O odsunu Němců rozhodli spojenci už v roce 1943. Tvrzení Merkelové je nepřesné, upozorňuje historik

Německá kancléřka Angela Merkelová ve středu při vzpomínce na oběti vysídlení řekla, že pro vyhnání Němců po druhé světové válce neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění. Podle Jindřicha Dejmka z Historického ústavu Akademie věd to ale není pravda. „Konečné rozhodnutí o samotném principu odsunu v zásadě padlo už na konferenci v Teheránu koncem roku 1943,“ řekl serveru iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Odsunovaní Němci po druhé světové válce | Zdroj: Wikimedia Commons

Německá kancléřka Angela Merkelová ve středu v Berlíně při vzpomínce na oběti vysídlení řekla: „Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury. To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.“ Jak lze v historickém kontextu vnímat její slova?
To je v každém případě politické prohlášení, které bylo učiněno v rámci určitého politického pohybu a v rámci politické soutěže. Jako historik k tomu chci říct dvě nebo tři glosy.

Merkelová: Pro vyhnání Němců po 2. světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění

Číst článek

Ta první z nich je, že o myšlence transferu Němců z více zemí středovýchodní Evropy rozhodovali státníci velmocenské protiněmecké nebo chcete-li protinacistické koalice postupně v letech druhé světové války, přičemž například britská vláda zásadní rozhodnutí o provedení transferu z Polska a Československa učinila už v létě 1942. Konečné rozhodnutí o samotném principu v zásadě padlo na konferenci v Teheránu koncem roku 1943, kdy se také rozhodlo o změně polských hranic a posunu Polska více na západ, to znamená o polském získání z části německých území v Pomořansku, ve Slezsku a ve Východním Prusku, což v sobě anticipovalo (předjímalo – pozn. red.) odsun nějakých minimálně osmi milionů lidí. Ve srovnání s tím odsun nějakých 2,5 milionu sudetských Němců byl, když to řeknu provokativně, marginálií. Čili spojenci o tom zásadně rozhodli v reakci na vývoj druhé světové války již v letech 1942 až 1943.

Jindřich Dejmek z Historického ústavu Akademie věd České republiky | Zdroj: Historický ústav Akademie věd České republiky

Jedním z důvodů, proč k tomu rozhodnutí došlo, byla role, kterou obecně většina německých menšin sehrála v meziválečné Evropě. Zvlášť ve 30. letech, kdy se v podstatě německá menšina v Československu a pak i v Polsku staly instrumentem nacistické zahraniční politiky. Tehdy naprostá většina Němců, těch minorit v zemích středovýchodní Evropy, v podstatě podlehla, když to řekneme básnicky, bacilu nacionálního socialismu. To je patrné i na Němcích v Československu, kteří už v posledních parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než dvou třetin politický subjekt, který měl tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu, to znamená Sudetoněmeckou stranu. A při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu. Podobným způsobem ten proces probíhal i u relativně početné německé menšiny v Polsku. Čili toto byl další důvod.

Reakce na Merkelovou. ‚Hluboký nesouhlas,‘ píše Ovčáček. ‚Neměli bychom politizovat historii,‘ říká Gazdík

Číst článek

Ještě řeknu třetí důvod. Samozřejmě z části ten proces přesunu německého obyvatelstva probíhal, zvlášť tedy případě Polska a východního Pruska, ještě na sklonku druhé světové války, zčásti také formou jakési evakuace německého obyvatelstva před postupující sovětskou armádou, zčásti živelným útěkem Němců hlavně z oblastí Polska a východního Pruska. Na tento proces navázal v letních měsících roku 1945 čili těsně po válce proces toho, čemu se dnes říká takzvaný divoký odsun. V zásadě ale transfer Němců z Polska, z Československa, Maďarska a parciálně zčásti říšských Němců z Rakouska byl definitivně odsouhlasen na konferenci velké trojky v Postupimi v létě 1945 a příslušná deklarace, respektive její hlava 13, tvořila právní formát provedení transferu tak, jak byl v následném období, to znamená od podzimu 1945 do zhruba přelomu let 1946/1947, také z těchto států uskutečněn.

Čili tvrzení, že to nemá právní podklad, je nesprávné historicky a v podstatě je kontroverzní i politicky.

Dá se říct, že jde o jisté zpolitizování historie, tak jak o něm ve středu mluvil předseda Starostů Petr Gazdík?
V každém případě. Ale na mně jako na historikovi samozřejmě není, abych posuzoval výroky zahraničního státníka z hlediska politického. Můžu se k tomu vyjádřit jen jako historik. A jako historik opakuji, že to bylo tvrzení nesprávné.

KOMENTÁŘ: Jak Angela Merkelová ‚ublížila‘ Čechii a ta pak sama sobě

Číst článek

V roce 1997 byla podepsána Česko-německá deklarace, která se zabývala těmito poválečnými událostmi. Nejsou slova Angely Merkelové popřením této deklarace?
V zásadě si myslím, že samozřejmě meritorně jsou vzdálená duchu deklarace, která, pokud si přečtete její text, tak směřovala vztahy, v tomto případě česko-německé, do budoucnosti s tím, že obě strany vyjádřily politování nad procesy, ke kterým došlo. V případě Němců tedy nad jejich zničením československého státu a politiky, kterou tu německý okupační aparát provozoval více než šest let. V případě české strany za násilí, které provázelo tu první fázi takzvaného divokého odsunu. To nepochybně ano. Ale znovu opakuji to, co jsem řekl na začátku. Slova německé kancléřky byla politickou deklarací pronesenou v určitém momentu. A na mně jako historikovi je se k tomu vyjadřovat tak, jak to skutečně bylo na konci druhé světové války v roce 1945, a nikoli hodnotit výrok cizího státníka.

V květnu 1945 provázel odsun Němců z Brna. O žádný pochod smrti nešlo, říká strážný

Číst článek

Jaký je pohled současné historiografie na odsun Němců?
Na problém transferu nikdy nebyl jednotný pohled. Tady se v zásadě samozřejmě lišily národní diskurzy s tím, že v české a polské historiografii jasně dominovaly od začátku názory o tom, že to bylo z hlediska státu - myslím princip transferu, nikoliv násilí, které provázelo první fázi - že to byl princip oprávněný a že to bylo racionální vyřešení národnostních otázek, koneckonců nešlo jen o odsun Němců, šlo i o další procesy, které paralelně probíhaly s tím, že teprve s větším odstupem v případě Československa, potažmo České republiky se do toho začaly vnášet morální principy, řekněme někdy až v polovině 80. let v případě diskusí disidentských historiků, a pak určitá morální dimenze se tomu dala v podobě omluvy tehdejšího prezidenta Václava Havla za odsun Němců, která ovšem ani tehdy nebyla českou politickou scénou přijímána bez kontroverzí. Ta omluva se ale týkala určité morální stránky věci, netýkala se meritu, protože nikdo si samozřejmě nemohl v roce 1945 představovat, že zůstanou početné německé komunity ve státech, které předtím zažily více než šestiletou německou okupaci, která měla cílevědomě směřovat k vyhlazení národů, to znamená v tomto případě Čechů a z velké části Poláků.

Vždy je zapotřebí mít na paměti, že to bylo nacistické Německo, které v letech 1938-39 svou agresivní politikou rozpoutalo novou evropskou, později světovou, válku. A že Němci v Československu, v Polsku i v některých dalších státech se v naprosté většině stali - z vlastní vůle - Hitlerovým nástrojem při rozbíjení těchto států, ale následně i v okupačních aparátech. Last but not least, byl to Hitler, který začal s vyháněním a přemisťováním mas obyvatelstva - poprvé nepřímo hned po Mnichovu a pak především po okupaci západního Polska. Kdyby nebylo německého rozpoutání druhé světové války, nebylo by ani odsunů. Je třeba vždy připomínat příčinu a následky a nevytrhávat problémy z jejich dobových a kauzálních kontextů.

Petr Jadrný Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme