Řekli mi, že budu švihat nohama hodně dlouho, říká baletka Daria Klimentová
Tančila pro britskou královskou rodinu i pro princeznu Dianu, ovace sklízela a sklízí po celém světě. Nejslavnější česká baletka Daria Klimentová teď ale s kariérou končí. Na prknech pražské Státní opery dnes odtančí své poslední oficiální české představení nazvané Daria Klimentová - Děkuji! Jako sólistka Anglického národního baletu pak udělá tečku za svou hvězdnou 25letou taneční dráhou až 22. června, a to v představení Romeo a Julie.
Když se ohlédnete za svojí kariérou baletní umělkyně, jak se na ni díváte?
Dívám se na ni, jako že jsem měla veliké štěstí, že mě na tom pravém místě našli a že zjistili, že mám talent, a že mě postrčili tím správným směrem. Přišli do školky, vybírali tam do gymnastiky. Měla jsem štěstí, že vybrali mě. Na gymnastice jsme měli hodinu baletu. Tam byla paní profesorka, říkala, že mám talent na balet a že balet má větší, delší budoucnost než gymnastika. Tak se mě zeptali, jestli bych chtěla dělat balet. Já jsem řekla, že nevím, co je balet, jestli se tam dá švihat nohama. Oni mi řekli, že budu švihat nohama hodně dlouho. A tak jsem teda přikývla a byla jsem na baletní škole.
S nejslavnější českou baletkou Dariaou Klimentovou mluvila redaktorka Michaela Vetešková
Na baletní škole u Národního divadla, nebo někde jinde?
Jak oni to říkají teďka? Taneční konzervatoř Prahy? Tenkrát se to jmenovalo Hudební a taneční škola v Praze. Co mi dali do mé budoucnosti, stále s sebou nosím. Je to vlastně základ. Ten základ je nejdůležitější pro tanečníka. Prvních osm let na škole je nejdůležitější. My jsme se učili Vaganovu techniku a s tou jsem vlastně uspěla až do teďka. V Anglii jsem měla trošku v začátku problém, že kroky a choreografie, všechno bylo mnohem rychlejší, takže jsem se musela přizpůsobovat. A to mi trvalo tak dva tři roky.
Byli vaši šéfové trpěliví? Neříkali, že Klimentovou vrátíme zpátky do Prahy nebo někam do Jihoafrické republiky?
Jak kteří. Jednoduché jsem to určitě neměla.
Když jsem si pročítala váš životopis, říkala jsem si, že jste se musela docela se svým životem nejen profesním, ale i osobním porvat. Máte ten pocit, že jste se musela pořád rvát, nebo vám věci vycházely tak mimoděk?
Vidím to, jako že jsem měla hrozně velké štěstí, že vždycky to bylo přede mnou. Ale pak už bylo na mně, jak to vezmu, jestli budu prostě pracovat, nebo nebudu, jestli tu příležitost zahodím. Takže ano, rvala jsem se taky. Tančím vlastně už čtvrt století, 25 let profesionálně. A když k tomu připočtu ještě osm let ve škole a k tomu ještě pět let na gymnastice, tak vlastně celý život trénuji a trénuji. Takže se strašně těším, až nebudu muset trénovat, ale nebudu moct přestat ze dne na den, protože to by se mi zbořilo celé tělo. Takže budu muset postupně.
A co budete dělat, když se ráno probudíte? Dáte si kávu, rohlík s máslem… A co budete ten den dělat? Čím ho vyplníte?
Mám spoustu plánů. Nejdřív jsem si myslela, že bych si mohla otevřít svoji baletní školu v Londýně. Udělala jsem si pedagogickou školu, kterou teď v červnu budu končit. A pozvali mě učit v Královské baletní škole. Ještě jsem to teda nevzala, ještě přemýšlím, jestli ve škole, nebo ne. Mám spoustu nabídek vyučovat jako pedagog v baletních souborech, například v tokijském baletu a tak dále. Přemýšlela jsem třeba být šéfkou nějakého baletního souboru. Mám spoustu plánů! Jenom jsem se prostě ještě nerozhodla který.
