Hrůzný pochod a nejistotu vystřídala euforie. Před 35 lety se Čechoslováci zajatí v Angole dostali domů

Přesně před pětatřiceti lety se z Angoly vrátili poslední českoslovenští zajatci. Jednotky protivládního odboje ve městě Alto Catumbella zadržely skupinu pracovníků i s rodinami v březnu roku 1983.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lubomír Sazeček, pamětník únosu, při kterém jednotky protivládního odboje ve městě Alto Catumbella v Angole zadržely skupinu českých pracovníků i s rodinami. Stalo se to v březnu 1983, propuštěni byli v červnu. | Foto: Robin Röhrich | Zdroj: Český rozhas

„Je devět hodin a sedm minut. První sekundy na půdě rodné země po dlouhých měsících odloučení. Srdečně vás vítám doma!“ znělo ve vysílání Československého rozhlasu 23. června 1984. Reportér vítal skupinu mužů, kteří přilétli z angolského zajetí.

Byl mezi nimi i tenkrát čtyřiatřicetiletý Lubomír Sazeček, který si momenty návratu připomíná rád. „Cítili jsme se šťastní. Byly to krásné, úžasné a radostné okamžiky. Plno euforie, příjemní lidé okolo nás. Nádherný personál na Bulovce, který se o nás staral jako o vlastní,“ vzpomíná v rozhovoru pro Český rozhlas Sever.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celou reportáž

Přes pralesy a bažiny

Potíže pro šestašedesát Čechoslováků začaly dlouhých 469 dní předtím. Dvanáctého března roku 1983 se dostali do zajetí angolských povstalců.

Českoslovenští experti pracovali pro vládnoucí levicové hnutí MPLA, které podporovaly socialistické země. Spojené státy a Jižní Afrika stály na straně rebelů. V Alto Catumbella odborníci budovali továrnu na celulózu a papírnu. Poté ale 12. března 1983 povstalci vesnici přepadli, zajali 66 mužů, žen i malých dětí.

Unesené poté vedli na základnu Unitá. Při pěším pochodu zdolali za 85 dnů 1500 kilometrů. Podle vzpomínek zajatců byla cesta strastiplná, pochodovali nehostinnou africkou krajinou přes pralesy, bažiny a řeky.

Dřeváky, hlad a 1500 kilometrů pěšky. To byl únos Čechoslováků v Angole

Číst článek

Z vyprávění Lubomíra Sazečky je patrné, že cíl znali pouze dohlížející vojáci.

„Když nám řekli, že nás chtějí dostat z bodu A do bodu B, bylo třeba se tomu nějak podřídit. Čím rychleji a čím déle jsme za ten den šli, tím více jsme se přibližovai k tomu konečnému cíli, který představoval jakousi úlevu, snížení napětí, hladu, strachu a toho všeho. Protože když už jste byli v cíli, byl jen krok k nástupu do letadla a odletět domů," říká pamětník.

Cesta nakonec trvala 85 dní. Víc než 1300 kilometrů urazili až na jednoho všichni včetně 17 žen a 21 dětí. V červnu 1983 Unitá propustila ženy a děti a sedm nemocných mužů, od Československa žádala politické uznání svého boje. Československo se také zavázalo, že do Angoly nebude dodávat zbraně a bojovníky.

Angolskou kaši si dával Lubomír Sazeček dlouhá léta jako připomínku každého významného dne nechtěného dobrodružství. Poslední dobou už slaví pouze výročí návratu domů.

Robin Röhrich, Jaroslav Skalický Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme