Etnologové sestavují databázi lidových písní. Zlidovět může časem i současný popový hit, tvrdí
Lidové písně a tance vznikají i dnes, nepochybují vědci. A nezáleží ani tolik na tom, jestli mají konkrétního známého autora, nebo ne. Přispět k lidové tvorbě mohli i návštěvníci pražského Veletrhu vědy. Některé jejich výtvory přímo na místě zhudebnila cimbálová muzika.
„Koulelo se, koulelo, červené jablíčko – to je lež, jako věž.“ Zdeněk Vejvoda z Etnologického ústavu Akademie věd zadává školákům, aby skládali lidové písničky tak, že vedle sebe kladou jednotlivé řádky existujících písní.
Poslechněte si reportáž Martina Srba ze stánku Etnologického ústavu na Veletrhu vědy 2024
„Lidská paměť je děravá a lidové písničky se šířily od úst k ústům. Tím pádem je každý nějak pozměnil, něco do nich dodal,“ vysvětluje pro Radiožurnál, jak vznikly písně, které dnes známe jako lidové. Podobně se rodí i dnes a vůbec přitom nezáleží na tom, jestli na začátku měly konkrétního, někdy i velmi známého autora.
„Lidovou písní se dnes může stát i zlidovělý populární repertoár,“ říká Zita Skořepová z Etnologického ústavu a dodává, že zlidovět může třeba i parodie nebo parafráze na nějaký oblíbený hit. Definice lidovosti je ale odjakživa mlhavá.
„Badatelé se o ni přou už od 19. století, kdy podle některých bylo za lidové možno považovat pouze to, co vzniklo ‚za ranní rosy někde na louce‘, jak poeticky říkal Leoš Janáček,“ vysvětluje Matěj Kratochvíl z Etnologického ústavu. „Zatímco podle jiných teoretiků je lidové všechno, co se u lidu uchytí. Třeba František Kmoch nebo jiné populární hity,“ doplňuje.
Databáze lidové tvorby
Vědci spravují celou databázi lidových písní, která je veřejně přístupná na webu lidoveprameny.cz.
„Databáze je živá a pořád se rozrůstá,“ zdůrazňuje Zdeněk Vejvoda. Vyhledávat se dá podle různých parametrů, třeba podle lokality, tématu, notového zápisu pomocí virtuální klaviatury nebo dokonce i samotné melodie, kterou stačí zazpívat nebo třeba zapískat do mikrofonu.
U některých skladeb jsou k dispozici i zvukové nahrávky. „Nejstarší pocházejí z roku 1909 a zaznamenávají hru dudáka Františka Kobšíka. Byly nahrány na voskový váleček, tehdy největší vymoženost zvukového záznamu,“ přibližuje Kratochvíl.
„Na to navazují další nahrávky na gramofonové desky z 20. a 30. let. Tehdy působila takzvaná Fonografická komise Akademie věd, která se už koordinovaně snažila zmapovat lidovou hudbu, ale i nářečí celého tehdejšího Československa až po Ukrajinu,“ přibližuje.
Stále je co zaznamenávat
Dnešní generace vědců v této činnosti pokračuje. Objíždí například masopusty nebo další akce, kde se hraje, zpívá a tančí a pořizuje nahrávky.
„Zajímá nás, v jakém kontextu to dnes lidé používají a co si o tom myslí. Zda si třeba na masopustu, který zase nově vzniká v Praze, vezmou nějakou lidovou píseň a přetvoří si ji pro své potřeby nebo zda vezmou něco z aktuální populární hudby a nějak to zakomponují,“ popisuje etnolog.
Do dějin lidových písní a tanců se mohli zapsat i návštěvníci Veletrhu vědy, pokud navštívili stánek Etnologického ústavu. Odměnou jim bylo, že jejich výtvory na místě zhudebnila cimbálová muzika.
