Může Turek za to, že je Turek?

Tvrzení, že sport ovlivňuje politiku, nebo že politika ovlivňuje sport, je omyl. Sport JE politika, jak se o tom přesvědčil německý fotbalista tureckého původu Mesut Özil.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Fotbalista Mesut Özil a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan | Zdroj: ČTK/AP

Aféra začala před několika týdny, když se objevil snímek, na kterém se Özil nechal vypodobnit s tureckým prezidentem Erdoganem, a to krátce před velmi kontroverzními tureckými volbami. Vypadalo to jako podpora konkrétnímu státníkovi „cizí“ země v citlivém období.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Může Turek za to, že je Turek?

Šéf německé fotbalové federace Grindel, ale i někteří němečtí politici nahlas zapochybovali o Özilově německém vlastenectví. Kolem celé záležitosti se toho hodně řeklo a napsalo, až nakonec Özil oznámil, že už nebude reprezentovat Německo na mezinárodních zápasech.

Konec němectví

Ve 29 letech tak končí reprezentační kariéru poté, co sice příliš nezářil na mistrovství v Rusku, ale také jako důležitý spoluautor německého úspěchu v roce 2014. Proč je Özilův případ tak důležitý?

Protože právě on byl důležitým prvkem příběhu o úspěšné integraci Turků v Německu. Dokonce byl označen za „maskota integrace“ a sám dříve reagoval nevrle, když byl označován za „německého Turka“, a zdůrazňoval, že se narodil v Gelsenkirchenu a v Německu vyrůstal.

Pro Němce byl příběh úspěšného, trochu plachého sportovce symbolicky důležitý, protože nad úspěšností integrace Turků panuje určitá nejistota. Část turecké komunity se sice relativně dobře zapojila, zejména ve srovnání s některými Severoafričany ve Francii, ale německo-turecká menšina zůstala úzce spjata s domovinou rodičů a prarodičů. Mnozí si berou partnery z Turecka a tím se jejich relativní odcizení dále reprodukuje.

Záložník Mesut Özil končí v německé reprezentaci, důvodem pro něj byly rasistické urážky

Číst článek

Věc komplikuje skutečnost, že do Německa přicházeli v 60. letech jako gastarbeiteři málo vzdělaní Turci z chudého vnitrozemí, nepřipravení na rychlé přijetí evropské kultury. Jejich integraci pozdržely i německé úřady, které trvaly na zavedení tureckých škol, v naději, že hostující pracovníci nakonec odejdou zpátky. To se, jak známo, nikdy ve větším měřítku nedělo.

Dařilo se jim lépe než v domovském Turecku, ale zůstávali většinou na okraji německé společnosti. Němci na fenomén nerozpuštěných tureckých enkláv narážejí stále častěji. Naposledy se o tom mluvilo během několika důležitých voleb v Turecku, kterých se mohli účastnit i zahraniční Turci. A ti němečtí nebo nizozemští podporovali Erdogana výrazně více než sami Turci žijící v Turecku.

Němci a Turci

Jak to, že lidé, kteří vyrostli v otevřené společnosti, podporují autokrata, který posílá své odpůrce do vězení, ptali se Němci? Stejné to bylo před pár lety na mezistátním turecko-německém utkání, na které přišli Turci narození v Německu fandit vybavení tureckými vlajkami – a německá společnost z toho měla malý šok.

Řadoví Turci v Německu si možná mají na co si stěžovat, ale co Özil? Vždyť je to ekonomicky zajištěný člověk, který má nejen peníze, ale i společenské postavení a prestiž. Tři jeho turečtí, pardon, němečtí kolegové, se dokonce rovnou rozhodli reprezentovat Turecko.

Důvodů, proč tolik Turků zůstává Turky v Německu, a nic víc, je několik. Jeden spočívá v tom, že turecká identita je velmi silná, Turci jsou vychováváni k výlučnému, občas až šovinistickému vidění světa, a to i státním školním systémem. Podobně konstruovaná identita asi nemá v současné Evropě obdobu.

Dále, turecké instituce se velmi systematicky zabývají pěstováním a rozvíjením turectví i u zahraničních komunit. Jdou někdy velmi daleko, včetně toho, že státem vysílaní imámové a učitelé podávají úřadům doma informace o tom, kdo co říká nebo dělá.

Kostky cukru

Řada věcí se však děje zcela dobrovolně. Případ Erdoganových voličů, nebo i Özilova výroku, že projevil úctu nejvyšší autoritě země své rodiny, upozorňuje ještě na jednu věc. Totiž že i v 21. století je potřeba lidí patřit k něčemu nebo někomu tak silná, že snadno překoná lásku ke svobodě a demokracii.

Konkurenční německá identita je měkká v tom smyslu, že si nedělá vůči svým nositelům tak žárlivé nároky, jako ta turecká, a snadno prohrává. Ale paradoxně je stejně výlučná, jak ukazuje zaskočená reakce mnoha Němců na Özilův případ.

A sám fotbalista Özil by dodal, že Němci, mistři světa v multikulturalismu, i nadále pečlivě rozlišují etnicitu lidí, a nezapomínají na ni dokonce ani v okamžiku triumfu, tím méně v době neúspěchu. Lidé ani identity se prostě v Evropě nerozpouštějí jako kostky cukru, v dobrém ani ve zlém.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme