Spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem jako by vykoukl z naší vlastní historie

Rámec, ve kterém probíhá konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem, je vymezen dvěma principy, oba vyvozujícími se z mezinárodního práva. Ázerbájdžánci se dožadují nároku na Náhorní Karabach poukazem na historické státní právo. Sporné území bylo nedílnou součástí jejich země. Arméni s odkazem na to, že drtivou většinu místního obyvatelstva tvoří právě jejich krajané, pro změnu požadují naplnění práva jejich národa na sebeurčení.

Komentář Stěpanakert (Náhorní Karabach) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Boje ve Stěpanakertu | Zdroj: ČTK/AP

Tento spor se v novém hávu táhne od konce 80. let. Taková rozepře by nám měla být více než důvěrně známá. Oba principy se v naší zemi střetly už v okamžiku vzniku Československa.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ivan Štern: Spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem jako by vykoukl z naší vlastní historie

Češi trvali na historických hranicích, poukazujíce na nezpochybnitelné státní právo. Naši Němci se zas oháněli právem na sebeurčení, stejně tak nezadatelným. Silou tu nakonec zvítězilo státní právo.

Smlouvy uzavřené ve Versailles mezi spojenci a poraženými Německem a Rakouskem Československu zaručily historické, a ne etnické hranice. Čeští Němci se proti vlastní vůli tak stali československými občany.

Příměří v Náhorním Karabachu se porušuje. Arménie a Ázerbájdžán se navzájem obviňují ze střelby

Číst článek

K tomuto diktátu, jak smlouvy označovali naši Němci, nejrozumněji přistoupili němečtí sociální demokraté, tehdy bezkonkurenčně nejsilnější politické seskupení.

Na zářijovém sjezdu v roce 1919 v Teplicích se s faktem, že jsou občany Československa, smířili, i když se skřípěním zubů. Práva na sebeurčení, i když nyní jen v rámci politické autonomie, se ale nezřekli.

Svobodomyslnost a demokracie

Podle výkladu z Versailles, který razili Edvard Beneš a Karel Kramář, na právo na sebeurčení mají nárok výlučně jen státotvorné národy. Ne ale národnostní menšiny, i když jejich počet, jako tomu bylo u nás, tvořil jednu třetinu veškerého obyvatelstva.

Na věci samé je pozoruhodné, že o rok později ten stejný Edvard Beneš ve sporu s Poláky o těšínské vévodství, i když i zde si české země nárokovaly celé území z titulu státního práva, se rozhodl dát přednost právu Poláků na sebeurčení a spokojil se se zlomkem sporného území, ohraničeného řekou Olší.

Česká opozice mu vyčetla, že rozhodl bez toho, aby věc konzultoval s parlamentem nebo alespoň s vládou. Zato čeští Němci hořce poznamenali, že pan Beneš na principech trvá, jak se mu to momentálně hodí.

Spor své řešení nenalezl. Čeští Němci byli nakonec násilně vyhnáni ze svých domovů. Konflikt mezi námi a Polskem po roce 1945, kdy jsme opět k republice připojili onen Benešem odsouhlasený zlomek Těšínska, hrozil přerůst v ozbrojené střetnutí.

Řešení silou, ke které obě strany, Arménie i Ázerbájdžán, sáhly už před 30 lety, jak ukazuje naše zkušenost, vede pouze k osudovým následkům. Mírové řešení zase vyžaduje pořádnou porci svobodomyslnosti a demokracie, a to na obou stranách. Arménům ani Ázerbájdžáncům i tak není co závidět.

Autor je publicista

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme