Dobrodružství fotovoltaiky. Proč se ze solární naděje stala zatracovaná cesta české energetiky?

Jan Boček, Jan Cibulka, Petr Kočí a Štěpán Sedláček |

Čtěte dále

Deset let po divokém solárním boomu se letos znovu otevírají plány na podporu fotovoltaiky. Ostrou diskusi mezi vládou a zastánci obnovitelných zdrojů provází řada otázek: Jaký má být jejich podíl na výrobě elektřiny? Jsou marginální, jak tvrdí česká vláda, nebo budoucí pilíř energetiky, jak věří Němci, Francouzi nebo Švédové? Kde jsou jejich limity? A mají vůbec plány na desítky let dopředu smysl, nebo rozhodne trh a výzkum?

V letech 2009 a 2010 zažilo Česko solární boom, kdy v důsledku garantované ceny elektřiny vzrostla roční produkce fotovoltaických elektráren z nuly na 2,2 TWh ročně, ovšem za cenu gigantických nákladů – jen loni dosáhla jejich podpora 29 miliard korun.

Po deseti letech je téma znovu aktuální.

Za prvé, s klesající cenou obnovitelných zdrojů povšechně, a fotovoltaiky zvlášť, přibývá jejich instalací. Jen za rok 2018 požádalo o proplacení části nákladů na instalaci přes 1500 „střechařů“ – tedy domácností, kterým solárními panely pomáhají snížit či pokrýt každodenní výdaje za elektřinu. Oproti předchozímu roku je to dvojnásobek a stejný trend se očekává i letos.

Nejsou to ale jen domácnosti, znovu se ozývají také investoři do velkých solárních parků – například ČEZ se letos na podzim nechal slyšet, že má připravené fotovoltaické projekty s celkovým výkonem 500 MW.

Za druhé, stále hmatatelnější důsledky klimatické změny i sílící protesty znamenají tlak na zavření uhelných elektráren, které jsou největším zdrojem emisí skleníkových plynů. V Česku se dnes z uhlí vyrobí téměř polovina elektřiny, od dob reálného socialismu se na závislosti země na uhlí nic nezměnilo; hlavní aktéři se ale začínají shodovat, že je uhelné provozy potřeba zavřít, ať už z ekologických, nebo ekonomických příčin. Řeší se „pouze“, kdy to bude a čím uhlí nahradit. Vláda počítá s jádrem, doplněným obnovitelnými zdroji – zatímco ale pro stavbu reaktorů bojuje do roztrhání těla, obnovitelné zdroje si musejí prošlapat cestu samy. Celoevropské problémy se stavbou jaderných reaktorů, klesající ceny fotovoltaiky nebo radikální proměna německé energetiky ale vnášejí do debaty ohledně nástupnictví uhlí nové argumenty.

Třetí příspěvek do debaty o obnovitelných zdrojích je požadavek Evropské unie, aby Česko do konce letošního roku vypracovalo plán, čím přispěje k celoevropskému cíli snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 40 procent. K němu se unie zavázala podpisem Pařížské dohody. Česká vláda se s plány na rozvoj obnovitelných zdrojů drží při zemi, Evropská komise ji tlačí do „ambicióznějších“ slibů a solární iniciativy propočítávají alternativní scénáře. Spor o klimatický plán naznačuje, jaký je reálný potenciál obnovitelných zdrojů.

Debata o budoucnosti obnovitelných zdrojů je o to náročnější, že má málo konstant, o které by se dalo opřít. Není toho mnoho, na čem by se všichni aktéři shodli, ale na jednom ano: energetické prognózy pracují s vysokou mírou nejistoty. Současné strategie mluví o energetickém mixu v roce 2040, v některých aspektech dokonce 2050. Sází přitom na nové jaderné reaktory. Přes sebevědomá prohlášení zastánců jádra ale není jisté, zda bude tahle cesta za dvacet let, kdy by měly začít vyrábět, ještě ekonomicky dávat smysl. Nevyplatí se počkat na menší modulární jaderné reaktory, které by mohly plánování ulehčit?

Také odhady budoucí spotřeby úzce souvisí s technologickým vývojem: předpokládá se, že dojde k masivnímu rozšíření elektromobility a s ním spojeným dvojnásobným nárůstem spotřeby elektřiny v následujících třiceti letech. Takový scénář je ale nepředstavitelný bez rozvoje krátkodobých i sezonních forem akumulace energie. Povedou enormní investice do výzkumu k technologickému skoku? Převládne v budoucnu některá z alternativních – někdy překvapivě jednoduchých – technologií akumulace?

Autoři článku podstoupili téměř desítku rozhovorů s klíčovými aktéry – na ministerstvu průmyslu a obchodu, ČEZ, ČEPS, s vědci, energetickými experty i zástupci iniciativ pro rozvoj obnovitelných zdrojů. Výsledkem je text, který naznačuje možnosti obnovitelných zdrojů, motivace těch, kteří o nich budou rozhodovat, a vliv faktorů, o kterých toho dnes moc nevíme.

Mezi obnovitelnými zdroji dostává v textu největší prostor fotovoltaika. Z ní se dnes vyrábí jen zlomek české elektřiny, přitom má podle většiny zpovídaných zdaleka největší potenciál. Právě její minulost je také jednou z nejsilnějších překážek rozvoji obnovitelných zdrojů. Proto začínáme u ní.

Obsah:

  1. 2009, 2010: rána na solar
    1. Solární boom: proč Češi investovali do čisté energie?
    2. Miliardy na podporu. Kdo dostal do zákona vysoké výkupní ceny?
    3. Data ERÚ: jak rychle a kde se stavělo? Kdo na boomu vydělal?
    4. Podpora 29 miliard ročně: kdo je platí a jak dlouho ještě bude?
    5. Zahořkli Češi vůči obnovitelným zdrojům?
  2. Řekněte ne a začněte vyjednávat
    1. Tři procenta ze slunce: kolik obnovitelné zdroje vyrobí dnes a jaký mají potenciál?
    2. Víc řepky, žádnou fotovoltaiku? Co Češi slibují unii pro 2030
    3. Dvakrát víc fotovoltaiky, než chce vláda. Jaké jsou alternativní scénáře?
  3. Klimatická strategie: „Ať fotovoltaika roste, ale nenapíšeme to tam“
    1. Rozhovor na ministerstvu průmyslu. Proč se solárními parky nepočítají?
  4. Věštění ze strategií
    1. „Podle plánů z roku 2003 už nemá být čím svítit.“ Jak vzdálené jsou strategie od reality?
    2. ČEPS: sledujeme plány sousedů, od roku 2030 budeme závislí na dovozu
    3. Klíčová nejistota: dokážeme postavit jádro?
    4. Stát podpoří čistou energii – kromě slunce. Jak se brání před trhem?
  5. Energiewende: když nejste první, jste druzí
    1. Nejdražší elektřina v unii. Kolik Němci zaplatí za obnovitelnou energetiku?
    2. Větrníky na Baltu, francouzské jádro. V čem se německý potenciál liší od českého?
  6. Když nesvítí a nefouká
    1. Bez baterií to nepůjde. Po fotovoltaice se výzkum zaměřuje na akumulaci
    2. Vodík, setrvačníky, stlačený vzduch. Jak vzdálené jsou technologie sezonní akumulace?
    3. Trh přesycený soláry. Jak pomáhá akumulace?
    4. V čem si výroba z jádra a obnovitelných zdrojů nerozumí?
    5. Z Baltu do Bavorska teče proud přes Česko. Je to problém?
    6. Německá energetická revoluce: „Fyzikálně to nesedí, ale zvládnout by to mohli“
  7. Rozhřešení
    1. Německým sousedem: kopírovat, nebo doplňovat?
    2. Stavíme jádro pro svět za dvacet let. Bude dávat ekonomický smysl?
    3. Decentralizace a průmysl 4.0: přizpůsobíme se přírodě?
    4. Spolehlivý plán pro budoucnost, o které nic nevíme

2009, 2010: rána na solar

Solární boom: proč Češi investovali do čisté energie?

MW, GW, kWh...

  • 1 W ... Watt, jednotka výkonu
  • 1 kW ... 1000 W, řádově výkon solárního panelu
  • 1 MW ... 1000 kW, řádově výkon solárního parku
  • 1 GW ... 1000 MW, řádově výkon jaderné elektrárny
  • 1 Wp ... Wattpeak, jednotka maximálního výkonu u solárních panelů
  • 1 Wh ... Watthodina, elektřina, kterou vyrobí nebo spotřebuje 1 W stroj za 1 hodinu
  • 1 kWh ... 1000 Wh
  • 1 MWh ... 1000 kWh, řádově roční spotřeba domácnosti
  • 1 GWh ... 1000 MWh
  • 1 TWh ... 1000 MWh, roční spotřeba Česka je cca 80 TWh

V lese pod Bezdězem stojí fotovoltaická elektrárna Ralsko Ra 1. S instalovaným výkonem 56 MW a rozlohou 29 hektarů (35 až 46 fotbalových hřišť nebo sedm Václavských náměstí) jde o největší solární park v Česku. Svou historií navíc potvrzuje stereotyp o „solárních baronech“. Park postavila a následně za pět miliard korun prodala polostátnímu ČEZu firma Amun.Re. Její první spolumajitel Martin Shenar je obžalován z krácení daní, druhý je neznámý, ale přes kyperskou firmu vedou podle médií stopy k právníkům podnikatele Ivo Rittiga.

Solární baroni patří dodnes mezi důvody, proč je fotovoltaika částí veřejnosti vnímána negativně. Za jejich zrodem stojí opatření, které v roce 2005 – pár let před tím, než se začala propadat cena fotovoltaických panelů – zaručilo fixní výkupní cenu solární elektřiny.

„Dotace byly spočítané tak, aby zaručovaly patnáctiletou návratnost investice,“ vysvětluje, kde se stala chyba, Jiří Vaněk z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT. „To je v pořádku, ale bohužel je dál už nikdo neupravoval. Nepočítalo se s tím, že instalace fotovoltaiky takhle zlevní. Najednou byla z patnácti let návratnost podstatně kratší a podnikatelsky to bylo extra výhodné.“

Miliardy na podporu. Kdo dostal do zákona vysoké výkupní ceny?

Fakticky se ovšem změna odehrála o několik let dřív, během přístupových jednání s Evropskou unií. Ta se přistoupením ke Kjótskému protokolu zavázala snížit svoje emise skleníkových plynů do roku 2010 o osm procent a její odhodlání měli sdílet i noví členové.

Česko proto slíbilo zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě elektřiny ze tří na osm procent. K tomu přijalo zákon 180/2005 Sb., O podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, který měl pro obnovitelnou energetiku získat investory.

„Stát tak vlastně pomocí soukromých investic naplnil svůj závazek rozvoje obnovitelných zdrojů,“ komentuje tehdejší vývoj Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky (SME). „Využil k tomu formu výkupních cen, které byly úspěšně vyzkoušené v řadě dalších zemí, například v Německu.“

Verzi zákona s pozměňovacím návrhem, který zaručil fixní cenu, prohlasovala koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU premiéra Stanislava Grosse (ČSSD), podpořili ji také komunisti. Proti byla pouze ODS, také „její“ prezident Václav Klaus dal najevo nesouhlas: zákon demonstrativně nepodepsal. K tomu, aby zákon vrátil Parlamentu, by ho ovšem musel vetovat. To neudělal a zákon tak vstoupil v platnost.

Elektřina vs. energie

Některé dokumenty mluví o podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě elektřiny, některé o podílu na spotřebě energie. Pojem energie je obecnější, vedle elektřiny do ní spadá také doprava nebo teplárenství a chlazení. V obou oblastech se dnes podíl obnovitelných zdrojů v Česku pohybuje mezi 13 a 15 procenty.

Martin Bursík (tehdy Strana zelených), ministr životního prostředí v letech před solárním boomem, ovšem nevidí problém v samotném zákoně – z chyby viní úřednickou vládu Jana Fischera, která v roce 2009 o zájmu investorů o fotovoltaiku a problému s dotacemi údajně věděla, ale nereagovala na něj.

„Chyba byla na ministerstvu průmyslu,“ přidává Sedlák na seznam možných viníků další položku. „V rámci přístupového jednání k EU se přijala strategie, že budeme mít osm procent obnovitelné elektřiny, ale v dalších plánech o tom nebyla ani zmínka. To je známý problém české energetiky, že dlouhodobé politiky mezi sebou nejsou provázané.“

Podrobně se otázce kdo za to může před časem věnoval i magazín Dotyk.

V prvních letech po přijetí zákona nicméně vše fungovalo, jak zákonodárce zamýšlel: mírným tempem přibývaly větrníky, kotle na biomasu a bioplyn. Fotovoltaika téměř vůbec, ceny solárních panelů byly zatím příliš vysoké. Problém se začal rýsovat až během roku 2008, kdy v důsledku globálního zájmu o fotovoltaickou technologii začaly ceny solárních panelů padat; trend, který pokračuje dodnes.

Výzkumníci německé firmy Fraunhofer každoročně počítají náklady na instalaci solárních panelů. Přestože jde o německé ceny, čísla v následujícím grafu dobře ilustrují celosvětový propad cen fotovoltaiky v letech 2009 a 2010.

Cena elektřiny zahrnuje všechny daně i poplatky, pro domácnosti se počítá pro roční spotřebu 2500 až 5000 kWh, pro firmy 500 až 2000 MWh.

Data ERÚ: jak rychle a kde se stavělo? Kdo na boomu vydělal?

Kolik nových solárních instalací zákon přinesl, zmapovali autoři tohoto článku už v únoru 2013 pro web iHNed.cz. Ke konci roku v Česku stálo přes 22 tisíc fotovoltaických instalací o celkovém výkonu 2 GW.

Závazek vůči unii tedy Češi splnili. V roce 2010 byl podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě 8,2 procenta. Dosavadního maxima, třináctiprocentního podílu na výrobě, dosáhli o tři roky později.

Vysoká podpora a řada solárních kauz ale vyvolala „blbou náladu“ a mnohaletou nedůvěru veřejnosti i politiků vůči obnovitelným zdrojům. Od roku 2013 dodnes získalo podle dat ERÚ licenci na provoz méně než 1700 solárních instalací o společném výkonu 154 MW, tedy asi desetině tou dobou nainstalovaného výkonu.

V posledních letech ovšem začíná velké instalace doplňovat nový trend: přibývá malých fotovoltaických instalací do 10 kW, typicky na střechách rodinných domů. Ty licenci nepotřebují a v datech ERÚ je tedy nenajdeme. Strmě rostou, letos zřejmě přibude dvojnásobek střešních instalací než loni. V globálním srovnání jde sice o nízká čísla – za první pololetí přibylo 1241 instalací o výkonu 7,5 MW – ovšem v Česku to signalizuje, že se fotovoltaika odrazila ode dna.

Kde solární parky stojí a kdy se stavěly, ukazuje mapa instalací podle seznamu licencí Energetického regulačního úřadu, aktuálního k letošnímu listopadu.

Vypátrat, kdo na dotacích nejvíce vydělal, už tak přímočaré není. Jak upozorňuje týdeník Euro, u samotných provozovatelů elektráren končí jen asi třetina zisků. Značnou část fotovoltaických dotací spolknou banky nebo stát.

Ten zavedl ještě v roce 2010 26procentní solární daň ze zisku, aby investice do fotovoltaiky zkrotil. Podnikatelé dodatečnou daň napadli u Ústavního soudu, kde neuspěli, část z nich později žalovala český stát v mezinárodních arbitrážích; většinou opět neúspěšně.

Ostatně tím, kdo na dotacích aktuálně vydělává nejvíc, je ze sedmdesáti procent státní ČEZ. Podobně jako zmiňované Ralsko skoupil i některé další solární parky, dnes mu patří čtyři z deseti největších.

Podpora 29 miliard ročně: kdo je platí a jak dlouho ještě bude?

Úplně zastavit solární boom se vládě podařilo až na konci roku 2011. Investice zašpuntovala zavedením povinné autorizace pro zdroje nad 1 MW.

Cena za prudký nárůst obnovitelných zdrojů je vysoká. Současný ministr průmyslu Karel Havlíček (nestraník za ANO) uvádí, že za celou dobu podpory inkasují jejich provozovatelé bilion korun.

„V tom bilionu je zahrnuta podpora pro stávající obnovitelné zdroje i ty, co se budou stavět po roce 2021,“ nesouhlasí Martin Mikeska z Komory obnovitelných zdrojů energie (KOZE). „I tak je to špatný výpočet, když už ministr sčítá jablka s hruškami, tak výsledek je 800 miliard korun.“

Data ministerstva průmyslu za roky 2006 až 2012 nerozlišují typ zdroje.

Loni stála podpora obnovitelných zdrojů a kogeneračních elektráren český stát a spotřebitele přes 46 miliard korun. Víc než polovina částky – 26 miliard – šla ze státního rozpočtu, rozpustily se v ní také zisky z prodeje emisních povolenek. Zbylých 20 miliard zaplatili spotřebitelé v cenách elektřiny. U domácností dnes tvoří náklady na obnovitelné zdroje v závislosti na spotřebě a dodavateli mezi deseti a dvaceti procenty z ceny elektřiny. Provozovatelé elektráren pak dostávají výplatu dle režimu podpory, buď jako zelený bonus, nebo garantované výkupní ceny.

Podpora je dvacetiletá, většině solárních elektráren vyprší v letech 2029 nebo 2030. Bioplynové zdroje se stavěly zejména v letech 2012 až 2015, takže jim podpora skončí o pár let později.

„I když bilion zní děsivě, není to tak šílená částka,“ upozorňuje Jiří Vaněk z VUT. „Jakýkoliv energetický zdroj podobného výkonu bychom vzali a pronásobili roční náklady těmi dvaceti lety, vyšlo by nám opět enormní číslo.“

Porovnání s dotacemi pro ostatní obnovitelné zdroje ukazuje, proč se symbolem nepovedené energetické reformy stala právě fotovoltaika. Vyrábí dnes totiž množství elektřiny srovnatelné s bioplynem nebo biomasou, ale směřují do ní dvě třetiny všech dotací na obnovitelné zdroje.

„Problém nebyl ve výkupních cenách, to byl ověřený, transparentní mechanismus, vypočítaný na legislativou jasně danou dobu návratnosti patnáct let,“ brání podporu Sedlák. „Problém je spíš v tom – a teď nechci vypadat jako chytrá horákyně, co zpětně ví, jak se to mělo udělat – že se všechno stavělo najednou a chaoticky.“

„Pokud bychom už při nastavení podpory zavedli limity, například pro solární energetiku ve výši 400 MW ročně, mohl by se výkon postavený v roce 2010 rozložit do čtyř let. S průběžně klesající výkupní cenou i cenou technologií by stála solární energetika významně méně.“

„Lépe k rozvoji solární energetiky přistoupili například v Nizozemsku nebo Polsku. Fotovoltaika tam v posledních letech významně roste a je to velmi populární zdroj čisté energie,“ doplňuje Sedlák.

Zahořkli Češi vůči obnovitelným zdrojům?

Na otázku Eurobarometru z letošního dubna, zda by mělo jít více peněz na podporu čisté energie, odpovědělo kladně 74 procent Čechů. V evropském srovnání jsou sice Češi jedni z největších „bručounů“, i tak jde ale o poměrně vysoké procento.

V šetření agentury CVVM z května 2017 souhlasilo 68 procent respondentů, že „stát by měl finančně zvýhodňovat využívání obnovitelných zdrojů energie“, proti bylo 16 procent. Polovina Čechů podle stejného průzkumu také věří, že klasické velké zdroje energie lze nahradit sluncem, větrem a biomasou.

Obě čísla jsou o to zajímavější, že Češi nepovažují změnu klimatu – hlavní motor rozvoje obnovitelných zdrojů – za velké téma. Za nejzávažnější problém současnosti ji podle zmíněného Eurobarometru považuje 85 procent Švédů, 71 procent Němců nebo 56 procent Maďarů, ale jen 41 procent Čechů.

Akademici také upozorňují, že Češi obnovitelné zdroje chápou jako unijní projekt a jako takové jsou méně populární v celém postkomunistickém prostoru.

„Obnovitelné zdroje Češi vnímají jako téma uměle protlačované evropskými regulacemi a direktivami. Hlubší debata o důvodech pro jejich využívání v České republice stále chybí,“ upozorňují Gamze Tamil a Petr Jurek z Filozofické fakulty Západočeské univerzity.

Nižší důvěra k obnovitelným zdrojům podle nich souvisí s nižší důvěrou k unii a má kořeny v minulosti.

„Nezdá se, že by se političtí aktéři nebo občanská společnost v devadesátých letech příliš zajímali o obnovitelné zdroje nebo ochranu životního prostředí. Veřejné debatě dominovala témata politické a ekonomické transformace,“ vysvětlují výzkumníci.

Řekněte ne a začněte vyjednávat

Tři procenta ze slunce: kolik obnovitelné zdroje vyrobí dnes a jaký mají potenciál?

Instalace obnovitelných zdrojů změnila předboomové poměry v české energetice. Na výrobě elektřiny se dnes podílí necelými třinácti procenty, z toho fotovoltaika pouze třemi procentními body. Dominantní je stále uhlí, které dlouhodobě sytí 40 až 50 procent české spotřeby.

Státní energetická koncepce – hlavní strategický dokument české energetiky – počítá s tím, že v roce 2040 se obnovitelné zdroje místo dnešních 13 procent postarají o 18 až 25 procent české spotřeby elektřiny.

V Česku, na rozdíl od sousedního Německa, má největší potenciál energie ze slunce. Možnosti větrných turbín jsou slabší, i když ne zanedbatelné.

„Oproti přímořským oblastem u nás příliš nefouká,“ rozebírá Jiří Vaněk z VUT možnosti čisté energie. „V Německu jsou klíčové přímořské farmy, Rakousko má pás kolem Dunaje, kde stále fouká. Je to kousek od nás, ale úplně jiné počasí.“

Studie Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR ovšem vítr neodepisuje, potenciální výkon větrných elektráren odhaduje na 2300 MW.

„Větrné podmínky v Rakousku jsou podobné jako u nás, v Sasku o něco lepší, v Bavorsku o něco horší,“ stojí na straně větru Štěpán Chalupa z Komory obnovitelných zdrojů energie. „Přitom když přepočítáte instalovaný výkon větrných elektráren na kilometr čtvereční, tak v Rakousku a Bavorsku mají asi devětkrát víc turbín, než my v Česku, v Sasku sedmnáctkrát víc.“

„S vodou potřebujeme šetřit, zároveň je potřeba v průmyslu,“ pokračuje Vaněk. „S biomasou je podobný problém, přichází suché období a nevíme, kolik jí bude. Geotermální energie by podle propočtů mohla nahradit jeden nebo dva bloky jádra, ale zase s ní nemáme zkušenosti.“

„Navíc pokud se bude opakovat sucho, na vodu se moc nedá sázet,“ doplňuje ho Sedlák. „Za nižší výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů v posledních letech může slabší příspěvek malých vodních elektráren.“

Jihoevropské země s teplejším podnebím mohou podle Vaňka stavět koncentrátorové elektrárny. Oproti fotovoltaickým panelům vyrábí skoro neustále: přes den sluneční světlo nahřeje kotel, takže vyrábí i v noci. Na ně má ale Česko málo přímého slunečního světla.

„Takže zbývá difúzní sluneční světlo a to umí zpracovat jedině fotovoltaika,“ konstatuje Vaněk.

Její potenciál ovšem odhaduje na pokrytí třiceti procent české spotřeby. Jen na střechách je podle něj místo pro 20 GW výkonu. Vychází přitom z analýzy Institut pro energy FfE, která odhadla potenciál střešních instalcí pro sousední Německo na 200 GW. Třetinový podíl navíc nemusí být konečný – podle Vaňka se může ještě podstatně zvednout s rozvojem akumulace energie.

Odhady zpřesňuje Svatopluk Vnouček, místopředseda představenstva ČEPS – organizace, která spravuje českou přenosovou soustavu.

„Dnes je nainstalováno kolem 2 GW fotovoltaiky, ty vyrobí asi 2 TWh,“ říká. „Česká spotřeba je něco přes 60 TWh. I když v budoucnu počítáme s výkonem solárních zdrojů kolem 5 GW, vede jenom ke zdvojnásobení vyrobené solární elektřiny.“

„Je vidět, že fotovoltaika samozřejmě přispívá k zásobování Česka, ale klíčovou roli nehraje,“ dodává. „Pokud nepředpokládáme technologický zvrat, který dnes nikdo nevidí, tak parametry budou stejné.“

„Ostatní obnovitelné zdroje jsou limitované možnostmi výstavby,“ vysvětluje Vnouček. „Větrné elektrárny naráží na odpor obyvatelstva, teď je instalováno přes 300 MW, my vidíme 1300 MW v roce 2040. A tyhle scénáře jsou ještě lehce optimistické. I u biomasy je limitace, používá se ještě pro další účely, pro teplo nebo v potravinářství.“

Studie, které se zaměřují pouze na technický potenciál obnovitelných zdrojů a přiznaně ignorují ekonomické limity, přicházejí s řádově vyššími čísly. U sluneční energie je podle analýzy EGÚ Brno potenciál 39 GW, u větru podle materiálu Komory obnovitelných zdrojů energie a Hnutí Duha asi 18 TWh, tedy přibližně čtvrtina současné spotřeby.

Víc řepky, žádnou fotovoltaiku? Co Češi slibují unii pro 2030

Po Kjótském protokolu, který diktoval klimatické cíle Evropské unie v minulosti, teď unie cílí na přísnější Pařížskou dohodu. V ní slíbila snížit do konce příštího desetiletí emise CO2 o 40 procent.

Pařížská dohoda: kdo co slíbil?

Sliby všech zemí, které podepsaly Pařížskou dohodu o změně klimatu, najdete zde. Jejich plnění monitoruje web Climate Action Tracker.

V balíčku pojmenovaném Čistá energie pro všechny Evropany navrhla unie na konci roku 2016 řadu energetických opatření, která mají splnění cílů zajistit. Klíčové nařízení z prosince 2018 stanoví čtyři limity, kterých chce do roku 2030 dosáhnout:

  • 40% snížení emisí skleníkových plynů
  • 32% podíl obnovitelných zdrojů na energetické spotřebě
  • 32,5% zlepšení energetické účinnosti
  • 15% propojení elektroenergetických soustav

Také Česka se od minulé zimy Brusel ptá, čím přispěje. Každá země se má na snížení emisí podílet jiným dílem, podle dnešního stavu své energetiky. Do konce roku 2019 mají všechny vlády navrhnout své závazky a plán k jejich dosažení. Pro energetiku jde o zásadní dokument – Evropa se pokouší vytvořit energetickou unii, kdy spolu budou členské země úzce spolupracovat, a bere tedy jejich sliby smrtelně vážně.

První odpovědí ministerstva průmyslu a obchodu, které má energetiku v gesci, byl klimaticko-energetický plán, představený loni v prosinci. Podle energetických expertů šlo spíš o draft, výkop diskuse podle pravidla „řekněte ne a začněte vyjednávat“. Přestože ministerstvo později plán pod tlakem Evropské komise upravilo, rok trvající spor o výslednou podobu klimatického plánu vykresluje záměry nejdůležitějších hráčů.

„Klíčové číslo, o které se bojovalo v původním návrhu, byla 20,8 procenta obnovitelných zdrojů na energetické spotřebě do roku 2030,“ vysvětluje energetický expert Hospodářských novin Petr Lukáč.

„Unie po nás chtěla závazek 23 procent, takže ten český návrh byl slabý,“ pokračuje. „Plán byl poslat unii diletantská 20,8 procenta, Evropská komise si řekne o víc, my pošleme kompromis. Součástí návrhu bylo taky to, že se tu nebudou stavět skoro žádné solární parky nebo větrné elektrárny. To spustilo kritiku od zastánců fotovoltaiky, ale třeba taky ČEZu, i když ne tak otevřenou.“

Draft ministerstva počítal, že se podíl obnovitelných zdrojů na elektroenergetice za deset let zvedne z dnešních 13,6 na 14,2 procenta.

„Těch 400 MW fotovoltaiky, které měly podle původního plánu v Česku vyrůst za deset let, postaví v Rakousku nebo Polsku skoro každý rok,“ kritizuje původní plán Štěpán Chalupa z Komory obnovitelných zdrojů energie. „V roce 2030 můžeme spotřebovávat nejméně dvakrát víc čisté elektřiny, než navrhuje ministerstvo.“

„Je to paradoxní: v okamžiku, kdy fotovoltaika zlevňuje a staví se všude po světě, se Češi rozhodli, že zrovna oni ji nechtějí,“ přidává se i Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky. „Plán byl odtržený od současného vývoje v energetice. To jasně ukázala analýza zpracovaná pro náš svaz u společnosti Deloitte.“

Nečekaným spojencem přívrženců obnovitelných zdrojů se letos na jaře stal také energetický gigant ČEZ, partner Sedlákova SME. Organizace, tradičně zastupující hlavně velké zdroje – uhlí a jádro – začala mluvit o připravených 500 MW investic do solárních parků.

„Snažíme se v ní [podnikatelské koncepci] reagovat na to, co se děje na trzích a okolo nás, na nové technologie a na to, kam je dobré firmu směrovat,“ řekl tehdy novinářům generální ředitel ČEZ Daniel Beneš. „Současně tak pokračujeme v naplňování státní energetické koncepce jak v oblasti jádra, tak v oblasti klimatických cílů. Proto budeme nyní svoji strategii více směrovat do České republiky, která teď pro nás bude absolutně prioritním trhem.“

„Přemýšlíme nad tím, že bychom v rámci snižování emisí CO2 ve skupině odešli i z Polska, kde máme dvě uhelné elektrárny,“ dodal.

„Zase takové překvapení to není,“ komentuje změnu postoje ČEZ Lukáč. „Chtějí investovat a není moc do čeho, fotovoltaika je jedna z mála možností. Ostatně dnes jsou to spíš manažeři západního střihu, pověst zastánce uhlí jim vadí. Akce jako ta letošní, kdy na valnou hromadu přišla aktivistka převlečená za uhlí, jsou pro ně problém.“

Druhým tématem, za který ministerská strategie schytala kritiku, byly plány pro dopravu. V ní požaduje unie napříč členskými zeměmi 14procentní podíl čisté energie. Ze dvou variant, ze kterých je možné cíl namixovat – biopaliv nebo elektromobility – se Češi rozhodli pouze pro první.

„Kdyby se ten plán realizoval, zvedne se plocha pro pěstování řepky na dvojnásobek,“ komentuje dokument Sedlák. „Přitom unie nejvíc podporuje elektromobilitu poháněnou z obnovitelných zdrojů, ale ta v plánu vůbec není. Uniklá příležitost.“

„Na čistou mobilitu poháněnou elektřinou z obnovitelných zdrojů sází většina automobilek. České ekonomice závislé na automobilovém průmyslu tak může hrozit katastrofa, pokud vláda vsadí na špatného koně,“ myslí si.

Vedle biopaliv první generace ministerstvo plánuje vyrábět část biopaliv z odpadů, nicméně také řepka nebo kukuřice by měly podstatně posílit. Paradoxně by se tak mohly zvýšit ekologické škody spojené právě s pěstováním plodin na produkci paliva.

Dvakrát víc fotovoltaiky, než chce vláda. Jaké jsou alternativní scénáře?

Klíčovým kritikem původního plánu byl ovšem „zadavatel“ strategie, Evropská komise.

„Komise doporučuje České republice zvýšit míru ambicí na rok 2030 na podíl energie z obnovitelných zdrojů ve výši nejméně 23 %,“ vzkázala letos v červnu. Plán byl podle komisařů nejen málo ambiciózní, ale také na mnoha místech příliš hrubý – chyběly v něm propočty nákladů nebo vysvětlení, jak vůbec podílu obnovitelných zdrojů dosáhnout.

Půlrok, který ministerstvo dostalo na reparát, využili kritici. Nejprve v září zveřejnil alternativní strategii Svaz moderní energetiky. Analýza, kterou vypracovala firma Deloitte, počítá s navýšením podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě energie na 23,8 procenta, tedy ještě víc, než požaduje unie. Největší rozdíl proti plánu ministerstva je ve využití fotovoltaiky.

„Odhadujeme, že do roku 2030 by fotovoltaika mohla vyrůst na 9 GW instalovaného výkonu,“ shrnuje závěry analýzy Martin Sedlák. „Takové množství elektráren lze do roku 2030 realisticky postavit na střechách i například průmyslově znečištěných lokalitách. Analýza Deloitte navíc ukázala, že se počáteční podpora státu vrátí zpět na daních, odvodech a zaměstnanosti.“

Vedle potenciálu solární energetiky analýza počítá také ekonomický potenciál větru. Kapacita turbín by podle studie mohla narůst na 1,4 GW instalovaného výkonu.

Růst obnovitelných zdrojů by podle materiálu Deloitte stál mezi 90 a 144 miliardami korun. Vyšší zastoupení obnovitelných zdrojů podle studie nemusí doprovázet růst ceny elektřiny – spoléhá se na nástup levné solární energetiky.

V říjnu se přidala také Komora obnovitelných zdrojů: její scénář navrhuje podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě dokonce na 24,4 procenta. Od ministerské strategie se opět liší hlavně vyšším podílem fotovoltaiky, proti ní navrhuje dvojnásobný solární výkon.

„Výši veřejné podpory pro nové obnovitelné zdroje jsme vypočítali na až 118 miliard korun,“ říká Štěpán Chalupa z Komory obnovitelných zdrojů energie. „Navrhujeme, aby většina podpory byla vyplácena jako investiční dotace, jen asi pětina formou provozní podpory, tedy hodinovým zeleným bonusem.“

„V nákladech nové dekády je zahrnuto i 26 miliard na podporu akumulace elektřiny a tepla a dalších 10 miliard na posílení stability sítě a čisté dopravy prostřednictvím podpory výroby biometanu,“ pokračuje Chalupa. „Z podrobné analýzy vyplývá, že stát tyto prostředky bude mít k dispozici z povolenek EU ETS (evropského systému obchodování s povolenkami, pozn. red.). Podstatné ale bude, v jaké verzi projde novela zákona o emisním obchodování.“

Tu na začátku listopadu vláda schválila a podle ekologů obnovitelným zdrojům příliš nepřeje.

„Původně mělo být prostřednictvím modernizačního fondu, kam půjdou peníze prodeje z povolenek, na investice do obnovitelných zdrojů k dispozici až padesát miliard korun,“ říká Martin Sedlák. „Jenže v návrhu klimatického plánu byly seškrtané na asi patnáct miliard. To je opět důkaz, že řeči o podpoře rozvoje nových obnovitelných zdrojů jsou ze strany ministerstva jen plané sliby.“

České ministerstvo průmyslu a obchodu evropskému tlaku neodolalo a letos na Martina svou strategii upravilo: unijních 23 procent podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě sice odmítlo, navrhlo ale kompromisních 22 procent. Mírně se zvýšilo i využití slunce a větru.

Následující graf ukazuje srovnání hlavních parametrů obou strategií ministerstva i jejich kritiků.

Klimatická strategie: „Ať fotovoltaika roste, ale nenapíšeme to tam“

Rozhovor na ministerstvu průmyslu. Proč se solárními parky nepočítají?

„Někdo říká, že máme být ambicióznější,“ zaujatě vysvětluje náměstek ministra průmyslu pro energetiku René Neděla. Zelenou fixou přitom kreslí energetická schémata na papír, z druhé strany potištěný návrhem zákona.

„My říkáme, že jsme realisté. Evropa říká: členský státe, pokud nesplníš, co jsi nám řekl, zaplatíš penále. Takže odpovídáme: pojďme to nastavit rozumně. Nám vůbec nevadí, když nakonec bude třeba fotovoltaiky víc, než říká klimatický plán. Ale nenapíšeme to tam.“

„Přece nikdo nebrání tomu, aby nakonec měly obnovitelné zdroje v Česku dvacet, třicet, čtyřicet procent,“ pokračuje Neděla. „Zvlášť jestli nás to nic nebude stát, jak říkají. Pokud se rozšíří na základě tržních opatření, je to přesně to, co chceme. Studie Deloitte říká, že budou ekonomicky soběstačné v roce 2025, ředitel ČEZ Beneš řekl, že v roce 2022, E.ON někde zmínil rok 2020. Vedle Berlína se staví obrovská fotovoltaika, která si na sebe vydělá už teď. Má přímo s fabrikou kontrakt, že ta bude dvacet let vykupovat její elektřinu.“

Klimaticko-energetický plán Neděla vnímá spíš jako byrokratické závaží než živý dokument, kterým by se měla řídit česká energetika.

„To číslo, 20,8 procenta pro obnovitelné zdroje vyšlo podle oficiální unijní metodiky,“ obhajuje původní plán, který do Bruselu jeho úřad poslal loni v prosinci.

„Jenže když v Bruselu poskládali cíle jednotlivých států, vyšlo jim méně než je celoevropský cíl, to je podíl obnovitelných zdrojů 32 procent. Tak řekli, to je málo, musíme použít jiný vzoreček. Odborníci ho zpochybňovali, protože nemá žádnou vazbu s tím, jak to v dané zemi vypadá, ale když ho všichni použijí, vyjde to na 32,5 až 33 procent.“

„Každopádně je to s čarování s čísly, nic víc,“ odmítá postup unie Neděla.

Odpověď na kritiku, proč ve strategii nedal prostor solárním parkům, je komplikovanější.

„Díváme se samozřejmě na zkušenosti z okolních zemí, ale primárně na cíle, které nám dává unie,“ vysvětluje Neděla. „Když zhodnotíme současný stav a závazek pro 2020: obnovitelné zdroje mají třináct procent, splněno. Emise CO2 plníme, není problém. Účinnost, tedy úsporu konečné spotřeby neplníme. Jsme sedmá nejhorší země v unii.“

„Proto jsou veškeré operační projekty zaměřené na účinnost, protože to nikdo nechtěl čerpat,“ pokračuje. „Musíme vykázat, že jsme udělali něco, co má efekt na snížení spotřeby u konečného zákazníka – zateplení budovy, výměna starých spotřebičů, změna technologií třeba ve Škodovce, takže bude spotřebovávat míň.“

„S tímhle mi elektřina ze solárních parků nepomůže. Střechaři ano,“ dodává Neděla. „Příklad: postavíte si solární panely na domku. Sice budou investičně dražší, než kdyby se postavily na louce, na druhou stranu snížíte odběr ze sítě, a hlavně: začnete sledovat spotřebu, vyhodíte žravé spotřebiče, zateplíte dům. Tohle přesně chceme.“

„Střechaři“, tedy majitelé fotovoltaických panelů na domech, ale k nainstalovanému výkonu přispívají jen málo, průměrná instalace má 3,5 kW. Pokud by tedy ministerstvo úplně odmítlo nové solární parky, pak by 1 GW nainstalovaného výkonu znamenal pokrýt asi 300 tisíc střech. Přitom od roku 2005, kdy do Česka začala fotovoltaika pronikat, si podle náměstkových čísel panely na střechu pořídilo jen asi 25 tisíc domácností.

Aby mohly obnovitelné zdroje hrát v českém energetickém mixu zásadnější roli, muselo by ministerstvo znovu otevřít cestu solárním a větrným parkům.

„Rok má 8760 hodin,“ začíná náměstek ministra průmyslu René Neděla kreslit argumenty, proč se tomu brání. „Uhlí a jádro mohou vyrábět elektřinu téměř neustále. Reálně jedou tak sedm až osm tisíc hodin ročně, zbytek jsou odstávky, plnění palivem a podobně. Plyn funguje primárně v režimu, kdy srovnává nákupní cenu plynu s cenou za prodej elektřiny a vyrábí, když se to vyplatí. Takže tak ze čtyřiceti, padesáti procent.“

Fotovoltaika vyrábí elektřinu asi 1000 až 1200 hodin ročně, větrné elektrárny 1500 až 1700 hodin za rok. Pro nahrazení klasických zdrojů je tedy potřeba asi sedminásobný výkon.

„K tomu máte denní a sezonní výkyvy, takže si k tomu přidejte akumulaci. Lidem neřeknete, aby si vařili, když potřebujete,“ říká opět náměstek pro energetiku.

„Když to sečtu,“ pokračuje Neděla ve vysvětlování, „tak Česko má spotřebu nějakých 70 nebo 80 TWh. Evropské studie mluví o tom, že poroste. Základní pravidlo říká, že abyste mohl bezpečně provozovat soustavu, musí se výroba nejméně rovnat spotřebě. Spoléhat se na nákup je riskantní: nemáte jistotu, že elektřina bude zrovna u sousedů k dispozici, navíc máte omezenou kapacitu na hranicích. Česko je sice dobře propojené, ale říká se, že dvaceti nebo třicetiprocentní dovoz už je vysoce rizikový.“

„Naplnit to je technická věc. Politické rozhodnutí je, jak to poskládáte. Bez velkých zdrojů se v Česku neobejdete,“ ukazuje na dokončený graf.

Později ministrův výpočet potvrzuje i energetický expert Hospodářských novin Petr Lukáč.

„Pokud by fotovoltaika měla nahradit jádro, které začne dosluhovat kolem roku 2035 – Dukovany možná o deset let později, ale to je otevřená otázka – tak máme 2 GW v Dukovanech a 2 GW v Temelíně. K tomu by bylo potřeba postavit mnohonásobně větší kapacitu ve fotovoltaice, přitom největší optimisti mluví o nějakých 7 GW.“

Poslední argument proti obnovitelným zdrojům řeší dědictví solárního boomu.

„Dnes máme podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě asi 15 procent,“ ukazuje opět na papír Neděla. „Z nich je deset procentních bodů vytápění a chlazení, tři procenta elektřina, dvě procenta doprava. Na první ročně vyplácíme asi 200 milionů, na druhé 50 miliard, na třetí nic.“

Ze zmíněných 50 miliard na podporu obnovitelných zdrojů – ve skutečnosti o něco méně, v roce 2018 to bylo 46 miliard – mají provozovatelé slunečních elektráren 29 miliard. Většina, 27 miliard, směřuje podle Neděly do instalací z let 2009 a 2010.

„Unie nám doporučila 23 procent obnovitelných zdrojů. Pro představu, pokud bychom to chtěli naplňovat ve fotovoltaice, jedno procento znamená 3 GW výkonu. To je dost! Dnes máme 2,2 GW. Těch 50 miliard už nejde zvednout, budeme to platit do roku 2030, lidi jsou naštvaní. Pojďme fotovoltaiku zadotovat investičně, s tím nemáme problém, ale ne provozně. Takhle jednou přijdete do styku se státem, dostanete investiční dotaci dvacet nebo třicet procent a pak každý den koukáte, jestli se vám to vrátí za pět, deset nebo patnáct let.“

Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky Nedělovi oponuje.

„Je přece nesmysl, aby fotovoltaika ve strategiích nebyla jenom proto, že bude konkurenceschopná,“ říká. „Jinak tu může vyrůst několik gigawattů solárních parků, ale stát je nebude mít ve svých scénářích produkce elektřiny.“

Příklad solárního parku u Berlína, který René Neděla zmiňuje v úvodu rozhovoru, by podle něj v Česku neuspěl.

„Takové schéma u nás není možné. V Česku nejsou nastaveny podmínky pro možnost uzavřít přímé smlouvy mezi výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů a třeba firmami, které by se zavázaly tuto elektřinu nakupovat. Bohužel změnu nenavrhuje ani připravovaný klimaticko-energetický plán.“

„Zájem o podobné provázání výrobců čisté elektřiny a spotřebitelů ve světě roste. Využívá je například Google, Facebook, IKEA nebo nizozemské železnice. Tyto smlouvy složí jako motivace k výstavbě nových projektů obnovitelných zdrojů,“ upozorňuje Sedlák.

Věštění ze strategií

„Podle plánů z roku 2003 už nemá být čím svítit.“ Jak vzdálené jsou strategie od reality?

Spor o budoucnost obnovitelných zdrojů se ale dost možná bude rozhodovat jinde.

„Nemá moc cenu lámat si hlavu s dlouhodobými strategiemi, všechno bude nejspíš jinak,“ tvrdí novinář Petr Lukáč.

„Energetika reaguje na okamžité změny. Nerozhodují strategie, ale ekonomika,“ myslí si Lukáč. „Teď je cena elektřiny nějakých 45 eur za MWh, loni byla krátkodobě na 60 eurech. Kdyby cena zůstala na 60 eurech a cena za instalaci fotovoltaiky ještě o něco klesla, vyplatí se bez dotací.“

Stát se samozřejmě nemusí ekonomickým turbulencím podvolovat. Prosazení příliš zkostnatělých strategií ovšem může znamenat vysoké náklady na podporu dražších zdrojů. Příkladem takové podpory je dnes podle Lukáče jádro.

„Už když se narodila, byla mrtvá,“ kritizuje Lukáč současnou Státní energetickou koncepci. „Nikdo jí nevěřil už proto, že počítala s novou jadernou elektrárnou kolem roku 2030, což je nesmysl. Loni Dana Drábová (předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, pozn. red.) mluvila o tom, že pokud by se schválilo postavení nového bloku ještě na podzim, může ta elektrárna fungovat už v roce 2042.“

Dokument z roku 2015 plánuje nahradit do 2040 většinu uhelných elektráren jádrem. Už nyní je ale málo pravděpodobné, že by se plánovaný přibližně padesátiprocentní podíl jádra podařilo bezezbytku naplnit. Investoři se do stavby jaderných bloků nehrnou, protože se podle nich jednoduše nevyplatí.

„Jistě, ale to je jediná vážná chyba,“ brání dokument náměstek pro energetiku René Neděla. „Kdyby se podařilo dotáhnout tendr na Temelín, mohlo se zvládnout i to. Každopádně státní správa se koncepcí řídí.“

Obnovitelných zdrojů se přímo týká jiná strategie, o které už víme, že se s realitou nepotkala. Při grilování ministra průmyslu Karla Havlíčka v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu ji zmiňuje novinářka Marie Bastlová.

„S ohledem na poptávku, která bude v České republice za patnáct let, buď budeme mít nový jaderný zdroj, nebo nebudeme svítit. Pane ministře, dokázal byste mi říct, z jakého roku tenhle citát může pocházet?“ ptá se moderátorka.

„Když se mě takhle ptáte, tak to nebude nic nového, může to být deset nebo patnáct let starý citát,“ reaguje Havlíček.

„Je z roku 2003. Z analýzy, kterou zveřejnil tehdejší náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Pecina.“

„Ano, ale v té době se vůbec nepočítalo s tak mohutným rozvojem obnovitelných zdrojů,“ odpovídá ministr.

Nepočítá se s ním ani dnes, alespoň ne v Česku. Současné tažení obnovitelných zdrojů Evropou podle ministra naopak ještě podtrhuje poptávku po konvenční energetice.

„Situace je taková, že právě vlivem dekarbonizace nebude dostatek energie,“ pokračuje. „Ukazuje to analýza ČEPS, který se pouze pragmaticky podíval, jak budou fungovat jednotlivé země v Evropě: kde se bude dekarbonizovat, jak se budou rozvíjet obnovitelné zdroje, případně utlumovat jádro, a z toho mu vyšla jednoznačná pozice evropských zemí. Z analýzy vyplývá, že pokud musíme snížit podíl uhlí ze čtyřiceti na pět nebo deset procent, tak v té době (v roce 2040, pozn. red.) se staneme z čistého exportéra importérem, pokud ovšem bude kde brát.“

„Musíme si přestat lhát do kapsy. Tikají nám energetické hodiny. Pokud dnes neuděláme zásadní kroky, tak v třicátých letech budeme mít problém,“ tvrdí ministr.

„Mě jenom zajímá, zda takové analýze věřit a proč. Podobná analýza z roku 2003 podhodnotila vývoj energetického trhu, když nepočítala s obnovitelnými zdroji. Co když vy nepočítáte s něčím podobným?“ ptá se novinářka.

ČEPS: sledujeme plány sousedů, od roku 2030 budeme závislí na dovozu

Prognóza ČEPS, na kterou se ministr odvolává, skutečně podporuje jeho pozici: důrazně varuje, že bez nových velkých zdrojů se česká energetika stane nestabilní.

„Výsledná bilance pro ČR vychází jako výrazně deficitní, od roku 2030 se země postupně začíná stávat závislou na dovozu elektrické energie ze zahraničí,“ upozorňuje ČEPS. „Vlivem odstavování konvenčních zdrojů dojde k zásadní změně bilance oproti současnému stavu, v nízkouhlíkovém scénáři bude ČR k roku 2040 potřebovat import až 30 TWh elektřiny.“

Vzhledem k tomu, že podobné scénáře očekávají i okolní země, nemůže se česká energetika příliš spoléhat na import, pokračuje dokument.

Hodnocení zdrojové přiměřenosti, jak se analýza ČEPS nazývá, vzniká každoročně. Ta letošní ale mimořádně sleduje „jednoznačnou pozici evropských zemí“, jak říká v rozhovoru ministr Havlíček. Z nich odvozuje prostor pro české plány.

Jenže množství proměnných, které musí odhadnout, je enormní. A jelikož energetiky okolních zemí procházejí podobnými změnami, je enormní i nejistota. To se týká i budoucího podílu obnovitelných zdrojů. V něm se strategie ČEPS od plánů ministerstva podstatně liší.

„U množství obnovitelných zdrojů hodně záleží, na čem založíte predikci – jaký očekáváte vývoj ceny fotovoltaiky, výši podpory, je to ekonomická otázka,“ upozorňuje Svatopluk Vnouček, místopředseda představenstva ČEPS. „Naše predikce vychází z analýzy externí společnosti, je vyšší než plán ministerstva, dostáváme se na nějakých 5 GW v roce 2040. Snažíme se být co nejvíc realističtí, ministr naši predikci označil za optimistickou. Je to hodně o úhlu pohledu.“

„Zároveň musíte respektovat vlastnosti zdrojů, abyste pokryl zatížení nejen v hodinách, kdy svítí a fouká, ale taky v lednu, když bude mrznout, plus musíte mít dostatečnou zálohu pro regulaci soustavy, a z toho musíte odvodit, jak má vypadat vyvážený mix,“ dodává Vnouček.

„Nejsme proti rozvoji jaderné energetiky,“ reaguje Štěpán Chalupa z Komory obnovitelných zdrojů energie. „Jenže považovat dál jádro za plán A pro českou energetiku nás může připravit o několik cenných let transformace energetiky a poškodit budoucí konkurenceschopnost země. Česko může snadno zaspat stejně jako při rozvoji dálniční sítě nebo přijetí penzijní reformy i v oblasti reformy energetiky.“

Klíčová nejistota: dokážeme postavit jádro?

Konvenčním zdrojem, o kterém ČEPS i ministr mluví, je v současnosti pouze jádro. Pokud se podaří dodržet to, na čem se dnes všichni hráči shodují – zavírat postupně uhelné elektrárny – pak je to jediná perspektiva. Jiný velký a zároveň bezemisní zdroj dnes není na obzoru.

„U jádra jsme zaspali dobu,“ ozval se na začátku listopadu premiér Andrej Babiš (ANO). „Temelín už jsme mohli stavět. My to musíme prosadit. I kdybychom měli porušit evropské právo.“

Jde o několikátý pokus oživit stavbu bloků, se kterými počítá Státní energetická koncepce. Premiér je optimistický – v roce 2021 chce mít připravené stavební rozhodnutí, do roku 2022 vybraného dodavatele, stavět se má začít v roce 2029 a hotovo má být do roku 2036.

Stavba nových jaderných reaktorů v posledních letech v Evropě zápasí s takovými problémy, že i zastánci jádra o zmíněných termínech pochybují.

Mapa: kdy se stavěly a odstavovaly jaderné reaktory

Zelená značí začátek stavby, oranžovaná plánovanou stavbu, červená odstavení reaktoru. Velikost kruhu udává výkon reaktoru.

Kliknutím vyberte elektrárnu.

Data: postavené a odstavené reaktory z IAEA via Rosamund Pearce, plánované reaktory WNA

Plánované reaktory jsou v mapě pouze v případě, že je známé datum začátku stavby, i kdyby nebylo definitivní. Očekávaný rok začátku konstrukce je orientační údaj, v řadě zemí jsou plány výstavby v rané fázi nebo se mohou změnit.

„V debatě o potřebě nového jaderného bloku se dnes nejčastěji argumentuje nedostatkem elektřiny, který údajně Česko čeká v důsledku odstavování uhelných elektráren,“ reaguje na premiérův plán Štěpán Chalupa z Komory obnovitelných zdrojů energie. „Časově to však nesedí přinejmenším o deset let: uhelné elektrárny se budou vypínat v příští, nejdéle přespříští dekádě, kdežto nový jaderný blok by mohl být teoreticky dostaven nejdříve kolem roku 2040. Zcela jistě ne během sedmi let, jak ohlásil premiér. Pro srovnání, finský reaktor má zatím zpoždění deset let, francouzský osm. Nevím, na čem je založen předpoklad, že dokončit nejsložitější stavbu světa, kterou nedokázala v termínu ani Francie, ani Finsko, dokáže Česko. Země, která nezvládá dostavět dálniční síť.“

Pochybnosti jsou také kolem ceny. Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš naposledy odhadl cenu na 140 až 160 miliard korun, Petr Lukáč z Hospodářských novin očekává cenu několikanásobně vyšší. Vychází z toho, že obě zmíněné jaderné elektrárny se proti plánu třikrát až čtyřikrát prodražily.

Stejného problému se obává jak česká vláda – investici chce po ČEZu – tak ČEZ, který se jí zuby nehty brání. Menšinoví akcionáři ČEZu pravidelně hrozí, že ho v případě stavby jaderných bloků kvůli nevýhodné investici zažalují.

„Bez státních garancí ČEZ nikdy klasické jádro stavět nebude,“ je skeptický Lukáč. „Po havárii ve Fukušimě se navíc nároky na konstrukce reaktorů i bezpečnostní pravidla ještě zvýšily a pod evropským jaderným dozorem se je nedaří dostavět, jak ukazuje Olkiluoto i Flamanville.“

Zdroj vizualizací: CarbonBrief pod licencí CC BY-NC-ND 4.0. Data: IAEA

„Do budoucna by problém mohly řešit malé jaderné reaktory,“ věří Lukáč. „Jsou to reaktory s výkonem kolem 50 MW, které řeší největší problémy současného jádra. Je jasné, kdy budou a kolik budou stát. Když se všechno podaří, mohly by být k dispozici kolem roku 2025.“

„Ta technologie ale zatím není ani pilotně odzkoušená, natož v komerčním provozu. Teoreticky, když všechno půjde dobře, by první mohly stát v roce 2035,“ brání se optimismu Martin Sedlák.

Plány na stavbu nových bloků si také konkurují s rozvojem obnovitelných zdrojů.

„Veřejná debata se v posledních letech významně změnila a začali jsme místo o klimatických změnách hovořit o klimatické krizi. Už je jasné, že se dostáváme pod časový tlak,“ shrnuje pro Hospodářské noviny spor mezi investicemi do jádra a obnovitelných zdrojů německý analytik Mycle Schneider.

„Když vezmeme problematiku čistě z klimatického pohledu, tak pokud utratím jeden dolar, chci si být jistý, že za něj kupuji snížení maximálního množství emisí oxidu uhličitého. To je naprostý základ,“ pokračuje.

„Nejde tady už jen o debatu, kterou jsme vedli dlouhé roky, tedy kolik CO2 je nepřímo vypouštěno při výrobě jedné megawatthodiny elektřiny. Zde si stojí jádro dobře, podobně jako obnovitelné zdroje. Ale pokud se podíváte na dobu výstavby jádra, už je to úplně jiný příběh.“

Stát podpoří čistou energii – kromě slunce. Jak se brání před trhem?

„V poslední době se objevují články, že během několika let bude fotovoltaika úplně konkurenceschopná,“ vysvětluje náměstek pro energetiku René Neděla, proč ji ve strategiích nechce. „Na druhou stranu zástupci asociací říkají – dejte nám provozní podporu. To jde přece proti sobě.“

„Pro rozvoj fotovoltaiky jsou nejlepší aukce, ve kterých zájemci soutěží o podporu, tu pak vyhrají ti s nejnižší nabídkou,“ vysvětluje Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky, proč podle jeho názoru nejde. „To je výhodné pro spotřebitele a motivační pro solární sektor. Podobný koncept se využívá v Německu, Francii nebo Polsku. Díky aukcím klesla cena vykupované solární elektřiny v Německu pod 50 euro/MWh. Pro provozovatele je důležité, aby měl tuto částku garantovanou, protože přes den, kdy soláry vyrábí, může cena elektřiny na burze klesnout také ke 20 na euro/MWh. Při tak nízké ceně by se mu investice nevrátila.“

O podobě aukcí rozhodne novela zákona 165/2012 Sb., O podporovaných zdrojích energie. Podle kritiků má ovšem současná podoba zásadní mezeru.

„Stát si určí, kolik chce mít například větrných elektráren, a výrobci budou v aukci soutěžit o to, kdo dokáže dodat do sítě daný objem elektřiny s nejnižší veřejnou podporou. Velké solární zdroje však chybí,“ kritizuje vládní návrh server O energetice.

Od roku 2021 zákon počítá s podporou pro elektřinu z větru, vody, skládkového nebo kalového plynu. Podporuje i „malou“ fotovoltaiku, tedy střechaře. Chybí pouze solární parky.

„Přitom je to právě fotovoltaika, která má největší šanci nabídnout zákazníkům levnou elektřinu,“ dodává Sedlák.

Stát může navíc proti zdrojům, se kterými strategie nepočítá, využít právo veta na instalaci zdrojů s výkonem nad 1 MW. To má ministerstvo průmyslu v záloze od roku 2012. Provozovatelé musejí žádat o připojení do sítě, úřad jim nemusí vyhovět.

„Pokud se tohle nezmění, může vláda bránit rozvoji fotovoltaiky, i kdyby byla komerčně prosaditelná a nepotřebovala žádné fixní ceny. I když budete mít peníze nebo přesvědčíte banku, stát to může třeba z ideologických důvodů zatrhnout,“ upozorňuje Sedlák.

Legislativní prostředí jako jednu z hlavních překážek rozvoji obnovitelných zdrojů ostatně zmiňuje také studie institutu Europeum. Vedle nepodařené regulace z let 2009 až 2012 mluví o opakovaných legislativních změnách, nezvládnutém překryvu investičních a operačních dotací u bioplynu nebo administrativních překážkách pro „střechaře“.

Energiewende: když nejste první, jste druzí

Nejdražší elektřina v unii. Kolik Němci zaplatí za obnovitelnou energetiku?

O tom, zda se bude česká energetika soustředit na jádro, dá větší prostor obnovitelným zdrojům, nebo zkusí obě cesty smířit, se zčásti rozhoduje v Německu.

Německá die Energiewende, n – proměna energetiky s cílem nahradit klasické elektrárny kombinací obnovitelných zdrojů, plynu, decentralizace a úspor – je dnes motorem rozvoje fotovoltaiky, baterií i chytrých sítí. Země dnes vyrábí z obnovitelných zdrojů 31 procent elektřiny, do roku 2030 chce mít 50 procent a do poloviny století na 80 procent.

Hlavní roli mají v německé budoucnosti hrát větrné elektrárny, o něco slabší slunce a voda, jediným významným neobnovitelným zdrojem má být plyn. To vše při zdvojnásobení spotřeby elektřiny proti dnešku.

Zemní plyn není ideální zdroj, emise skleníkových plynů při jeho těžbě, dopravě a spalování jsou jen přibližně poloviční než u uhlí. Jeho využití také zvyšuje závislost Evropy na Rusku. Důvod, proč si Němci vybrali právě plynové elektrárny, je mimo jiné ten, že si jejich provoz rozumí s nestálou povahou obnovitelných zdrojů.

Instalace obnovitelných zdrojů zatím plynule roste: od roku 2010, kdy Němci energetickou reformu spustili, se podíl energie vyrobené ze slunce, větru a vody, zvedl z nuly na dnešní třetinu.

Nasazení na startu a role celosvětového lídra ale Němce něco stojí. Náklady na růst čisté energetiky se dnes pohybují kolem 30 miliard eur (asi 770 miliard korun) ročně. Bývalý ministr životního prostředí Peter Altmaier ve slabé chvilce odhadl cenu Energiewende do roku 2040 na bilion eur. Úředníci ale vzápětí svého ministra opravili s tím, že země na obnovitelných zdrojích naopak ekonomicky vydělá. Altmaier podle nich zapomněl počítat s náklady ušetřenými na provozu odstavených elektráren, nápravě ekologických škod i zisky z rozvoje nových technologií.

Spíš než na skutečnou cenu reformy kauza ukázala, že vyčíslit ekonomický dopad tak radikální změny je téměř neřešitelný úkol – víc než na čem jiném záleží, jak široký horizont změn výpočet sleduje. Ostatně stejné pochybnosti se v souvislosti s cenou obnovitelných zdrojů opakují i v Česku.

Okamžité náklady pro spotřebitele umějí statistici vyčíslit o něco lépe. Cena elektřiny pro domácnosti je v Německu nejvyšší v Evropské unii, téměř o polovinu dražší, než je unijní průměr; průmysl je dražší o třetinu. Klíčovou částí ceny je v Německu výše příplatku za obnovitelné zdroje.

Česká cena elektřiny přitom dávno není od té německé oddělená. I když se mírně liší, obě se řídí stejnými trendy.

„Během nultých let byla cena v Německu a tady dost jiná,“ popisuje propojení obou trhů Petr Lukáč z Hospodářských novin. „V roce 2008 přišla liberalizace, tím se trhy propojily a ceny sjednotily. Dlouho bylo Česko o euro za megawatthodinu levnější než Německo, teď jsme dražší.“

„Samozřejmě jsou nějaké rozdíly, každá země má jiné daně,“ doplňuje ho Jiří Vaněk z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT. „Ale jelikož je trh propojený, nemůžeme mít výrazně jinou cenu elektřiny než v okolních státech.“

„Jsme závislí na ceně Německa, takže když elektřina zdraží tam, zdraží i tady. Dlouhodobě v obou zemích mírně roste a dá se predikovat, že to bude pokračovat,“ dodává Vaněk.

Větrníky na Baltu, francouzské jádro. V čem se německý potenciál liší od českého?

Vnitrozemské větrné elektrárny vyrábějí elektřinu 1500 až 1700 hodin ročně z 8760 možných. Ty na Baltu pracují až 5000 hodin.

Německo tedy má – na rozdíl od Česka – obnovitelný zdroj, na který se může spolehnout po většinu roku, navíc s prakticky neomezenou plochou pro rozšíření. Česku takový obnovitelný zdroj chybí.

„Offshorové elektrárny fungují jako zdroje v základním zatížení. Proto má sever země energie dost. Problém má ale průmyslový jih, chybí postavit vedení,“ vysvětluje německé specifikum René Neděla.

Další variantou pro vykrytí mezer ve výrobě elektřiny je nákup od sousedů. Pro Němce je klíčová jaderná velmoc Francie: vyrábí neustále, takže doplňuje cyklickou fotovoltaiku i „těkavý“ vítr. V následujících letech nicméně Francie plánuje od jádra ustupovat, sama připravuje příklon ke slunci a větru.

Důležité je také propojení s Českem. Celkově sice v posledních letech nakupují víc elektřiny Češi z Německa, ale v době, kdy obnovitelné zdroje nevyrábí, využívají naopak Němci českou energii. Plánované odstavení českého – a podobně polského – uhlí a později jádra může Němcům přechod k obnovitelné energetice zkomplikovat.

Následující mapa serveru electricityMap.org ukazuje uhlíkové emise za vyrobenou kilowatthodinu, takzvanou uhlíkovou intenzitu. Při rozkliknutí konkrétní země znázorňuje také aktuální prodeje elektřiny mezi zeměmi.

Dosud se Německu dařilo udržovat vysokou spolehlivost dodávek elektřiny. Celkem třináct minut výpadků v roce 2017 znamená velmi slušnou spolehlivost a je lepší, než Němci očekávali. Kromě offshorových větrníků a francouzské jaderné „záloze“ navíc Německu pomáhají uhelné elektrárny, které v budoucnu plánuje odstavit.

V budoucnosti mohou fungovat jako takzvaná strategická rezerva. Jsou pohotovější než jádro – „zatopit“ pod uhelným kotlem trvá řádově desítky minut až hodiny. Pokud tedy meteorologové ohlásí slunečný víkend, uhelné elektrárny mohou zůstat v pohotovosti a jejich provozovatelé dostávají zaplaceno, i když zrovna nevyrábí. Uhelné elektrárny tak mohou podpořit rozvoj obnovitelných zdrojů, jakkoliv nepravděpodobně tahle kombinace vypadá. Podobný režim vedle Německa využívá například Polsko.

Když nesvítí a nefouká

Bez baterií to nepůjde. Po fotovoltaice se výzkum zaměřuje na akumulaci

Energiewende se zatím míjí s hlavním cílem: emise skleníkových plynů neklesají.

Do roku 2050 chce Německo oproti referenčnímu roku 1990 snížit emise o 80 až 95 procent. Zápasí ale už s cílem pro rok 2020, 40procentním snížením. To neznamená, že by třetina obnovitelných zdrojů ničemu nepomohla. Netečná křivka emisí je spíš důsledkem německého rozhodnutí odstavit nejprve jaderné zdroje a teprve po nich uhelné elektrárny.

Pokud má reforma pokračovat a podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů dál růst, musí se Německo poprat s několika překážkami. První z nich, které teď věnuje největší úsilí, je akumulace energie, tedy odpověď na otázku „co když nesvítí slunce a nefouká vítr“.

Krátkodobá – hodinová – akumulace není nic nového. Na úrovni domácností se obvykle řeší bateriemi, u průmyslové výroby může mít i jiné podoby. Například klasických přečerpávacích elektráren, spojených s jadernými provozy. Ty mají stejný úkol: v noci, kdy je nižší spotřeba, čerpají vodu do horní nádrže, přes den přepadem do dolní vyrábějí elektrický proud.

„Základem krátkodobé akumulace jsou dnes lithiové baterie,“ vysvětluje Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky. „I když je to technologie známá od šedesátých let, doteď se nerozvíjela, nebyl důvod.“

„Jsou to čtyři roky, co se vývoj v tomhle oboru rozjel,“ připomíná. „Když se podíváme na zkušenosti s fotovoltaikou, za deset let budeme úplně někde jinde. Na začátku rozvoje solární energetiky se s každým zdvojnásobením výroby snížily ceny panelů o osmnáct procent. U baterek by to mohlo být podobně.“

„Objem investic do výzkumu akumulace je dnes obrovský,“ doplňuje ho Jiří Vaněk z VUT. „Každá technická vysoká škola má nějakou část, která se zabývá uchováním energie. Fotovoltaika už se tolik nezkoumá, tam se to hlavní už vyřešilo.“

Jedním z hlavních směrů jsou podle něj klasické chemické baterie.

„Pokud se podíváme na dnešní chemické zdroje, tak hustota energie není taková, jaká by byla potřeba,“ vysvětluje Vaněk.

„Trošku naděje se objevilo v nových systémech, jako lithium se sírou nebo se vzduchem, kde už se hustota energie přirovnává k hustotě energie benzínu. To znamená, že stejný prostor, který máte v nádrži auta, by zabral akumulátor tohoto typu. Tohle by byl převrat, bohužel lithia nemáme zase tolik. V akumulátorech aut nebo mobilů by to ještě bylo bez problémů, ale jakmile mluvíme o terawattech, nemáme ho dost.“

Klasické lithiové baterie doplňují solární panely už dnes, nejčastěji u „střechařů“. Díky akumulaci tak část domácností nebo menších firem funguje víceméně soběstačně.

„Když si doma postavíte fotovoltaiku, přidáte akumulaci a ve finále možná elektromobil, tak pokud nebudete jezdit pět set kilometrů do práce, bude vám to stačit,“ říká náměstek ministra průmyslu René Neděla. „Domácnosti si můžou optimalizovat odběr, ve firmě dokážete ořezávat špičky nebo prodloužit výrobu.“

Fotovoltaika pro akumulaci teplé vody vyjde podle Sedláka s podporou programu Nová zelená úsporám na 60 nebo 70 tisíc korun, s bateriovým systémem na 200 až 250 tisíc.

Akumulace se začíná stavět i u velkých solárních parků.

„V Česku připravují velké baterie některé teplárny, vůbec největší je projekt v Tušimicích, který staví ČEZ,“ navazuje Neděla. Velkokapacitní baterie má v rámci výzkumného projektu BAART, který společně realizují ČEZ a ČEPS, posloužit k testování provozu v různých režimech.

„Akumulace je trend a je potřeba ji podpořit, ať se rozvíjí. Ale na tržní bázi, ne tak, že ji začnete zběsile dotovat. Protože tím ji zdiskreditujete, stejně jako fotovoltaiku,“ myslí si Neděla.

Vodík, setrvačníky, stlačený vzduch. Jaké jsou technologie sezonní akumulace?

Sezonní akumulace, tedy schopnost udržovat velká množství elektřiny v řádu měsíců, vhodnou technologii teprve hledá. Chemické baterie se pro dlouhodobé ukládání energie příliš nehodí.

„Bez sezonní akumulace se každopádně Evropa neobejde, když budeme chtít mít většinový podíl obnovitelných zdrojů. Kvůli zimě,“ upozorňuje Martin Sedlák.

Pozornost proto míří k jiným chemickým i fyzikálním principům.

„Pro sezonní akumulaci se hledají i mechanické způsoby: třeba stlačený vzduch,“ upozorňuje Jiří Vaněk z VUT. „Stlačování a vypouštění vzduchu z velkých prostorů je vlastně alternativa k přečerpávacím elektrárnám.“

„Nové stavby znamenají obrovský zásah do přírody, ale můžeme využít toho, co už je. V Německu zkusili natlakovat solný důl – hermeticky docela dobře uzavřený systém – na celkem nízký tlak, pár atmosfér. V tom obrovským prostoru je to ale energie, která funguje několik dní.“

„Variant je obrovské množství a teď se hledají ty optimální,“ pokračuje. „Zatím žijeme ve zlaté době, kdy máme všeho dost, takže požadavek na úložiště není tak vysoký. Ale když namixujete stlačený vzduch, přečerpávání vody, setrvačníky a elektrochemii, dá se už dnes udělat úložiště na celou sezonu.“

Setrvačníky jsou mezistupeň mezi hodinovou a dlouhodobou akumulací. Izraelské start-upy například zkoušejí využití setrvačníku pro nabíjecí stanice elektromobilů.

Další nadějnou variantou se zdá být PowerToGas, tedy využití přebytečné elektřiny k výrobě plynu.

„V Německu se mluví hlavně o vodíku,“ říká energetický expert Hospodářských novin Petr Lukáč. „Přebytečná energie by šla do výroby vodíku, ten by se pak v malém množství přidával do plynu pro topení. Další varianta je záchyt CO2, v reakci s vodíkem by z něj vznikal ekometan pro topení. Podobných možností je spousta.“

„Hodně mě zajímá, jak dopadne souboj elektromobility s vodíkem,“ přidává se Neděla. „Třeba Toyota vodík tlačí hodně. Má jednu velkou výhodu: když chcete rychlonabíječku na elektromobil, nemůžete mít normální jistič, potřebujete velkou kapacitu, což fotovoltaika nemá.“

„Nedokážu si představit, kdybychom měli opravdu masově přejít na elektromobilitu a neměli bychom zdroje v klasickém zatížení, tak jak bychom je nabíjeli, odkud bychom brali tu energii,“ dodává Neděla.

Trh přesycený soláry. Jak pomáhá akumulace?

Pokračování růstu obnovitelných zdrojů nyní naráží na ekonomickou motivaci: přes den vyrábí elektřinu všechna fotovoltaika zároveň a poptávka po elektřině, tedy i cena, je nízká, někdy dokonce záporná.

Problém je o to větší, že obnovitelných zdrojů přibývá v celé Evropě. Vzhledem k tomu, že počasí v sousedních zemí se obvykle zásadně neliší – jsou ve stejném časovém pásmu a když je větrno v jedné zemi, fouká pravděpodobně i na druhé straně hranice – vyrábí větrné elektrárny i fotovoltaika v celém regionu zároveň.

„Pokud chceme dekarbonizovat energetiku, tak se bez akumulace neobejdeme,“ říká Martin Sedlák. „Přes den totiž vyrábí ze slunce všichni, takže cena elektřiny je příliš nízká. Pokud ji zvládnete akumulovat – a ve světě už je řada zařízení, propojených s baterií – tak ji můžete prodat večer, kdy už klesá výkon fotovoltaiky a je vyšší poptávka.“

V čem si výroba z jádra a obnovitelných zdrojů nerozumí?

Původním cílem německé Energiewende bylo odstavení jaderných elektráren. Vysoký odpor německé veřejnosti vůči jádru ještě zesílil po havárii reaktoru v japonské Fukušimě. Proto také země vypíná jaderné elektrárny dříve než uhelné.

Souběh velkých jaderných zdrojů s energetikou poháněnou obnovitelnými zdroji by navíc byl problematický. Pes je zakopaný v mechanismu, kterým distributoři nakupují elektřinu od výrobců – energetických aukcích. Distributoři fungují tržně: aby nasytili aktuální poptávku po elektřině, nakoupí nejprve levnou elektřinu, typicky z obnovitelných zdrojů, když zrovna vyrábí. Pokud to nestačí, přikoupí dražší elektřinu z jádra a uhlí. A je-li to pořád málo, zaplatí také výrobu z plynu, který je nejdražší.

V minulosti tento proces fungoval stabilně – nákup energie se naplánoval na 24 hodin dopředu a jádro s uhlím objednávku pokrylo.

Se vstupem obnovitelných zdrojů se podmínky změnily. Ty přes den vyrábí levnější elektřinu a pokud je jimi trh nasycen – jako v Německu – mohou vytlačovat z aukce ostatní zdroje. Naopak v noci nebo za bezvětří, kdy nevyrábí, je příležitost pro dražší typy elektřiny.

A tady nastává problém: velké uhelné závody se dokážou tomuto cyklu sotva přizpůsobit. Zatopit nebo uhasit pod obrovským kotlem chvíli trvá, ale pokud se podaří správně předpovědět výrobu ze slunce a větru, mohou provoz na směny zvládat. Jádro to nedokáže, nastartovat nebo zastavit jadernou reakci je záležitost dní.

Vedle předvídatelných cyklů, jako je střídání dne a noci, do rovnice s obnovitelnými zdroji vstoupily také nálady počasí. Energetické trhy proto postupně zkrátily intervaly, na kdy se elektřina nakupuje, ze dnů na hodiny. Kvůli plánování dnes také největší energetické koncerny zaměstnávají týmy meteorologů.

„Dnes se obchoduje v hodinových intervalech a připravuje se zavedení patnáctiminutových,“ vysvětluje Svatopluk Vnouček z ČEPS. „Pro nás to bude znamenat lepší provozovatelnost soustavy. Když máte hodinu, rozdělíte ji na čtyři části a v každé musí někdo stanovit, jak si myslí, že bude zdroj vyrábět, zlepšujete predikci i možnost řízení soustavy. Je to jedno z opatření, které umožní lépe zacházet s intermitentními (vyrábějícími přerušovaně, pozn. red.) zdroji, jako je právě fotovoltaika.“

Pro jádro je takový trh zlým snem. V sítích nasycených obnovitelnými zdroji se nemusí vyplatit. Pokud bude vyrábět postaru bez výkyvů – a klasické reaktory to jinak neumí – bude během pěkných letních dnů prodávat elektřinu pod cenou.

Zdrojem, který výkyvy naopak zvládá perfektně – dokáže nastartovat i přestat vyrábět během sekund – je plyn. Proto také mají v německém energetickém mixu po odstavení jádra i uhlí zůstat spolu s obnovitelnými zdroji právě plynové elektrárny.

Z Baltu do Bavorska teče proud přes Česko. Je to problém?

Nutnou podmínkou pro další stavbu obnovitelných zdrojů jsou také investice do přenosové soustavy. Dnes energie z větrného Baltu do průmyslového Bavorska často putuje „oklikou“ přes Česko.

„Německá soustava se dlouhodobě potýká s tím, že nestíhá stavět linky, a přetoky znamenají, že část energie teče přes sousední země,“ potvrzuje Svatopluk Vnouček z ČEPS. „Proto máme řadu mechanismů, jak přetoky predikovat, domlouvat se s partnery, eventuálně přetoky řídit prostřednictvím transformátorů s posunem fáze, které jsme postavili v rozvodně Hradec u Kadaně. Přetoky jsme řešili hlavně v minulých letech, ale byla to menší část našeho investičního rozpočtu.“

„ČEPS investuje do rozvoje soustavy asi 4,5 miliardy ročně, hlavním cílem je posílit přenosovou kapacitu soustavy,“ pokračuje. „A nejen v Čechách: tím, že soustavy jsou v Evropě propojeny, musíme se dívat i na vývoj v Evropě.“

Posílení vysokonapěťové sítě patří spíše k menším investicím, které si obnovitelné zdroje vyžádají. Náročnější problémy zřejmě způsobí decentralizace energetiky, tažená „střechaři“. Okamžité lokální změny ve výrobě proudu, způsobené přechodem jednoho mraku přes stovky fotovoltaických instalací najednou, může být pro distribuční soustavu potíž. Více instalací znamená komplikovanější úkoly, které síť bude muset řešit.

„U přenosové soustavy je důležitá historie, Německo je několik regionálních zemí a distributoři u nich odjakživa fungovali jinak než u nás,“ vysvětluje rozdíl mezi německou a českou energetikou náměstek ministra průmyslu Neděla.“

„My máme velmi silnou přenosovku a distributoři jsou sice silní, ale nehrají si jenom na svém písečku, vidí i celek. Němci si decentralizaci dovedou představit, síť už mají přizpůsobenou. I tak budou tyto náklady velmi vysoké,“ dodává.

V Česku největší náklady ponesou distributoři – ČEZ, E.ON a PRE. Investice se ovšem dotýkají i provozovatele vedení zvlášť vysokého napětí.

„Musíme zajistit dostatečnou kapacitu mezi přenosovou soustavou a distribucí v těch místech, kde se předpokládá větší rozvoj obnovitelných zdrojů: v jižní části republiky nebo s větším rozsahem satelitních městeček,“ vysvětluje Vnouček. „Proto vznikají nové transformační stanice mezi přenosovou a distribuční soustavou.“

„Když si vezmete, že se očekávají tisíce, desetitisíce malých instalací, tak ten efekt se potom projeví až na přenosovou soustavu a vyžádá si lepší propojení mezi námi a distribucí. Potřebné akce máme zařazeny v investičním plánu, postupně se budou realizovat,“ doplňuje Vnouček.

Německá energetická revoluce: „Fyzikálně to nesedí, ale zvládnout by to mohli“

„Fyzikálně mi zatím nesedí, že by to Němci mohli dokázat,“ komentuje dosavadní vývoj Energiewende náměstek Neděla. „Ale jsou to buldoci, vždycky dosáhnou toho, co chtějí.“

„Bavil jsem se s ministrem energetiky Altmeierem,“ pokračuje. „Říkal mi: my vás chápeme, vy si chcete zachovat baseload (stabilní základní výrobu energie, pozn. red.) ve stabilních zdrojích, protože na obnovitelné nemáte podmínky. My na to půjdeme jinak, my si baseload uděláme v obnovitelných zdrojích, ale tím pádem budeme muset mít několikanásobně vyšší instalovaný výkon, než je naměřené maximum spotřeby.“

„Česká republika má maximální spotřebu kolem 11 GW, instalovaný výkon 22 GW, takže dvojnásobek. Němci budou muset mít několikanásobek, to znamená neuvěřitelné investice, pokud to má fungovat. Ale principiálně to je možné.“

„Němci tomu nejen věří, ale zároveň s tím kalkulují,“ věří německé cestě Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky. „Mají 55 projektů sezonní akumulace, které ukazují dlouhodobé trendy. Samozřejmě tam budou slepé uličky, ale něco z toho vyjde.“

„Je to otázka sezonní akumulace,“ pokračuje Sedlák. „Němci už kalkulují, jak by to vypadalo se současným růstem obnovitelných zdrojů. Odhadují, že ve chvíli, kdy budou mít určitý podíl, poběží skoro 3000 hodin bez klasických zdrojů. To je víc než třetina roku. A bude jim na to stačit mix obnovitelných zdrojů a sezonní akumulace, jako je PowerToGas.“

Svenja Schulze, německá ministryně životní prostředí, nedávno přiznala, že neví, jak přesně dosáhnout uhlíkové neutrality.

„Víme, co dělat do roku 2030, ale k naplnění posledních procent pro dosažení uhlíkové neutrality potřebujeme nové techniky, nové nápady,“ sdělila novinářům letos v září.

„Přesný plán nemá nikdo na světě,“ dodala. „Důležité je říct, že chceme toho cíle dosáhnout. Až po cestě objevíme, jak dosáhnout ta poslední procenta.“

Rozhřešení

Německým sousedem: kopírovat, nebo doplňovat?

Německo se svou Energiewende prošlapává cestu pro celý svět. Obnovitelných zdrojů dnes přibývá globálně – nejrychleji v Číně – a český soused na tom má nemalý podíl. Svým příkladem odpovídá na argument, že Evropa má jen o něco víc než desetinový podíl na planetárních emisích skleníkových plynů, takže nemusí sebemrskačsky škrtit svůj průmysl. Pokud se německý plán ukáže jako úspěšný, můžou se v jeho stopách vydat země, které dnes obnovitelné zdroje považují spíš za riziko než příležitost. Pokud ne, aspoň to někdo vyzkoušel.

„Fotovoltaický boom nastartovala v roce 2004 Evropa a několik let hrála prim,“ vypráví Jiří Vaněk z VUT. „V roce 2010 přišel zlom a přidal se svět. Dnes se nejvíc staví v Číně, Japonsku, USA, tlak na snižování ceny je obrovský.“

Svým evropským sousedům ale Německo paradoxně podobnou cestu komplikuje. I oni plánují zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů: Francie chce do roku 2035 snížit podíl jádra na spotřebě ze 75 procent na 50 procent a nahradit ho hlavně obnovitelnými zdroji. Dokonce i Polsko, kde je uhlí symbolem svobody a nezávislosti, slibuje snížit do roku 2050 podíl fosilních paliv na energetickém mixu na čtvrtinu.

Jenže zároveň jsou okolní země ve svých plánech opatrné – co když se německý stroj zadrhne a ve střední Evropě bude elektřina chybět? Vedle povinného navyšování obnovitelných zdrojů, které vyžaduje Evropská unie, si proto raději nechávají rezervu a jsou ve svých plánech konzervativnější.

Česko nejinak.

„Jsme průmyslová země, vy nemůžete firmám říkat, že možná bude elektřina a možná taky ne,“ vysvětluje náměstek ministra průmyslu pro energetiku René Neděla.

„Jsme tady proto, abychom bránili primárně zákazníka. Abychom mu zajistili, že bude svítit, že bude topit a nebude to stát šílené peníze.“

„Když Němci udělají extrémní boom, my z toho můžeme těžit, technologie bude levnější,“ dodává Neděla. „Zároveň, když tady budeme mít stabilní zdroje, můžeme Němcům poskytovat podpůrné služby, můžeme je zabezpečit v případě problému.“

„Já se na to dívám jako na silnici. Je přece daleko ekonomičtější, rozumější, abych měl jednu velkou dálnici z místa A do místa B, než aby auta jezdila po dvaceti menších cestách,“ obhajuje Neděla jádro.

Stavíme jádro pro svět za dvacet let. Bude dávat ekonomický smysl?

„Jádro je obraz toho, jak Češi přemýšlí o energetice obecně,“ brání se vizi ministerstva průmyslu Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky. „Věří spíš větším, klasickým řešením. Dlouhodobě dostávali v ábíčku do hlavy, že stačí jedna kulička uranu a bude to skvělý, zářivý svět.“

„Možná se na tom podepsala devadesátá léta, kdy se Češi čemukoliv zelenému, progresivnímu bránili,“ pokračuje. „Dnes věří, že to musí vyřešit trh bez dotací, neuvědomují si, že jádro se bez dotací taky nepostaví. Paradoxní je, že náklady na jádro by možná Češi byli ochotni zaplatit, v průzkumech je to tak půl na půl. Ale částky, co jdou do obnovitelných zdrojů, jsou červený hadr na býka.“

„Je pravda, že pokud se má zvládnout transformace na nízkouhlíkovou energetiku, nějaký podíl jaderných elektráren tady zůstane,“ připouští Sedlák. „Pravděpodobně ve Finsku, Británii a Francii, ta bude mít spíš problém se ho zbavit. Není to tak, že by se všude nasekaly větrníky a fotovoltaika, bez dalších technologií to nebude stačit.“

Česko podle něj ale takovou zemí není. Nové reaktory by podle něj přišly na svět tak pozdě, že by nedávalo ekonomický smysl je vůbec spouštět.

„Ve chvíli, kdy jdou dvě třetiny globálních investic do moderní energetiky, tak se tomu ta konvenční musí přizpůsobovat,“ pokračuje. „To se teď děje v ČEZ, ale podobně to má švédský Vattenfall. Nebo Iberdola, největší španělská energetická společnost, ta se rozhodla, že se zbaví konvenčních elektráren a bude stoprocentně obnovitelná.“

„V takovém světě nedává smysl stavět jádro. Ekonomicky se nevyplatí. Jádro je potřeba provozovat celou dobu a vedle obnovitelných zdrojů bude třetinu roku stát. To je debata, která tady ještě nezačala, i v Německu je teprve na začátku. Energetika za deset nebo dvacet let bude vypadat úplně jinak.“

Decentralizace a průmysl 4.0: přizpůsobíme se přírodě?

Třetí cesta, která je součástí jak jaderného, tak fotovoltaického scénáře, je přizpůsobit se. Moderní energetika tak může paradoxně přiblížit průmysl přírodním cyklům.

„Většina elektráren, které se staví, je dnes spřažená s nějakým odběratelem,“ vysvětluje Jiří Vaněk z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT. „Výroba i spotřeba elektřiny se synchronizují. Když bude slunce svítit, bude se pracovat. To je vlastně vize průmyslu 4.0: aby šly věci automatizovat, aby se vyrábělo, když budou suroviny, materiály a energie.“

„U nás se o tom většinou mluví negativně,“ pokračuje. „Češi se toho bojí. Robotizace, automatizace, velká investice na začátku. O českých investicích se navíc většinou rozhoduje v zahraničí.“

V domácnostech podobné změny dějí už dnes. Instalace solárních panelů umožňuje vizualizovat okamžitou spotřebu elektřiny, která zase upozorní, jak energeticky náročné jsou některé činnosti.

„Brzy budete mít smart spotřebiče, kde třeba ráno nachystáte pračku a praní se spustí, až začne svítit slunce,“ tvrdí Vaněk. „Už se to vlastně děje teď, máme všechno nachystané, je to jenom otázka peněz, kdy masová výroba zlevní tyto spotřebiče. Takže ti, co mají na střeše fotovoltaiku, už si můžou chystat řízené zásuvky a energy management počítač, který bude predikovat počasí.“

„Stejným směrem míří průmysl. Když bude mít jeden majitel elektrárnu i výrobu, naplánuje to tak, aby běžely zároveň. V tuhle chvíli to není nutné, protože cena elektřiny je nízká, ale jakmile půjde nahoru, začne se to dít,“ předvídá Vaněk.

Spolehlivý plán pro budoucnost, o které nic nevíme

Energetika – včetně české – je v paradoxní situaci. Potřebuje dlouhodobý plán, ten je ale zatížen mnoha neznámými: jak bude pokračovat německá energetická reforma, jak pokročí vývoj hodinové a hlavně sezonní akumulace, kdy – jestli vůbec – budou k dispozici modulární jaderné reaktory. Pro obnovitelné zdroje je klíčový poměr ceny fotovoltaiky a ceny elektřiny. Tu sice dokážeme částečně predikovat, ale například trh s povolenkami s nimi může hodně zahýbat.

Ukazuje se také, že změny klimatu probíhají rychleji, než se dosud čekalo. Češi zřejmě dobrovolně svoje závazky nezvýší, ale je možné, že Evropská unie je o to v budoucnu požádá.

Jaké jsou dopady klimatické změny na Česko?

Pratický průvodce změnou klimatu najdete na webu klimatickazmena.cz veřejné výzkumné instituce CzechGlobe.

Bez plánu ale země být nemůže. Tím méně Evropská unie, která se snaží plány členských států koordinovat. Vláda tedy plány připravuje – a pokud se má řídit heslem „nemůžeme jednoho dne říct, že není elektřina“, celkem logicky si volí jádro. Ačkoliv v době, kdy by reaktory měly začít vyrábět, už to možná nebude ekonomicky stačit.

„Teď je zajímavá doba, jsem rád, že u toho jsme,“ uvažuje René Neděla. „Měli bychom investovat do výzkumu, zlepšovat řízení a regulaci, sledovat technologie, snažit se tomu neklást překážky, ale ne zběsile si dávat cíle, které nejsou ničím podložené.“

„Třeba to do budoucna bude vypadat tak, že cíl CO2 půjde vniveč a budou se stavět plynovky, protože plyn bude levnější. Nebo se najde nová technologie, třeba jaderná fúze. Zatím se nám vždycky vyplatilo jít krok za krokem, nikoliv velkou revolucí,“ končí rozhovor.

Plán na jádro – ať už je, nebo není realistický – by ale neměl být na překážku růstu obnovitelných zdrojů. Češi k nim sice nemají tak vřelý vztah jako většina Evropy, ale je to jeden z mála nástrojů ke snížení emisí skleníkových plynů na globální úrovni.

„Hlavní je změnit myšlení,“ říká Jiří Vaněk z VUT. „Je obrovský rozdíl, když se bavím s lidmi z Česka, Slovenska a Rakouska. Česko a Slovensko jsou podobné, ale i oni jsou víc otevření zeleným řešením, kdežto u nás je to tabu, sprosté slovo. Možná jsou ekologická varování strašení, ale na druhou stranu: proč jednou neudělat něco správně?“

Jan Boček, Jan Cibulka, Petr Kočí a Štěpán Sedláček