Ďábelské marimby: neohoblovaná realita

Guatemalský režisér Julio Hernandez Cordon narazil během natáčení jednoho ze svých předchozích snímků na zajímavý osud. Vystrašený hudebník Don Alfonso se ve zcela vyklizeném domě ukrýval před vyděračským gangem a jediné, co umanutě strážil, byl tradiční guatemalský nástroj marimba (laicky vzato jakýsi přerostlý xylofon) s výmluvným nápisem Siempre Juntos.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu Ďábelské marimby | Foto: Febiofest

Jeho dokumentární zpověď zůstala ze strachu před pomstou původně nevyužita, nicméně nakonec se stala základem Cordonova druhého filmu s úderným názvem Ďábelské marimby.

Základní tématem filmu je fúze. Na rovině příběhu je to pokus o fúzi tradičního folklóru s heavy metalem, která svádí dohromady Dona Alfonsa s asociálním výstředníkem Blackem – bývalým satanistou a průkopníkem heavy metalu v Guatemale, který se nyní věnuje neúspěšné kariéře lékaře a poněkud obskurním pokusům o mše v hebrejštině. Pro oba hudebníky je to šance udržet si své milované styly, které vyšly z módy. Třetím do party je postižený podivín Chicquilino, typický produkt guatemalské periferie, adolescent žijící mezi gangy a snažící se urvat trochu pozornosti.

Kromě komického fúzování zvonivé marimby s vousatým metalovým hoblováním z hloubi 80. let se film pokouší i o odvážnou fúzi žánrovou. Ďábelské marimby se totiž nezařaditelně pohybují na pomezí sociálního dokumentu a hraného dramatu. Hlavní charaktery jsou autentické, stejně tak i situace, do nichž se dostávají. V Cordonově pojetí se však dokument a hraný film zcela ústrojně prolínají a splývají k nerozeznání.
Ďábelské marimby nemají žádnou nosnou dějovou kostru, žádný moment výrazné vypravěčské aktivity. Naopak, jejich stavebním kamenem je pasivní, absolutně statická kamera, která často rámuje jednotlivé aktéry pokřiveným způsobem, jako by byli jen vedlejšími elementy v záběrech z guatemalské periferie. Občas působí její kompozice rafinovaně, občas vysloveně diletantsky (nelze však vyloučit úmysl).

Z filmu Ďábelské marimby | Foto: Febiofest

Cordonův snímek zachovává jistý druh neodolatelné pokerové tváře, když sebekomičtější situaci, jakou například je první zkouška metalové kapely s marimbou, líčí s nezájmem, až nevšímavostí otupělého pozorovatele. O to humorněji pak vyznívají lakonické prostřihy na roztomilé detaily (kytarista hoblující metalové laufy v tričku Hannah Montana atd.). Ač se může zdát, že Ďábelské marimby budou zachovávat jistý žánrový narativní rámec komedie o loserech, jejich definujícím přístupem zůstává nezúčastněnost a vyhýbání se nitru postav.



Nejde tu o příběh, ale spíše o jeho kontext. O prostředí, v němž jakákoli snaha odlišit se končí nepochopena. O naprostou nemožnost vymanit se ze sociálních stereotypů. Když už kapela sahá po rozhlasovém vystoupení, dává Chicquilino Alfonsovu marimbu do zástavy, aby všechny peníze následně věnoval zoufalé prostitutce. Všechny dlouhé záběry ze zkušebny i pokusy získat pro projekt morbidní metalové kulisy končí bezmeznou fraškou, litry vypitého piva a útěkem bez placení.

Ďábelské marimby lze vnímat jako nezdařenou komedii, která diváka posedlého podbízivě aktivním humorem přidusí nedějovostí a odtažitým přístupem. Ve skutečnosti jde ale mnohem spíše o velmi unikátní a patřičně syrový pokus skrze kombinaci dokumentu a hraného filmu podat sardonický komentář k podmínkám umělecké tvorby v Guatemale. Svým způsobem radikálnější obdoba Sedláčkova Největšího z Čechů.

Z filmu Ďábelské marimby | Foto: Febiofest

Hodnocení: 70 %

Las Marimbas del Infierno (Guatemala / Mexiko / Francie, 2010, režie: Julio Hernandez Cordon)

Vít Schmarc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme