Bičování je barbarský trest zakotvený v Koránu a striktním islámském právu šarí’a. Saúdská justice ho měla v oblibě, ale kvůli jednomu široce medializovanému případu silně utrpěla pověst země ve světě.

K tisíci ranám bičem, rozloženým do týdenních dávek, byl za urážku islámu odsouzen saúdský blogger Raíf Badaví. Bičování směla přihlížet veřejnost. Křehký Badaví by se konce bičování nedožil; a kdyby jeho rodina jen pasívně čekala na to, až se v někom ze saúdského vedení probudí soucit, o příbuzného by přišla. Badavího žena se namísto toho postarala, aby se o Badavího kauze vědělo ve světě. Hodně se pak o ní mluvilo a psalo a Saúdům, jakkoli se podle světového veřejného mínění neřídí, to zjevně nebylo příjemné. Bičování Badavího se zastavilo, a teď se tedy s bičováním skončí úplně. I kvůli Badavího kauze, ale nejen kvůli ní.

Zákaz bičování je součástí modernizační strategie korunního prince Muhammada bin Salmána. Země po slepičích krůčcích a nanejvýš obezřetně ruší i další dosavadní tabu. Tak například: ženy už smějí samy řídit automobily (jak absurdní saúdský zákaz byl, ukazuje srovnání se stejně nábožensky úzkoprsým Íránem, kde ženy zákaz řízení nedostaly) a smějí také na některé sportovní zápasy.

Dá se jistě mluvit o reformách. Jsou ale krotké a reformuje se výhradně tam, kde se to nedotkne tuhé podstaty saúdského režimu. A princ Muhammad ty reformy používá účelově, jako jeden z nástrojů k upevnění osobní moci. Vedle zatýkání vzpurných či potenciálně nebezpečných příbuzných, vedle ropné války, války v Jemenu a, v neposlední řadě, vedle vraždy novináře Chášukdžího. (Tomu, že princ Muhammad o vraždě dopředu nic nevěděl, věří snad jen prezident Trump. A ani na to bych příliš nesázel.)

Zákazem bičování saúdský režim nic neztrácí. Viníky anebo prostě jen režimu nepohodlné jedince může zavřít a udělit jim pokutu. V Saúdské Arábii se přitom do vězení chodí i za prohřešky, které by v Evropě trestné nebyly (a hlavně, my je ani jako prohřešky nevnímáme). Ve stejný den, kdy přišla zpráva o zákazu bičování, zemřel v saúdském vězení Abdalláh Hámid, lékař, který se provinil pouze tím, že požadoval rozšíření osobních práv. Neposkytli mu včas potřebnou lékařskou péči.

Popravy jsou v zemi také časté. A přibývá jich. Loni jich podle Amnesty International bylo 184, o 35 více než předloni. Přinejmenším jedna poprava byla hromadná. Tresty stejně ohavné jako bičování, zejména amputace končetin, se ale nadále používat smějí.

A kdo by si v Saúdské Arábii chtěl postavit jinou než islámskou modlitebnu, třeba kostel či synagogu, se zlou by se potázal!

Tolerance a spolupráce

Jen málo Evropanů může cítit sympatie k saúdskoarabskému systému a k „reformátorskému“ korunnímu princi Muhammadovi – k muži, který se dokáže chovat jako brutální a arogantní autokrat. Přinejmenším ze dvou důvodů je ale musíme tolerovat a spolupracovat s nimi.

Prvním důvodem je saúdská ropa. Každého z českých motoristů se dotkl důsledek ropné války, kterou Saúdové zahájili tím, že ropy těžili více, než dovoloval domluvený limit. Benzín v důsledku toho výrazně zlevnil. Ovšem za jiné konstelace, kterou by rovněž mohli navodit Saúdové, by naopak mohl výrazně zdražit.

Druhý důvod: Ačkoli další reformy zkostnatělého systému jsou jistě žádoucí, musí se jim dát čas. Zkusme si představit, že Saúdskou Arábii zachvátí náhlý revoluční poryv, nové „arabské jaro“. Nic nenasvědčuje tomu, že by z toho vzešla demokracie evropského stylu. Mnohem pravděpodobnější je, že by jedny náboženské radikály nahradili jiní, ještě horší. A Evropě podstatně nebezpečnější.

Autor je zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít