Spojenečtí vojáci zplodili v okupovaném Německu a Rakousku na 200 tisíc dětí
Děti, které v poválečném Německu a Rakousku zplodili vojáci okupačních velmocí, dlouhé desítky let nevěděly, kdo jsou jejich otcové. Odhaduje se, že takzvaných okupačních dětí se narodilo na 200 tisíc. Řada z nich se rozhodla po svém biologickém otci pátrat a některé ho dokonce i našly.
„Narodila jsem se v roce 1946 v Horním Rakousku a teprve, když mi bylo 52, jsem se dozvěděla, že mým otcem je Američan,“ vzpomíná Ute Baur-Timmerbrinková.
Od matky ani od nevlastního otce se pravdu o svém biologickém otci nikdy nedozvěděla.
„Matka byla vdaná, když se seznámila s mým americkým otcem. Její manžel byl ve válečném zajetí, odkud se vrátil dva roky po válce. A doma našel mě. Rodiče se hodně hádali, ale časem to bylo lepší. Zkrátka bylo jasné, že se o tom doma mluvit nebude,“ vysvětluje paní Ute.
Rodinný problém tím ale nezmizel a dívka tušila, že něco není v pořádku: „Můj otec byl odtažitý, neměl rád blízkost, nemohla jsem se s ním pomazlit, přestože jsem ho měla velmi ráda. Všímala jsem si, že se ke mně choval jinak, než ostatní tátové ke svým dětem.“
Spojenečtí vojáci zplodili v okupovaném Německu a Rakousku na 200 tisíc dětí. Podrobnosti zjišťoval zpravodaj ČRo Pavel Polák
Nevlastní otec si k ní prý našel cestu až později.
Když se Ute Baur-Timmerbrinková v pozdějším věku přestěhovala do Berlína, byli její rodiče v Rakousku už po smrti. Tehdy jí zavolala kamarádka.
„Plakala. Říkala, že už to nemůže vyřešit. Všichni to prý vědí, všichni si to chtějí vzít s sebou do hrobu, ale já ne. Řekla mi, že mám amerického otce,“ říká paní Ute.
Hledala a našla. Její dopis zastihl tehdy 87letého válečného veterána ve Spojených státech. Byl ale vážně nemocný a Ute Baur-Timmerbrinková se s ním už setkat nestihla.
„Byl nadporučíkem americké armády, vyšetřovatel válečných zločinů. Zabýval se Hitlerovou pevností v Alpách,“ dodává.
Našla alespoň nevlastní sestry
Margot Jungová se v sedmi letech dozvěděla, že je nemanželským dítětem. „Vyrůstala jsem v katolické vesnici ve francouzské okupační zóně. V dětství jsem to proto měla těžké. Ve škole jsem se nejradši chtěla zahrabat do země, když se mě ptali, kdo je mým otcem. Říkala jsem, že žádného nemám,“ přibližuje.
O svém skutečném otci se dozvěděla, když jí bylo přes 50. Její matka jí dala jeho adresu. Když se paní Margot pokusila francouzského důstojníka kontaktovat, zjistila, že je už dlouho po smrti. Jeho dcery ale svou nevlastní sestru srdečně přijaly.
Od té doby se s nimi Margot Jungová pravidelně vídá. „Moje matka měla radost, že se mohla dožít tohoto šťastného konce,“ upozorňuje.
Hledat otce pomáhala Margot Jungové právě Ute Baur-Timmerbrinková, která působí v berlínské pobočce neziskové organizaci GI Trace. „Pomohla jsem přibližně dvěma stovkám dětí najít otce,“ uzavírá.
