Ford & Lopatin myslí svoji obsesi vážně

Stěží dozněly hlukové útoky analogových syntezátorů, kterými poslední květnovou neděli mučil Malý sál Divadla Archa, a už se Daniel Lopatin zjevuje v nové mutaci. Už to není Oneohtrix Point Never, ale polovina dua Ford & Lopatin.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ford & Lopatin | Foto: Primavera Sound Festival

Obsese prehistorickými elektronickými nástroji zůstala, společně s Joelem Fordem ze skupiny Tigercity ji ale tentokrát sedlá zcela jiným způsobem. Místo halucinačních hlukových ploch se na dlouhohrajícím debutu Channel Pressure vrhá duo Ford & Lopatin do hájemství synth-popu, boogie funku a osmdesátkového R’n’B.

Lopatin a Ford vloni vydali ještě pod jménem Games fantastické EPčko That we can play. Nahrávka navazovala na hypnagogické lo-fi experimenty Ariela Pinka či Jamese Ferrara, v nichž brakový pop otevírá zasuté komory naší paměti. Ford a Lopatin museli svoje staré jméno opustit kvůli jistému stejně pojmenovanému rapperovi z Los Angeles a pod svými občanskými jmény jakoby začali znovu od nuly. Pryč je šum pětkrát přehrané kazety, čímž se album Channel Pressure zbavuje konceptuální roviny a vstupuje do post-ironického teritoria.



Desce vládnou chladné zvuky syntezátorů, ale hudba, kterou Ford & Lopatin hrají, je uvnitř plná emocí. Najdete tu sexem přetékající funk, psychedelické disko, kosmické sci-fi mezihry i epický cajdáček. Vtip je samozřejmě v tom, že v 80. letech žádná podobná deska vzniknout nemohla, postupy Forda a Lopatina jsou vydestilované s historickým odstupem a přefiltrované přes zkušenost posledních dvou dekád. Ford & Lopatin nemají nic společného s retrem, jen starými prostředky vytváří hudbu, která funguje i bez nostalgického kontextu.

Channel Pressure skvěle zapadá do éry, v níž mladí producenti fascinovaně hledí na 80. léta jako na poslední dobu, kdy byla pop music ještě schopná hýbat světem. Výtečná alba od The Weeknd, Frank Ocean, How to Dress Well nebo Autre Ne Veut (který na desce hostuje) vytváří paralelní historii, v níž se syntezátorové trylky nikdy neztrapnily. Je to podobné jako s resuscitací undergroundového diska na konci minulé dekády.

Nechci, aby to znělo příliš staromilsky, ale Channel Pressure nás vrací do doby, kdy se lidé popem ještě uměli dojímat a ne ho jen konzumovat s ironickým úšklebkem. Když se zbavíte post-postmoderního cynismu, třeba vám dojde, že Break Inside je nejbáječnější love song posledních let, Emergency Room čistá popová slast a World Of Regret báječný zavírák alba. Nakonec je dobře, že se Ford & Lopatin zbavili jména Games, na svém debutu totiž s posluchačem žádné hry nehrají a myslí všechno smrtelně vážně. Teď je na vás, jestli uděláte to samé.

Karel Veselý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme