Mrtvoly vlevo, vpravo, na hromadách. Zapomenout nemáme právo, říká přeživší z koncentračního tábora
Jeho rodině se to dlouho vyhýbalo, nakonec ale musel Ivan Lefkovits nastoupit do židovského transportu, který skončil v Ravensbrücku. A přežil i pochod smrti do Bergen-Belsenu. V Československu pak vystudoval chemii a imunologii, v Basileji spoluzakládal Imunologický institut, na jehož půdě se zrodily tři Nobelovy ceny. I ve svých 81 letech propojuje naši a západní vědu.
První roky života v rodném Prešově byly pro malého Ivana poměrně šťastné. Přestože v době, kdy začal postupně chápat svět kolem sebe, už zuřila válka a Slovensko po přijetí německých Norimberských zákonů transportovalo prvních 60 tisíc Židů.
Rodiče se ho ovšem před neblahými informacemi snažili chránit. Navíc otec byl zubním lékařem a matka magistrou farmacie, takže podle zákona se na ně transporty zatím nevztahovaly.
„Poprvé jsem na tehdejší realitu narazil až v roce 1943, kdy se moji vrstevníci chystali do první třídy, kam jsem nesměl. Namísto školy mě další dva roky učila maminka. A bratr Paľko, který už do školy chodil, se tam cítil čím dál hůř, protože se ve třídě stále častěji setkával s antisemitismem,“ vzpomíná.
Úkryt za skříní
Rodiče navíc tušili, že i na ně zřejmě časem dojde. Na jaře 1944 proto celá rodina připravovala riskantní cestu do Budapešti, tam ale nakonec zůstal jen otec, Ivan se po několika týdnech vrátil zpět k matce a bratrovi do Prešova.
‚Musíme využít každý den.‘ Němečtí lovci nacistů pokračují v pátrání na poslední chvíli
Číst článek
Oba chlapci pak žili pro jistotu několik měsíců mimo domov – v sirotčinci a na venkově u známých. Pro maminku si mezitím přišli gestapáci přímo do lékárny, pár minut předtím ale byla naštěstí varována a doslova ve dveřích jim unikla.
Chlapci se později k ní a několika dalším Židům vrátili do tajné suterénní místnosti v domě jisté paní Elisy, ženy francouzského původu žijící na Slovensku.
„Dostala za to zaplaceno, ale určitě to nedělala jen kvůli penězům, protože tím opravdu hodně riskovala. Po nějaké době ji zřejmě někdo udal, že kupuje příliš mnoho potravin a asi někoho skrývá. Gestapo s hlinkovci přišlo celkem třikrát, vchod do našeho úkrytu byl ale zakrytý skříní, takže dvakrát odešli s nepořízenou, až napotřetí skrýš našli. Bylo to někdy na přelomu října a listopadu 1944, kdy například Paříž už byla několik měsíců svobodná a každý věděl, že válka je prohraná,“ přibližuje.
Poslední vagon do Osvětimi
Čekání na transport trvalo dost dlouho, Němci totiž chtěli po potlačení Slovenského národního povstání deportovat ze země všechny zbylé Židy a sváželi je z různých míst. Nakonec vlak vyjel, Lefkovitsovi byli v posledním vagonu. Kam měl vlak namířeno, nikdo netušil, možná to bylo dobře.
„Až po půl století jsem se dozvěděl, že jsme nejprve zastavili v Osvětimi. Pravděpodobně to měl být náš cíl a je jasné, že v té době by matka s dítětem šly hned do plynu. Ovšem ten den už byl v Osvětimi naplněn stav, tak nám jen dali trochu jídla a poslali dál. Konečnou byl nakonec Ravensbrück,“ doplňuje.
Tento tábor v srdci Německa skýtal přece jen o něco větší šanci na přežití, nicméně tehdy Ivan naposledy viděl svého bratra, který byl odveden do mužské části tábora. Strava byla naprosto nedostatečná: ráno „káva“ s kouskem chleba, večer k tomu i polévka.
„Když maminka zjistila, že kalorický přísun je menší, než člověk potřebuje k přežití, a že lidé kolem nás začínají umírat, dobrovolně se přihlásila do Außenkommanda, speciální skupiny vězeňkyň na práci venku. Večer za to dostávala porci polévky navíc a tu nechávala mně, díky tomu jsem přežil,“ vypráví.
Mrtvoly byly všude
A osmiletý chlapec přežil i pochod smrti z Ravensbrücku, odkud nacisté krátce po zahájení sovětské ofenzivy v lednu 1945 vězně evakuovali do stovky kilometrů vzdáleného Bergen-Belsenu. Větší část trasy sice absolvovali vlakem, ale posledních asi 30 km museli pěšky. Komu došly síly, byl zlikvidován.
Sám by cestu ani s pomocí maminky nezvládl, ale pomáhala ho nést i jedna osmnáctiletá dívka. Světýlko naděje na konci vysilujícího pochodu ale nezasvítilo.
„Bergen-Belsen vypadal už na první pohled tak úděsně, že nikdo z nových nevěřil, že by tam mohl přežít. Mrtvoly vlevo, vpravo, opřené o zeď, na hromadách na sobě, všude. Později jsme zjistili, že SS to sice chtělo uvést do takového stavu, aby to aspoň nebylo vidět, ale vězni z pracovních komand, která měla za úkol mrtvoly uklízet, vysílením často padli při práci a zemřeli. Tam už nebyly ani žádné apely, to při tolika mrtvých denně nemělo smysl.“
Když se začátkem dubna přiblížily britské jednotky, Němci vypnuli v táboře elektřinu, vyhodili do povětří vodovod a odešli. Pro desetitisíce dosud přeživších to jen zvýšilo jejich muka, bez jídla a vody lidé umírali ještě rychleji.
Hned vedle tábora byl vodojem, zřejmě protipožární nádrž, ve vodě ovšem plavaly mrtvoly a výkaly. Vězni věděli, že kdo se napije vody obsahující tyfové bakterie, zemře. Přesto někteří raději zvolili tuto cestu, než aby trpěli nesnesitelnou žízní.
„Pár lidí bylo silnějších, a když zjistili, že v drátech už není proud, tak přelezli plot. Ostatní si mysleli, že utekli, ale pak se někteří vraceli s bramborami a červenou řepou, házeli to zpátky přes plot a rozdělili se s lidmi, kteří ještě byli schopni si něco z toho urvat. Já s matkou ne, měli jsme sílu jen na to, abychom si zahozené špinavé slupky přikládali na rty a získali z nich tak nějakou vlhkost,“ vzpomíná.
Přežili jen zázrakem
První britským jednotkám, které koncentrační tábor Bergen-Belsen 15. dubna 1945 osvobodily, se naskytl hrůzný pohled. Asi 60 tisíc většinou vážně nemocných zajatců a 13 tisíc nepohřbených mrtvých těl.
Vojáci neměli v podstatě nic, čím by mohli masové utrpení zmírnit – ani dostatek jídla, ani vody. Tu se podařilo zajistit až po dvou dalších dnech a přes veškerou péči zemřelo krátce po osvobození ještě dalších 14 tisíc lidí.
Ivan Lefkovits s maminkou ale přežili – jak se později ukázalo, jediní z celé dvacetičlenné širší rodiny. Po čtvrt roce se vrátili zpátky do Československa, kde Ivan konečně začal chodit do školy a posléze se stal významným specialistou v oboru chemie a imunologie nejen u nás, ale od šedesátých let rovněž v Německu a ve Švýcarsku.
Špičkový dánský imunolog Niels Jerne si ho vybral, aby mu pomohl založit nový Imunologický institut v Basileji. Jeho laboratořemi prošlo na půl tisícovky vědců z celého světa, tři z nich jsou držiteli Nobelovy ceny.
Desítky let neřekl Ivan Leskovits nikomu, co jako malý chlapec na hranici života a smrti prožil. Nakonec ale sepsal téměř tisícistránkové vzpomínky těch, kteří měli podobný osud.
„Dívám se na to z takového schizofrenního hlediska, že můj příběh je můj příběh, ale to je jako když si vezmete z nějakého velkého obrázku jednu tečičku a řeknete mi příběh téhle tečičky. Zapomenout na to nemáme právo. Mnoho lidí se mě ptalo: ‚Prosím tě, Ivane, koho to zajímá.‘ A moje odpověď je: ‚Není důležitý, jestli to někoho zajímá teď, ale přenecháme to budoucnosti,‘“ uzavírá svůj příběh.
