• Další fotografie (7)

Sestra Virginie vstoupila mezi řeholnice před 36 lety, šlo o rok 1989. V období sametové revoluce chodila i na demonstrace na Václavské náměstí. Dnes je místní představená Provinciálního domu školských sester v Praze 6. Svůj život by neměnila. V seriálu Radiožurnálu Život s Bohem reaguje i na to, jestli by chtěla podobně jako některé sestry v USA odložit hábit a chodit v civilu.

ŽIVOT S BOHEM Praha 7:00 25. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Je to obrovský smíšek pro náš celý dům. Když se Virgi někde směje, tak mně se zlepšuje nálada, i když jsem třeba o dvě patra někde jinde,“ usmívá se 43letá sestra Josefka, která chválí smysl pro humor matky představené Virginie.

„No, pochvala je vždycky dobrá, ta motivuje, ale být matka představená znamená někdy dost starostí,“ reaguje o generaci starší řeholnice Virginie, která se během natáčení snaží odpovídat spíš vážně a profesionálně. „Veselá kopa jsem, ale teď se držím,“ hlasitě se rozesměje a říká, že humor prostě miluje.

Virginie a Josefka stojí v zahradě Provinciálního domu školských sester sv. Františka v Praze 6, kam chodí rády odpočívat. Je zrovna chladno, obě si tak na hábit oblékly ještě černé sportovní fleecové mikiny na zip. Mají výhled na altánek, kvetoucí ovocné stromy, záhony s květinami nebo na místo pro táboráky. „Tohle ohniště máme rády, rády opékáme a grilujeme, i když to zase tak často není. Občas sem za námi chodí i mladí a je to takové milé,“ vysvětluje mladší Josefka.

Právě i Josefka, ředitelka Charitního domova, který je součástí komplexu, si bere pravidelně do rukou hrábě, motyčky a zahradní kolečko. „Ano, já to mám moc ráda. Tady můžu okopávat, sekat trávník, úplně cokoliv,“ usmívá se.

Virginie vysvětluje, že například zeleninu nepěstují. Narcisy nebo tulipány se jim ale hodí jako výzdoba do kaple, kterou mají uvnitř areálu. „Květiny někdy přijdou na okrasu kaple, někdy chodeb. Prostě na okrasu vnitřních prostor kláštera.“

Sestry žijí v takzvané čistotě, poslušnosti a chudobě. Nic nevlastní a platy jim jdou na společný účet. Pokud by něco zdědily, komunita řeší, jestli nemovitost nebo pozemek prodá, postará se o něj nebo ho třeba daruje.

‚Snubák‘ po svatbě s Kristem

Obě řeholnice mají na prsteníčku zlatý snubní prstýnek, symbol toho, že jsou zadané.

„Je to klasický snubák, který dostáváme při svatbě. Naše svatba jsou doživotní sliby, kdy se stáváme nevěstou Krista. Ježíš je náš ženich. Je to stejná symbolika jako v manželství, že už někomu patříme a to našemu ženichovi,“ přibližuje Josefka, která má na prstýnku vyryté datum 4. 8. 2024. Doživotní sliby tedy složila loni v létě.

Virginie vstoupila do řádu o 35 let dřív, krátce před pádem režimu v roce 1989. Za normálních okolností by první rok strávila jako sestra-nováček spíš uvnitř kláštera.

„Takzvaný noviciát mi začal v říjnu a za měsíc byla sametová revoluce. Bylo to tedy dost dobrodružné. První rok má být takový uzavřený a já ho měla naopak otevřený. Občas jsme chodily na mítinky na Václavské náměstí,“ vzpomíná sestra Virginie na své začátky v řádu školských sester sv. Františka.

Výjimky na odložení hábitu

Dnes je matkou představenou a její pozice je spojená hlavně s odpovědností. Má na starosti běžné provozní věci, organizuje ale i návštěvy nebo koncerty. „Je toho spousta, musím vědět, kdo vchází a vychází z domu nebo se starat o to, aby bylo co na stůl a tak dále,“ přibližuje svou práci Virginie.

Představená je ta, která sestrám povoluje sundání hábitu třeba na sport. „Máme zaužívané, že když se jde sportovat, tak už je předem dovoleno, že sestra mít hábit nemusí. V civilu může jít třeba i k lékaři, když se stydí vyrazit v hábitu,“ upřesňuje.

V USA už sestry hábit nenosí

Josefka vyráží bez hábitu a závoje třeba na kolo. Všímá si, že například některé sestry ve Spojených státech už hábity odložily úplně.

„Dohodly se na tom. Některé sestry totiž cítily, že jsou v hábitu hodně zvýhodňované od těch lidí, co byli kolem. Získávaly privilegia a vlastně jim to bylo nepříjemné. A proto se chtěly zařadit mezi co nejběžnější populaci,“ vysvětluje Josefka, která byla v USA před dvěma lety.

Podle Virginie to u sester v Česku není věc, která by se aktuálně řešila. Myslí si naopak, že oblečení řeholnic může téma víry zviditelnit. Větší rozvolnění pravidel si za 36 let, co je v řádu, neuvědomuje.

Na začátku ale zažila ještě přísnější poměry, kdy se s ní jako s novickou záměrně nebavily starší sestry. „Sestry byly zvyklé z dřívějších dob, že se s novickami nemluví. Byly instruované, že s nimi mluví jen magistra, která je formuje. Já si to přeložila tak, že o mě nestojí,“ vzpomíná současná matka představená.

Řeholnic je míň a míň

Obě řeholnice si uvědomují, že řádových sester v Česku dlouhodobě ubývá. Podle Virginie to souvisí s odpovědností. „Mladý člověk tu trvalou odpovědnost moc neunese. To třeba svědčí i o vstupu do manželství. To, že se lidé neberou.“

Sestra Josefka připojuje svůj názor. „Přemýšlím o tom, jak nás vidí lidi kolem. Jestli jdeme po ulicích a jsme radostné nebo jsme unavené a ztrápené. Zkrátka jaké vydáváme svědectví a jak lákáme ty další,“ uzavírá Josefka. S Virginií se shodují na tom, že jsou v řádu šťastné. Smysl života v klášteře našly.

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít