spojené státy během léta 1992-93. A právě roce 92, kdy se mi podařilo dostat se do Bostonu, jsem měl poprvé možnost se podívat trošičku vlastníma očima na medicínu ve Spojených státech. Uvědomil jsem si, že způsob tréninku a postgraduálního vzdělávání je pravděpodobně nejlepší, co jsem do té doby viděl. Takže to zůstalo někde v pozadí. A přemýšlel jsem o tom od té doby vlastně za účelem získání patřičné postgraduální kvalifikace.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor washingtonského zpravodaje ČRo Víta Pohanky s českým chirurgem Bohdanem Pomahačem, který vedl tým lékařů z bostonské nemocnice při první úplné transplantaci obličeje v USA.

Pak jste ale v USA začal působit v roce 1996. Jak jste se sem dostal, jak se vám to povedlo?

„Graduoval jsem z lékařské fakulty v roce 1996 a krátce poté jsem přiletěl do USA, bez toho, že bych měl domluvenou práci. Ale věděl jsem, že se chci podílet na výzkumu. Jednak proto, abych získal zkušenosti a jednak proto, že pro akademickou medicínu je to tady ve Spojených státech nutný předpoklad. A zamířil jsem do Bostonu, protože to bylo v podstatě jediné místo, které jsem tehdy znal. Napsal jsem do několika laboratoří a obě odpovědi byly, že žádné volné pracovní místo není. Nicméně, protože jsem měl trochu peněz na zhruba tři měsíce přežití, tak jsem se do toho pustil. A měl jsem štěstí, že jsem skončil prakticky shodou náhod na plastické chirurgii, kde nynější šéf a můj dosavadní šéf, profesor Ericsson, prošel podobným procesem při jeho přesunu ze Švédska do USA.

Konkurence musela být velmi tvrdá. Určitě jste nebyl sám, koho myšlenka, že se uchytí v USA napadne. A také v lékařské profesi. Zmínil jste sice náhodu, ale říká se, že náhoda nepracuje sama, musí se jí pomoct. Jak jste jí pomohl?

„Myslím, že na profesora Ericssona nejvíce zapůsobilo, přestože neměl volnou práci, když jsem po shlédnutí jeho laboratoře nabídl, že budu pracovat zdarma několik měsíců. On nečekal, že někdo z České republiky by byl za prvé schopen něco takového dělat a za druhé by byl natolik rozhodnut a motivován začít pracovat, že byl ochoten pracovat zdarma. Takže myslím, že to byl takový první moment. A potom, když člověk pracuje tvrdě a výsledky jsou vidět, je možné si získat lidi na svou stranu. A to je důležité při následné podpoře, při přiřazování pozic pro chirurgický trénink.“

Nějaká evropská země vás nelákala? Nebo se tam nerýsovaly možnosti? V Evropě jsou přeci také velice kvalitní pracoviště.

„Tehdy byly u mě dva důvody. Za prvé jsem ovládal poměrně dobře anglický jazyk, ale nikoliv německý nebo nějaký jiný evropský. A za druhé, tehdy jsme ještě nebyli součástí Evropské unie. Takže paradoxně, dostat se do Spojených států, bylo jednodušší než v dnešní době.“

Vaše manželka Hana je také lékařka, je oční lékařka. Potkali jste se ve Spojených státech, nebo přijela za vámi?

„My jsme se potkali na chmelové brigádě před prvním ročníkem medicíny v roce 1989. A v podstatě po dobu studia jsme spolu částečně chodili. Takže, když jsem odešel do USA, manželka nastoupila na oční klinice v Prostějově. A protože nebylo nikdy jisté, jak dlouho tady budu, si dodělala svoje atestační zkoušky z očního lékařství, a když už to vypadalo, že se nebudu v dohledné době vracet, tak přijela za mnou.“

Předpokládám tedy, že vaše manželka tady také pracuje.

„Nepracuje. Po dvou nebo tří letech v laboratoři se nám narodily děti a tak zůstala doma s dětmi. Takže nepraktikuje.“

Vím o vás, že bydlíte v malé vesničce jménem Dover, nedaleko Bostonu, máte dvě děti, jezdíte s nimi na zkoušky do České republiky, což je osud všech, kteří tady bydlíme a máme děti. Váš případ je ale jiný, vy jste se zde velmi dobře uchytil. Proč vám stojí za to, aby děti ještě měly nějaké zkoušky z češtiny?

„My si myslíme, že je to důležité z řady důvodů. Za prvé, jsme hrdí na to, že jsme Češi a jsme schopni se doma bavit česky. Angličtině se snažíme vyvarovat během běžných konverzací. A také je to důležité pro spojení s českou kulturou, prarodiči a přáteli. Takže vidím v tom něco, co může dětem v budoucnosti pomoct a vidíme to i jako součást našeho odkazu, že budou schopni mluvit našim rodným jazykem. I kdybychom se nikdy do Čech nevrátili.“

Myslíte si, že se vaše děti do Čech někdy vrátí?

„Člověk nikdy neví. Je to možné, i když pravděpodobně tomu tak asi nebude.

Když se řekne plastický chirurg a Spojené státy, vybaví se většině lidí nejspíš lékař, který vydělává nehorázné peníze za to, že vylepšuje bohatým postavu nebo obličej. Je to podle vás nespravedlivá představa?

„Určitě je to zkreslená představa. My všichni do jisté míry provozujeme estetickou praxi a věnujeme se jak omlazovacím procedurám, tak rekonstrukčním. Ale zcela jistě je mediálně estetická chirurgie daleko více proklamovaná a tím pádem lidé dostanou naprosto špatný názor obecně o naší specializaci. Moje praxe je pravděpodobně víc než většina rekonstrukční. Ale z jistého hlediska je i estetická chirurgie rekonstrukční. Jde jenom o rekonstrukci starších v mladší. V podstatě obnovu něčeho, co dříve existovalo anebo nikdy nebylo, ale je možné nějakým způsobem vylepšit, spravit, zmenšit nebo zvětšit, co je třeba.“

Kdy jste se začal plastickou chirurgií zabývat? Co vás k tomu inspirovalo?

„Při příchodu do Spojených států jsem měl představu o tom, že budu transplantační nebo cévní chirurg. To byly oblasti, které se mi líbily, byly technicky zajímavé a z mnoha hledisek mě naplňovaly. Nicméně právě setkání s profesorem Ericssonem a příležitost dostat se do plastické chirurgie, i když to byla zpočátku laboratoř určená pro hojení a regeneraci tkání, tady ta iniciální zkušenost mi pomohla získat představu o tom, co vlastně plastická chirurgie dělá. A z tohoto hlediska naše studium na lékařské fakultě bylo velice omezené a na plastickou chirurgii jsme se během studia prakticky vůbec nedostali. Řekl bych, že tady se mi teprve otevřeli oči.“

Nejdříve o vás mohli posluchači slyšet nebo číst asi v roce 2009, kdy jste tu vedl tým, který provedl jednu z prvních částečných transplantací tváře na světě. Teď jste vedl tým, který provedl úplnou transplantaci obličeje a sice jednu z prvních na celém světě. Nechci to zjednodušovat na pořadí, ale tu práci, kterou jste tu odvedli, kolik zhruba týmu jinde na světě ji zatím provedlo?

„Kdybychom šli opravdu do detailů, tak tato operace, kterou jsme provedli, ještě nebyla nikde provedená. Nicméně, pokud se to zjednoduší na celkový obličej, tak už byla provedená minulý rok ve Španělsku, podobná operace byla provedena ve Francii před pár lety, ale pacient bohužel zemřel.“

Od kdy se dá mluvit o úplné transplantaci obličeje?

„Za úplný obličej by se daly považovat tkáně v prostoru mezi ušima a od temene hlavy až po krk. Otázka je ale složitější, protože některé částečné transplantace obličeje měly spolu nejenom kůži - měkké tkáně, ale zároveň i kostní části obličeje. V podstatě každá operace obličeje je tím pádem navrhovaná, plánovaná a provedena tak, aby poskytovala to, co pacientovi chybí.“

Vy jste na vaši práci dostaly grand od ministerstva obrany ve výši 3,4 milionů dolarů na provedení pěti operací. Proč se právě o takovou práci ministerstvo obrany zajímá?

„Já si myslím, že postavení ministerstva obrany je malinko odlišné, než v Čechách. Ministerstvo obrany má poměrně velký výzkumný program jak v oblasti medicíny, tak i v jiných částí, například nerostných surovin, využívání energetiky a tak dále. V rámci medicínské části je zajímá regenerace nebo restaurace funkce vojáků. Obecně hojení a vylepšování hojení a rehabilitace poraněných válečníků. Tady z toho hlediska jsme pro ně zajímavá technologie, která by jednou mohla být důležitá pro znovuuplatnění vojáků v jejich obnovení bojeschopnosti, navrácení funkce a to jak obličeje, tak i chybějících končetin.“

Grand nyní vyprší, ministerstvo z důvodu šetření třeba žádné peníze nenabídne, co budete dělat potom?

„My se zároveň snažíme i v rámci americké společnosti pro rekonstrukční transplantaci vymyslet proces, jakým by se podařilo postupně přimět zdravotní pojišťovny k hrazení této procedury. Zatím tyto operace neplatí, protože pacientů a případů bylo málo, takže chybí v podstatě výsledky, aby se do dostatečné míry prokázalo, že je to pro pacienty důležité a přínosné. My si myslíme, že to důležité a přínosné je.“

Vedl jste tým lékařů, který prováděl úplnou transplantaci tváře. V čem spočívá vaše role, do jaké míry je to role samotného chirurga a do jaké míry je to organizace celého týmu?

„Abych vysvětlil celý původ tohoto projektu. Poté, co jsem nastoupil v nemocnici Brigham and Women's Hospital v roce 2004 jako plastický chirurg, tak jsem pracoval na základních výzkumných činnostech. Transplantace obličeje pro mě byla záležitostí, které jsem se věnoval po večerech a o víkendech jako něco, co bylo klinicky zajímavé, ale v té době ne příliš laboratorně relevantní. Byl jsem vlastně schopen vytvořit a vybudovat celou infrastrukturu a program do té míry, že jsme byli schopni dostat souhlas, který je sice instituční, ale je velice obtížné ho dostat, protože se jedná o riskantní zákroky na pacientech, které jsou navíc velice drahé. Pokud se tu v Americe o něčem mluví, tak je to jak udělat všechno co nejvíc bezpečné pro pacienta a co nejméně drahé, takže to bylo poměrně složité. Pronavigovat takový proces, protokol a projekt skrz a dostat se do toho bodu, kdybychom mohli tyto operace tady začít dělat. Pak byl další problém, že v podstatě nikdo z nás nevěděl, jakým způsobem tyto operační postupy natrénovat, jakým způsobem naplánovat, takže já jsem musel dát dohromady nejenom veškerou infrastrukturu, ale zároveň vymyslet, jakým způsobem by se to dalo opravdu fyzicky dělat. Takže momentální tým je kombinace chirurgů, kteří mají znalosti z oblasti mikrochirurgie a anatomie hlavy a krku, ale jsme tam vlastně dva nepostradatelní z hlediska odběru tkáně, což je nejvíc specifická část - odběr tkáně z dárce. Takže z tohoto hlediska jsem provedl asi 80 možná 90 procent operace a řídil jsem zbytek operace doslova do posledního stehu. Nejklíčovější části zákroku jsem provedl sám s asistentem, takže je to tým, který by beze mě nefungoval, i když to budeme muset do budoucna vymyslet tak, aby byl každý nahraditelný.“

Zmínil jste konkurenci, která existuje v každém lidském oboru. Určitě existuje i v plastické chirurgii. Teď jste si udělali skvělé jméno, po roce 2009 se o vás psalo a mluvilo nejen v Americe, ale po celém světě. Existuje jiné pracoviště v Americe, které vám je, co se týká transplantací obličeje nebo části obličeje, schopno konkurovat?

„Já myslím, že není, i když je řada center, které mají velice šikovné chirurgy a pravděpodobně by byli schopní dát podobný program dohromady, ale rozhodně jsme pár let napřed.“

Vít Pohanka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme