Když jsme u mikrofonu, zapomeneme na strádání, shodují se moderátoři Misařová a Pokorný
Na festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Olomouci se ve speciálu Lucie Výborné potkali moderátor Jan Pokorný a redaktorka ostravského rozhlasu Dagmar Misařová. Oba dva zavzpomínali na rozhlasové začátky, na to, co výjimečného v rozhlase při moderování zažili. V čem po desítkách let práce v rádiu vidí existenci rozhlasového boha?
Existuje rozhlasový bůh?
Dagmar Misařová: Ano.
Kdo koho před lety doporučil šéfům na základě společného tance na školení? Poslechněte si rozhovor s Dagmar Misařovou a Janem Pokorným
… a Jan Pokorný přikyvuje. Zkuste mi říct, kdy na sebe rozhlasový bůh ve vašem případě vzal konkrétní podobu? V který moment vaší rozhlasové práce?
Jan Pokorný: Když člověk podlehne práci a myslí si, že si nemusí hlídat i další věci, tak mu třeba krachne manželství. A když se mi to stalo, tak mi kolegové v redakci říkali – a budeš vysílat desetkrát víc, než si vysílal doteď, abys neměl chmurné myšlenky. Měli obrovskou pravdu, a tím pádem děkuji rozhlasovému bohu, tehdy Československému rozhlasu, že jsem tuhle turbulenci takhle prožil.
Když moderujete, zapomenete na bolest zubů, nohou, zapomenete, že se vám někde něco nepovedlo. To rádio je blahodárné, myslím si, že podobně to mají herci. Jenže nesmí se tam hrát muzika. Když jsem seděl za mikrofonem a snažil se vytvářet dobrou náladu, tak najednou začala hrát skupina Elán písničku Bosorka, kde se zpívá – Prečo si mi utiekla. A já už jsem byl zase v prčicích. Ale pak přišel ten rozhlasový bůh.
A jak vypadá rozhlasový bůh Dagmar Misařové?
Dagmar Misařová: Myslím, že má fofry. Nedovedla bych si představit, že bych měla takovou nějakou Misařovou u sebe v redakci. Ale rozhlasáci, to je zvláštní druh lidí. Kdykoliv jsme šli do legendárního baru Waldemar sedmdesát metrů od ostravského rozhlasu, tam chodívali všichni, co šli natáčet – herci, režiséři, muzikanti –, skončili povídáním o rozhlase. Uvědomila jsem si, že rozhlasáci se znají mnohem důvěrněji a více než ty vlastní rodiny.
Když je člověk u mikrofonu, musí zapomenout na strádání, co se teď zrovna děje. Ono vás to z toho vytáhne, nemáte ani čas. Jste součástí týmu, nemůžete podrazit techniky, spojaře. A hosty už vůbec ne. Rozhlasový bůh pro mne znamená i velkou důvěru, myslím si, že mám v sobě touhu spojovat lidi, možná proto jsem se tak narodila. A mně to velmi vyhovuje.
Jak poznáte, že se vám to ten den povedlo, když vysíláte?
Jan Pokorný: U mě to bývalo tak, že ten pocit, že se mi to povedlo, vyvrcholil chutí na cigaretu a na kafe. Jenže pak jsem přestal kouřit, takže jenom na kafe.
Dagmar Misařová: Abych si uvědomila, že se to povedlo během natáčení, tak jsem to poznala, až když hosté byli čtrnáct dnů doma a já pořád stříhala, byla jsem s nimi, vybírala jsem a skládala. Spolu s kolegy jsme uvažovali – on tam začal plakat, máme to tam nechat? A to je ono, když mě to dojme, ale stálo to zato. Hlavně to poznají posluchači. My redaktoři sebe upozaďujeme, jde nám o příběhy lidí. A to, že on cítí, že je o to zájem, že může jeho příběh někomu jinému pomoci, tak to si myslím, že to je ono.
Jak vypadají momenty, když se před mikrofonem naopak nedaří? Poslechněte si celý rozhovor.
