Jak vnímáte novelu zákona o některých druzích podpory kulturu, která zavádí status umělce?
Anna Štičková: Myslím, že je to krok vpřed. Je velmi dobře, že ten zákon vzniká. Ostatně už v roce 1980 UNESCO své členské země vyzvalo, aby rozlišily specifika práce umělců a umělkyň. Nějakým způsobem následujeme trendy, které se rozvinuly především vzhledem k pandemii před několika lety.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celé Pro a proti, debatují básnířka Anna Štičková a poslanec Pavel Svoboda

Pavel Svoboda (TOP 09): Myslím, že je dobře, že novela byla přijata. Má to své racionální a praktické důvody, ke kterým se jistě dostaneme. Nicméně byl bych rezervovaný k tomu říkat, že to někomu v tuto chvíli nějak zásadně pomůže.

Paní Štičková, vidíte konkrétní nedostatky toho zákona? Co by bylo potřeba?
Štičková: Jako nedostatky, respektive nedodělky vnímám, že vzniká zákonné rozlišení toho, že umělci mají mít nějaký status. Respektive měly by se rozlišit specifické podmínky jejich práce, což je velmi pozitivní.

Zároveň z toho ale nevyplývají žádná zásadní opatření ve smyslu narovnání podmínek. Zákon neimplikuje kromě jednoho opatření – stipendií, což je taky do nějaké míry komplikované – žádná opatření v daňové oblasti nebo v oblasti sociálně zdravotního pojištění tak, jak je to standardem v zahraničí, kde už tato opatření mají.

Pane Svobodo, nebylo by lepší než udělat novelu tohoto zákona jako takový první nástřel, na kterém se dál bude stavět, zavést třeba úplně nový zákon na podporu umělců?
Svoboda: Myslím, že na tomto místě je důležité a nezbytné říci, proč to celé vzniklo. Po pandemii vznikal takzvaný národní plán obnovy. Ještě minulá vláda pod vedením premiéra Andreje Babiše (ANO) a ministra kultury Lubomíra Zaorálka (SOCDEM) připravila takzvané milníky a sérii opatření a cílů, které se zavázala splnit.

Respektive je poslala do Bruselu s tím, že to jsou témata důležitá pro naši zemi a že se přímo určitá opatření, za která naše země dostane ne úplně malé peníze.

Jinými slovy bez toho, abychom zavedli status umělce, bychom nedostali peníze z národního plánu obnovy.
Svoboda: Přesně tak. Status umělce jako takový je zakotven mezi milníky národního plánu obnovy. Vzhledem k tomu, že Česká republika včetně ministerstva kultury čerpala mnoho miliard korun z národního plánu obnovy, tak nyní bylo nezbytné přijmout určitou legislativu, aby se splnily slíbené věci, které bylo potřeba přijmout, aby se peníze nemusely vracet do Bruselu.

Registr umělců

Novela zavádí registr umělců a na to navázaná stipendia. Do registru umělců se budou moci zapsat ti, kteří uměleckou činnost vykonávají 24 měsíců v období tří let bezprostředně před žádostí o zápis. Aby se mohli registrovat, musí zaplatit poplatek 1000 korun. Zároveň aby dosáhli na stipendia, budou plnit další podmínky. Jsou skutečně registr a podmínky pro získání stipendia naformulovány tak, že podpoří umělce a umělkyně a přinesou jim benefity?
Svoboda: Řeknu vám to skutečně úplně otevřeně. Kdybych tady dnes seděl jako muzikant, ředitel orchestru nebo umělec na volné noze, tak vám řeknu, že ten registr je úplný nesmysl. Úplný nesmysl.

Žijeme v nějaké realitě, o které jsme se bavili. V zájmu našeho státu je přijmout tuto novelu, aby se nevracely určité peníze do Bruselu. Souhlasím s paní kolegyní Štičkovou, že je důležité pečovat i o lidi na volné noze a nastavit takové legislativní podmínky, aby se tvůrčí prostředí a část naší populace, která se živí ať už výtvarným uměním, divadlem, to je jedno, aby měla dobré podmínky ke svému působení.

Ale řekněme si na rovinu ještě to B. Pokud se někdo ve svém oboru prostě neuživí, neuchytí, pak je velmi křehké politické téma. Jestli je namístě budovat, řekněme, paralelní sociálních systém vedle toho, co funguje na ministerstvu práce a sociálních věcí a České správy sociálního zabezpečení. Anebo jestli jenom kosmeticky upravit nějaká další opatření.

Paní Štičková, na kolik by se stát měl starat o to, aby umělci a umělkyně neživořili? Nakolik je ta profese specifická? Nepatří k nezávislosti kultury určitá míra nejistoty v životě?
Štičková: Myslím, že ta formulace „stát se stará“ není ideální. Jde o to, že lidé, kteří pracují v kultuře, jsou často živnostníci. Je na ně nahlíženo jako na malé podnikatele, ale principiálně ta práce nevykazuje parametry podnikatelské práce.

Ti lidé typicky pracují pro více zaměstnavatelů, akorát tahají za kratší konec, protože je jeden člověk vůči několika divadlům nebo několika velkým nakladatelstvím. Byť pracují pravidelně pro stejné zadavatelé, tak nemají jakým způsobem naplnit parametry té firmy.

Zároveň nedosáhnou na žádné zaměstnanecké benefity ve smyslu zaplacené části sociálního zdravotního pojištění, kterou typicky platí zaměstnavatel. To znamená, že nejde o to, aby se uživili lidé, kteří nemají potenciál se v rámci provozu uživit, protože prostě třeba nejsou dostatečně talentovaní.

V tuto chvíli vidíme, že odchází z jednotlivých oborů i vysoce talentovaní lidé. Ať už jsou to režiséři ověnčení mnohými cenami, ať už jsou to překladatelé a překladatelky ověnčení cenami, vydávaní autoři a tak dále.

Konkrétně u literatury, která je mým zázemím, třeba víme z výzkumu, že 60 procent autorů, spisovatelů a spisovatelek pracuje pravidelně bez honoráře. To prostě není možné. Ta práce vyžaduje nějaké řemeslo, nějaké zkušenosti, nějaký talent.

Chceme vydávat literaturu do zahraničí, chceme překlady. Chceme, aby literatura fungovala. Ale neumožníme lidem, aby tu práci nedělali až ve druhé, potažmo třetí směně, až se postarají o děti a odpracují si jinou práci někde jinde.

Je schválení statusu umělce dobrým základem, na kterém budou moci poslanci stavět? Je v Česku politická vůle ku pomoci umělcům? A jak pracovníky v kultuře vnímá veřejnost? Poslechněte si celé Pro a proti ze záznamu v úvodu článku.

Karolína Koubová, job Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít