‚Chci to zvládnout za 12 hodin.‘ Adam Ondra se vrátí do Yosemit, v tréninku už zkusil i rychlolezení
Elitní lezec Adam Ondra chce v rakouském Innsbrucku potřetí vyhrát MS v lezení na obtížnost, pak se vydá do Yosemit, kde chce zdolat cestu na slavné stěně El Capitan stylem on-sight - přišel, viděl, vylezl. Zároveň musí přemýšlet o olympijských hrách a postupně zařazovat do přípravy neoblíbené lezení na rychlost. Svůj trénink popsal v rozhovoru pro Radiožurnál.
Dodatečně gratuluji k přelezům v Rumunsku, tam jste zdolal nejtěžší stěny. A co teď?
Teď mě čeká měsíc v Kanadě, kde polezu na skalách, než začnu trénovat na mistrovství světa. Pak budu natáčet s Českou televizí na Balkáně. V listopadu pojedu do Yosemit a doufám, že vylezu další cesty na slavném El Capitanovi.
‚Kdyby jediný chyt chyběl, už to nepůjde.‘ Adam Ondra zdolal nejtěžší cesty v Rumunsku
Číst článek
Pak začíná tvrdá příprava na sezonu na rok 2019. Letošní sezona bude ještě motivačně-odpočinková. Ale zatím se nebudu závodům věnovat plně, jen mistrovství světa. Ještě si odběhnu na skály, abych se motivačně načerpal. Pak už to bude směr na závody a tvrdý trénink.
Vloni jste objevil krásu vícedélkového lezení v Yosemitech, už tam máte vyhlédnutou další cestu? A bude to ještě větší boom, než už jste zvládnul?
To nevím, ale El Capitan nikdy nebyl vylezen stylem on-sight, vylezením cesty na první pokus bez jakýchkoli informací. Mám vybranou cestu, která se jmenuje Salathé a s tou bych se chtěl pokusit o první on-sight na El Capitana. Mělo by to být letos na podzim v listopadu.
A za kolik dní byste to chtěl zvládnout (Cesta Dawn Wall trvala 8 dní, pozn. red.)?
Chtěl bych to zvládnout za takových 12 hodin (směje se). Na El Capitana jsou různé cesty různé obtížnosti. Ty lehčí se dají zvládnout i za 12 hodin. I volně, tj. že používáme jištění jen za to jištění. Ty těžší, třeba Dawn Wall trvají sedm i 17 dní. Ty nejtěžší délky jsou obtížnosti 8b. Nezní to tak těžce, ale vylézt to po 10 hodinách lezení… Navíc mám jeden jediný pokus.
Pět hodin denně na stěně
Pak už vás čeká trénink na další sezonu. Jak vlastně vypadá?
Většinou ráno přijdu na stěnu, dám si trénink na campus boardu, to je lezecká posilovna, kde se leze bez nohou. Pak je takzvaný bouldering, kde je to zaměřené čistě na sílu. Večer se většinou věnuji tréninku vytrvalosti, takže buď s lanem, nebo na malé stěně bez lana a lezu tam dokola, abych dokázal na stěně viset i dlouhé minuty.
Takže jak dlouho to trvá?
Většinou to dávám do dvou až tří fází, takže když sečtu všechen čas strávený na stěně, je to asi pět hodin. Každý den, jeden den v týdnu je většinou odpočinek.
Když boulderujete, zkoušíte jednu cestu? Nebo jak ten trénink vypadá?
Nejčastěji to beru jako zábavu a odměnu. Na stěně v Brně mám tisíce chytů a tu cestu si musím vymyslet. Už na zemi si určím, jaké beru chyty. Na základě toho, jak chyty beru a jak jsou daleko od sebe, můžu vytvořit jednoduchou trasu, nebo tak náročnou, že jí ani nevylezu. V průběhu tréninku prostřídám patnáct dvacet boulderů. Některé vylezu napoprvé, jiné trvají pět deset minut, jiné nevylezu a nechám si je na příště.
To mi přijde na lezení a tréninku hezké, není to monotónní pohyb. Je to dřina, ale tím, že se člověk ponoří do procesu zkoušení trasy a je tam i kreativní proces vymýšlení, tak mi to přijde jako zábava.
Na tréninku si můžete cesty zkoušet, ale na závodech máte jen prohlídku tratě a pak to musíte lézt na první dobrou.
Jsou různé disciplíny. Lezení na obtížnost má jeden jediný pokus. V boulderingu máte 4 minuty časový limit, v rámci kterého můžete dát, kolik chcete pokusů.
Riskujete při tom?
Neriskuji zranění, že bych si měl zlomit nohu, ale při lezení se nedá lézt na jistotu. Kroky jsou tak technicky náročné a lezení je nejisté. Člověk musí jít do rizika a spoléhat na intuici, že zrovna tak je to správné. Protože kdyby tam člověk dalších pár sekund visel, unavil by se a odpadl by.
Při samotném lezení mám názor, že intuice bude mít pravděpodobně lepší řešení než moje racionalita. Racionální rozhodování probíhá strašně dlouho a na stěně čas nemám. Ano, mám ho v cestě, která je pod mým maximem. Ale třeba na mistrovství světa je špička tak našlapaná, že jakákoli chybička znamená, že na další krok nemám šanci.
Jak často trénujete na jiných stěnách? V čem je výhoda trénovat na jednom místě.
Nejradši trénuji v Brně na své vlastní stěně, kde ty chyty znám a mám jich tam hrozně moc. Velmi dobře si můžu vymyslet trasu, nemusí mi ji nikdo přestavovat. Vytváří to miliony možností, jak vylézt nahoru.
Na jiných stěnách dnešní trend je, že je tam několik málo barev a nemá to takovou variabilitu. Když přijdu v Praze na stěnu, za trénink vylezu všechny trasy z nejtěžší kategorie a příště už si musím vymýšlet vlastní. Když pak přijdou nějaké závody nebo vrchol, tak jedu do Innsbrucku, kde je asi nejlepší stěna na světě.
V tréninku pomáhá baletní mistr
Když už jsme narazili na Innsbruck, co je cílem v letošní sezoně?
V září bude MS, to je asi vrchol sezony. Budu se tam zaměřovat na obě disciplíny, kterým se věnuji, to je lezení na obtížnost a bouldering. V lezení na obtížnost jsem dvojnásobný mistr světa a budu obhajovat titul. Nebude to snadné, ale budu se snažit připravit. Zatím se tam těším, což je dobré, nepociťuji nervozitu, ale je to ještě tři měsíce, tak uvidíme.
Adam Ondra posunul hranice lezení, v Norsku zdolal svůj 'Project Hard'
Číst článek
Jako jediný jste přelezl cestu 9c, nejtěžší obtížnost, která zatím je. Prý si dokážete představit ještě těžší cestu. Je to ve vašich silách?
Cesta 9c, kterou jsem vylezl, byla na momentální hranici mých možností. Dokážu si představit ještě těžší cestu a to neznamená, že to bude úplně holá stěna. Myslím, že holou stěnu nikdo nikdy nevyleze bez umělých pomůcek. Ale stačilo by, aby v Norsku byly o něco horší odpočinky a už by to bylo o hodně těžší. Dokážu si představit, že by to někdo někdy vylezl, ale já na to momentálně nemám výkonnost, ale jsem pozitivní v tom, že je v lezení ještě nějaký potenciál. Trénovat jinak, hýbat se jinak. Elementů, které musíte v lezení dát dohromady je strašně moc a doufám, že se v některých ještě zlepším.
Zmínil jste trénování jinak. I proto pracujete s baletním mistrem? Co konkrétně trénujete?
Pan doktor Jiří Čumpelík je sice baletním mistrem, ale zároveň fyzioterapeutem a jogínem. Učí mě koncept, jak lézt jinak. On nikdy nelezl, ale na základě videí řekl, že podle jeho teorie lezu takřka dokonale, ale ještě mám, co zlepšit. Má jiné pojetí toho, co je technika, to není jen dávání nohou na stupy, je třeba se dívat na naše tělo jako na něco komplexního. Třeba ruce a nohy jsou velmi těsně spojené. Když nebudou trénovat nohy, tak nebudou fungovat ruce a naopak.
Jak dlouho s ním spolupracujete? A vidíte výsledky?
Pomáhá mi s nohama. Od malička jsem trpěl s plochýma nohama, to se rozhodně zlepšilo. Dokážu si být na stupech jistější. Každý lezec má svůj styl a já jsem geneticky předurčený, že je mi bližší lézt rychle. Ale čím lezu rychleji, tím větší je riziko. Vzhledem k tomu, že jsme zapracovali na nohách, už se mi nestává, že by se mi noha smekla.
Rychlolezení? Pět až deset procent
Máte rád, když lezete rychle. Ale co rychlolezení, které bude součástí trojboje na olympiádě. Už jste to zkoušel?
Rád lezu rychle, ale těžké cesty. 15metrovou stěnu tak za dvě tři minuty, zatímco ostatním to trvá pět šest. V rychlolezení mají ti nejlepší cestu za 5,6 sekundy. To je něco, co jsem doposud nikdy nedělal, ani mě to neinspirovalo. Chybí mi tam kreativita. Lezení na rychlost je na standardizované cestě, je všude stejná. Vzhledem k tomu, že kombinační formát bude představen na olympiádě, musím se s tím smířit a začít rychlost trénovat.
V jaké fázi v přípravě na olympiádu jste? A jaká jsou nominační kritéria?
Nominační kritéria zatím nebyla představena, ale s největší pravděpodobností bude nominační rok ten příští, hlavně na základě MS, které bude v Tokiu.
Trojkombinace bude i teď v Innsbrucku. Chystáte se i na rychlostní lezení?
Budu trénovat na své hlavní disciplíny, což je bouldering a obtížnost. Je tam i rychlost a z těch tří disciplín se vybere nejlepší šestice, která si to pak rozdá v té kombinační disciplíně podle pravidel, které budou v Tokiu. I toho se chci zúčastnit, ale na zářijové MS se nebudu rychlosti tréninkově věnovat. Prostě si to nějak vyběhnu se špatným časem a budu doufat, že dva dobré výsledky v ostatních disciplínách mi zajistí dobrý výsledek.
Už jste se s tou kombinací pro olympijské hry smířil?
Jsem stále proti tomu, ale vím, že s tím nemůžu nic dělat, že je to rozhodnuté. Samotná lezecká federace už od toho asi nemůže odstoupit. Chvíli jsem uvažoval, ale nakonec jsem se rozhodl, že by byla škoda se olympiády nezúčastnit. Dlouho jsem se rozhodoval, jestli budu rychlost trénovat, to zatím nejsem rozhodnutý. Párkrát si to zkusím, to je samozřejmé, protože každý závodník, který má šanci, řeší, jak obětovat trénink na obtížnost a boudlering kvůli rychlosti. Pro každého je to novinka.
Jste v kontaktu s dalšími světovými lezci?
Nikdo se rychlosti ještě nevěnuje pořádně, každý už si to zkoušel, ale mám pocit, že většina závodníků se chce třem disciplínám věnovat po třetinách. Myslím, že to není správný přístup. Ale to se uvidí až na olympiádě. Já jsem si to zkusil, ale na první pokus člověk nezaleze čas, který by byl publikovatelný. Procento tréninku, které půjde na rychlost, se v roce 2019 bude pohybovat mezi pěti a deseti procenty mého celkového objemu.
