Příběh demokratického státu, který se změnil v sovětskou kolonii a nakonec zmizel z mapy

Před třiceti lety (k 31. prosinci 1992) zaniklo Československo. Píše se obvykle, že existovalo 74 let, což je ovšem poněkud nepřesná informace. Pravda je, že v letech 1918–1992 tu bylo několik státních útvarů, jimž se říkalo Československo, ale zásadně se od sebe lišily, zeměpisně, složením obyvatelstva i politickým systémem.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Karel Schwarzenberg a Václav Havel

Karel Schwarzenberg a Václav Havel | Zdroj: Post Bellum

A koneckonců, československý stát také vystřídal několik úředních názvů: Československá republika, Československá socialistická republika, Česká a Slovenská Federativní Republika.

Přehrát

00:00 / 00:00

Třicáté výročí Československa. Příběh mnohonárodnostního státu, který nakonec zmizel z mapy

Vzpomínky, které posloucháte v Příbězích 20. století, jsou jak už z titulu pořadu vyplývá s dějinami Československa nedělitelně spjaté. Vybrali jsme proto úryvky z rozhovorů, které ukazují, jak a v co se republika proměňovala. Není to vyčerpávající přehled, ale přeci jen snad má jistou výpovědní hodnotu: můžeme vidět, jak málo máme společného se státem, k němuž se vztahujeme například státním svátkem 28. října.

Problém národnostních práv

Československá první republika byla jistě demokratická – situace se zpětně jeví jako velmi dobrá, pokud šlo o občanská práva a o dost složitější, pokud šlo o kolektivní práva národnostní. Československo mělo v roce 1930 asi 14,5 miliónu obyvatel: Češi, Slováci, Němci, Židé, Rusíni, Poláci, Maďaři, Romové… Na historickém území českých zemí žilo (především) sedm miliónů Čechů (uváděla se ovšem národnost československá) a tři a čtvrt miliónu Němců (mnohem méně početní Židé se hlásili k oběma národnostem, respektive jazykům).

‚Jako by vám někdo vytáhl židli zpod zadku.‘ Téměř polovinu Slováků rozdělení mrzí, litují i ztráty Prahy

Číst článek

Soužití bylo konfliktní i obohacující zároveň: Němci, kteří po první válce z velké části proti své vůli spadli do státního útvaru Čechů a Slováků (státoprávní „národ československý“), museli respektovat právně dost problematicky ukotvené postavení národnostní menšiny – v zemi, kde se s nimi sice nezacházelo výrazně zle, nicméně je na místě otázka, nakolik se v případě více než tří miliónů lidí dá ještě mluvit o menšině. Jako problematické se velmi záhy ukázalo i soužití Čechů se Slováky, jimž rovněž nevyhovovala česká dominance.

Jak říká politolog Bohumil Doležal: „Československo bylo v roce 1918 pokusem o řešení dosti složité situace, v níž se ocitla česká národní společnost: její právo na politickou svrchovanost bylo nezpochybnitelné. Zároveň bylo velmi obtížné ji realizovat v situaci, kdy se o území historických českých zemí dělilo sedm miliónů Čechů a tři a čtvrt miliónu Němců.

Národnostní rozdělení českých zemí bylo pro české politiky nepřijatelné (a je otázka, jak by se bylo dalo prakticky uskutečnit). V této obtížné situaci vznikla konstrukce jednotného československého národa hovořícího společným československým jazykem. Dlouho nevydržela, etnická příbuznost Čechů a Slováků nedokázala vyvážit rozdíly dané historií. A Slováci po roce 1918 brzy začali zcela logicky usilovat o to, oč usilovali Češi předtím – o politickou emancipaci.“

Mnichov 1938

V roce 1938 po mnichovské konferenci, tedy poté, co západní spojenci obětovali Československo Hitlerovi, nastal dějinný zlom: Masarykovská první republika přestala existovat, stát přišel (bez boje) o pohraniční oblasti. Vznikla druhá čs. republika, ořezaný a zdevastovaný stát, v němž se odhodlání Čechů ke vzdoru rychle lámalo a v němž se (například) objevil silný antisemitismus.

V březnu 1939 okupovali Němci české země – a druhá čs. republika tak po pár měsících zanikla. Zvláště čeští Židé (a tisíce Židů, kteří do Čech uprchli) se ocitli ve smrtelném ohrožení. Ve stejný čas vyhlásilo Slovensko samostatnost. Slovenský štát byl fašistický a nepokrytě nepřátelský k Čechům a Židům (vůči těm druhým také vražedný, příběh holokaustu na Slovensku je kapitola sama pro sebe).

Češi a Slováci byli nekompatibilní už před rokem 1918. Máme se rádi, tak rozdíly akceptujeme, míní sociolog

Číst článek

Během nacistické éry přišlo Československo o téměř veškeré židovské obyvatelstvo: Židé tvořili početně zdaleka největší skupinu obětí nacismu, podobný osud jako oni měly stovky českých Romů. Současně Němci likvidovali české elity. Židé byli první obrovskou skupinou čs. obyvatelstva, která byla zbavena práv, majetku a poté života. Po osvobození v květnu 1945 a po obnově Československa začali pro změnu Češi likvidovat Němce.

Bez Židů a Němců

Poválečné násilí na Němcích si vyžádalo 25 až 30 tisíc obětí, tzv. revoluční gardy a různí partyzáni poslední minuty zabíjeli a loupili všude, kde k tomu měli příležitost. Následovalo organizované okradení a vyhnání více než dvou miliónů Němců (početní údaje jsou stále sporné), které prosazovaly a podporovaly všechny relevantní politické síly v čele s prezidentem Edvardem Benešem. Československo bez Židů a bez Němců už nikdy nemohlo být jako dřív – a rozsáhlé české pohraniční oblasti se také z kruté „operace odsun“ dosud nevzpamatovaly.

Poválečné Československo – neboli třetí republika (19451948) – se ale nezbavilo jen Němců, změnilo se též geograficky, přišlo o Podkarpatskou Rus, kterou političtí představitelé de facto odevzdali novému hlavnímu politickému spojenci – Sovětskému svazu.

Historik Michal Stehlík: Slováci měli Čechy za vychytralé a lenivé. A Češi? Ti si ukradli i vlajku

Číst článek

Sovětská kolonie

Československá historie po komunistickém převratu v únoru 1948 se dá – pro účely tohoto pořadu – shrnout poměrně stručně: bezpráví, které začalo nacistickým okradením a vyvražděním Židů a poté pokračovalo zabíjením, okradením a vyhnáním Němců vyvrcholilo v komunistických podmínkách, přičemž likvidovaný nepřítel již nebyl definován jen etnicky, ale především „třídně“.

Komunisté v Československu ničili představitele všech možných elit, likvidovali církev, vyhnali z domovů a okradli o majetky tisíce sedláků, obrali živnostníky, podnikatele, majitele domů. Tisíce lidí uprchly do exilu, desítky tisíc skončily v pracovních táborech a věznicích. Totalitní Československo spojovaly s tím Masarykovským už jen nostalgické vzpomínky: bylo fakticky sovětskou kolonií, což podtrhla okupace v srpnu 1968. Teprve po listopadu 1989 obnovila československá republika šťastným řízením osudu alespoň plně demokratický systém.

Společný stát Čechů a Slováků vydržel pouze do roku 1992. „Po roce 1989 se začalo ukazovat, že společný stát už vlastně nikdo nepotřebuje,“ napsal již citovaný Bohumil Doležal: „Všichni byli pro, ale představy, jak ho realizovat, byly v Česku a na Slovensku zcela nekompatibilní. Je pokrytecké, když dnes čeští pohrobci společného státu argumentují tím, že mělo být referendum: pokud by nařídilo politikům v Česku i na Slovensku ‚zachovejte společný stát‘, postavilo by je před nesplnitelný úkol, který by nemohl skončit jinak než rozvratem.“

Více se dozvíte z Příběhů 20. století. Uslyšíte v nich Karla Schwarzenberga, Tomana Broda, Avivu Bar On, Paula Orta, Hanuše Knotka, Ingeburg Procháskovou a řadu dalších pamětníků.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme