Děti amnestovaných rodičů se často vrací do domovů ve špatném stavu
Vězni, kterých se dotkla loňská prezidentská amnestie, žádají o navrácení dětí do své výchovy. Dětské domovy z toho mají ale v mnoha konkrétních případech strach. Vědí totiž, že i z návštěv rodičů se děti často vrací do domova ve špatném fyzickém i psychickém stavu.
„Možná pro některý děti je to lepší v ústavu než doma,“ říká dospívající muž, který si nepřeje zveřejnit své jméno.
V dětském domově v Tisé na Ústecku Strávil spoustu let., protože jeho matka byla ve vězení. Dotkla se jí ale loňská prezidentská amnestie a dnes si požádala o navrácení syna do vlastní výchovy. Mladík k ní chodí na návštěvy a věří, že to zvládnou.
Stejné štěstí ale nemá spousta jiných dětí ze severočeských dětských domovů. Ty pravidelně navštěvuje Petr Šusta z nadace Srdce na dlani.
„Děti se vrací po delší době podvyživené, zavšivené, mají svrab a další problémy,“ popisuje stav některých dětí po návratu od rodičů.
Výjimečné nejsou ale ani podlitiny. I když se domovy snaží situaci řešit, upozorňují na to sociální pracovníky i lékaře, nic nezmohou. Děti totiž mlčí.
„Chrání své rodiče a je velice těžké prolomit tu bariéru mlčení o těchto věcech. V podstatě se to blíží stockholmskému syndromu. To se projevuje v tomhle případu tím, že čím víc je dítě týráno, tím víc se snaží rodičům zavděčit a tím větší náklonnost k nim paradoxně cítí,“ upozorňuje Petr Šusta.
Sociální pracovníci se snaží o individuální přístup k rodinám
Řada sociálních pracovníků se domnívá, že lepší než ústavní výchova je individuální práce s každou jednotlivou rodinou, jako se o to snaží i Lenka Balogová z Ústecké poradny pro lidská práva. Sama pomáhá romským rodinám, které chtějí děti zpátky potom, co jim byly odebrány, nejčastěji kvůli špatným bytovým a sociálním podmínkám.
„Ale se vším tímhle se dá preventivně pracovat a předcházet ústavní výchově,“ zdůrazňuje Lenka Balogová.
Nesouhlasí proto s odebíráním dětí kvůli chudobě. Sama ale připouští, že při týrání nebo závislosti rodičů na drogách či alkoholu je domov jediným východiskem.
„V těchto případech prostě ani my ani ostatní neziskovky nebojují za to, aby ty děti by vráceny. Je totiž malá pravděpodobnost, že se rodiče z toho svého začarovaného kruhu dostanou,“ dodává Balogová.
Řešením by tak mělo být především dlouhodobé intenzivní sledování rodiny, kam se dítě vrací. Počty dětí, které se po amnestii vrací domů, přitom nejsou zanedbatelné, a sociální pracovníci tak před sebou mají spoustu mravenčí práce.
