Zbývající členské státy se shodly, že hlavními prioritami bude zajištění práv Evropanů v jurisdikci Londýna tak, aby se z nich za dva roky nestali občané druhé kategorie.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Podobně se má také jednat o finančním vyrovnání kontinentální Evropy a evropského ostrova, na němž se rozkládá Spojené království Velké Británie a Severního Irska. A v neposlední řadě přijde na pořad dne zamezení vzniku takzvané „tvrdé hranice" mezi Irskem coby součásti Evropské unie a částí ostrova spadající pod vládu Jejího Veličenstva.

Schválení mandátu jednání spolku států kontinentální Evropy můžeme stále počítat do přípravné fáze. Karty na vyjednávacím stole se uspořádávají do balíčků, s nimiž se bude dále hrát.

Podle unie se nejdříve musí vyjednat podmínky rozchodu a až pak forma budoucích vztahů, což logicky odmítá Velká Británie, protože dvouletá lhůta pro vyjednávání je šibeniční. Zahrnuje nejen samotné jednání, ale také čas potřebný pro schválení dohodnutých podmínek. Takže reálně mluvíme o přibližně roce a půl.

Navíc může dojít k mnoha neočekávaným událostem. První z nich se stala hned na začátku, ještě než samotná jednání začala. Britská premiérka vyhlásila předčasné volby, čímž čas na jednání o téměř čtvrt roku zkrátila – v případě, že se opravdu začne jednat 19. června, jak chtějí státy Evropské unie.

Přínos z omezení imigrace?

Na druhou stranu, pokud v Londýně vznikne vláda se silným mandátem, bude mít dostatečnou politickou legitimitu nejen vyjednávat, ale i si za výsledkem stát.

Další nejistotou je, jestli se členským státům podaří udržet tolik vzácnou jednotu, kterou jsme za poslední roky neviděli jinde než právě v případě pozice k brexitu. Pro Londýn by bylo výhodnější jednat separátně, a to především ve vztahu k menším, hlavně novým členským státům EU. Zato pro sedmadvacítku jednotný přístup skýtá výhody. A to nejen kvůli velikosti trhu a počtu občanů.

Není totiž žádným tajemstvím, že na dosažení oboustranně přijatelného vztahu v případě Irska je zájem obou stran. Narušení křehkého míru by zasáhlo Londýn stejnou měrou jako Dublin a obyvatele Severního Irska.

Proto se bude hrát především o práva občanů Evropské unie na obou březích Lamanšského průlivu a finanční vyrovnání, protože také není žádným tajemstvím, že stoupenci brexitu argumentovali omezením imigrace především z nových členských zemí Evropské unie.

Proti občanům východní Evropy často brojili také britští občané, kteří v minulosti přišli z mimounijních zemí, s tím, že oni byli na ostrovech dříve. Poté, co ostrované pochopili, že nejrůznější sliby brexitářů byly pouhé sliby, právě slib v oblasti kontroly přistěhovalectví neboli migrace stále zbývá. Je otázka, do jaké míry bude pro Brity cennější politický přínos z dosažení omezení imigrace, nebo jejich státní rozpočet.

Z kuloárů jednání prozatím uniká, že Londýn už dal najevo, že v případě možnosti dosáhnout alespoň opticky dobré dohody právě v oblasti imigrace na nějakou tu libru hledět nebude.

Ale uvidíme, jednání ještě nezačala a do odchodu na jaře 2019 je ještě daleko. Stát se může ledacos, a to jak ve Velké Británii, tak uvnitř unie samotné, v níž jsou spory mezi novými a starými členskými státy stále zřetelnější.

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít