Ve vzpomínkách přímých účastníků ožily situace z Pražského povstání
Před 69 lety zbývalo do konce druhé světové války už jen několik dní. Sovětská vojska dobyla Berlín, ale Praha byla ještě stále pod nadvládou Němců. Proti nim povstal pražský lid 5. května na signál, který odvysílal Český rozhlas. Přímí účastníci Pražského povstání se dnes setkali na ministerstvu obrany. Vzpomínali třeba na to, že Pražské povstání bylo izolované od zahraniční podpory.
5. května 1945 lidé v Praze odstraňovali německé cedule a vyvěšovali české vlajky. Nadšení obyvatel Prahy se však rychle rozplynulo. Museli totiž zaujmout pozice obránců svého města.
Mezi mladými bojovníky byl také, tehdy jednadvacetiletý, Antonín Štícha, dnes plukovník a člen Českého svazu bojovníků za svobodu.
„Varšavské povstání, Slovenské národní povstání i Pařížské povstání bylo podporováno zahraničními vojsky. České vojsko nedostalo jediný náboj, jedinou zbraň. Lidé si získávali zbraně tím, že odzbrojovali Němce,“ vzpomíná Antonín Štícha.
Hlavní město od 5. května bránili všichni - muži, ženy a podle svědectví Antonína Štíchy i děti.
„Skoro třetina byla mládež ve věku od 14 do 27 let, neměli vojenský výcvik. Znám i třináctileté, kteří padli hned 5. května. Každý pátý z řad mladých lidí byl v boji zraněný, každý šestý padl,“ dodává Antonín Štícha.
Prahu také osvobozoval, tehdy čtrnáctiletý, Emil Šneberg. Mladý gymnazista vyměnil školní lavici za barikádu. Prahu bránil po boku svého otce a bratrů. V sobotu 5. května se společně vydali na letiště Ruzyně odzbrojovat německé vojáky.
Otec Emila Šneberga, Josef Šneberg, byl za první světové války vojenským letcem. Stejně odvážně se podle svědectví jeho syna pustil i do osvobozování Prahy. V Praze 6 vyhnali německé vojáky z kasárny říšské pracovní služby.
„S bráchou jsme toho využili, našli jsme tam dvě pušky plné nábojů. Zabalili jsme je do montérek a odnesli domů,“ řekl Emil Šneberg, který den poté poprvé ze zbraně vystřelil.
Dnešním Čechům chybí národní hrdost
„6. května jsme začali stavět barikády. Tehdy jsem poprvé střílel ze zbraně, pořádně jsem jí v rameni neudržel a zbraň mě praštila do tváře. Pak nám ze Džbánu u Divoké Šárky ostřelovali barikádu, tak jsme zase stříleli my na ně. Nad hlavami nám jen svištěly kulky,“ vzpomíná Emil Šneberg.
Ten se svými dvěma bratry a otcem Pražské povstání přežil. Emil Šneberg se stal později letcem československé armády.
„U nás se držela tradice národní hrdosti, která dneska lidem chybí. My jsme byli hrdí na to, že jsme Češi,“ dodal Emil Šneberg.
