Focení jídla v restauracích: nešvar, nebo přínos? A co na to kuchaři?

Debata, která občas na pár chvil rozvíří internetové deníky a zase zapadne, než ji rozvíří nový impuls, třeba konflikt v restauraci. Abych se přiznala, já fotím, fotím jídla často a fotím je, protože o gastronomii píši a protože si chci občas nějaké místo připomenout. A zrovna to, co bylo na talíři, je pro mne dost důležitá informace.

Gastroglosa Dagmar Heřtové Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dnes na focení postačí modernější verze mobilu, často předčí i ty dobré klasické foťáky | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

Fotím telefonem. Sice jsem nedávno dostala jako dárek malou Leicu, která byla na focení skvělá, ale zjistila jsem, že se mi občas nevešla do letní minikabelky. A fotit foťákem je pro obsluhu „podezřelejší“ než cvak mobilem.

Přiznám se, že mě nechávají chladnou občasné výkřiky o autorských právech kuchařů, kteří jídlo připravují. Copyright na běžná jídla prostě nelze vlastnit, ledaže byste si autorství nechali zaregistrovat.

Jídlo fotím ráda

Fotím si jídlo už dlouho. Hlavně k tomu napomohla technika, dnešní chytré telefony dokáží takové věci, že se před nimi občas cítí hloupě i zdatnější fotoamatér. Fotí opravdu skvěle, bez ohledu na často chabé světelné podmínky, zvládají široké záběry, fotky nejsou rozmazané a barevně umí vystihnout realitu. Prostě to tak je. Všichni mí známí gastro novináři a lidé pohybující se okolo jídla fotí běžně telefonem. Občas mám u této techniky pocit, že výrobci namontovali do foťáku telefon a ne naopak.

Dagmar Heřtová

Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.

Fotím jídlo, fotím pití, fotím si i mimořádně pěkně naaranžovaný stůl, miluji focení v britských hospůdkách, v restauracích, ráda fotím v bistrech, na tržnicích, v kavárnách, čajovnách a cukrárnách.

Dopracovala jsem se tak daleko, že malé zdržení, než jídlo vyfotím, ve mně vyvolává takové emoce, že se na jídlo těším mnohem víc a mnohem víc si ho i vychutnám.

Vím, je to zvláštní, ale určitě v tom nejedu sama.

Rozdílně fotím jídlo, které připravuji pro svůj blog, pro své stránky nebo pro noviny či časopisy. Tady nepodléhám trendům, většinou fotím Leicou a jídlo fotím opravdu takové, jak vypadá ve své finální podobě. Nemám ráda „cheating“, tedy podvádění, kdy je na talíři jídlo nedovařené, jenom aby nemělo nesprávnou barvu nebo tvar, naštěstí foťák ještě nezaznamenává vůni.

Nevadí mi, že na mé fotce je vidět, čím si jídlo prošlo, že bylo v troubě, že se smažilo, že je vařené. Nenahrazuji na talíři některé přílohy, ovoce nebo zeleninu syrovým produktem jenom proto, aby byl třeba citrón žlutý jako ze stromu. To je dle mého podvod a navíc se hazarduje s výsledkem, neboť kdo vaří podle receptu, nemůže a nedosáhne takové finální podoby, jakou mu auto-fotograf falešně předhodí. „Vařič“ může mít pocit, že něco nezvládl, dokonce může z neúspěchu ve vzhledu vinit i mistra kuchaře, že udělal chybu v postupu. Je to dvousečné, přikrášlit se dá hotový talíř vždy a pravdivěji.

Naopak někdy právě upečené jídlo má svůj rustikální charakter, jakousi svoji krásu, protože tak jídlo vypadá, když je hotové. Případné aranžmá a nazdobení na talíři je tudíž povolené a vyžaduje se, nakonec chceme aby jídlo na talíři pěkně vypadalo.

Nikdy jsem při svém vaření nepoužila cizí fotografie a naopak jsem s překvapením zjistila, že mé fotky jídel byly použity bez mého svolení. V jednom případě se tak stalo dokonce na upoutávce v jídelníčku, což mě fakt pobavilo.

V restauraci se může fotit

Nebudu sahat po právní poučce, že co není zakázáno, je dovoleno. Toto rčení je na štíru se zvyklostmi a místy zavání s neslušností a ta se, jak známo, nevyplácí. Faktem je, že samotné focení se stává natolik populárním, že fotografování talíře nikoho nepřekvapí. Jsou influenceři, kteří si dělají s jídlem selfíčka. Já se povětšinou ze slušnosti zeptám, nikdy jsem se nesetkala se zamítavou odpovědí.

Příkladem požitkových restaurací je pražská Levitate, servírují se pokrmy s uměleckou a zážitkovou hodnotou | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

Vyfotit si skvěle vypadající oběd někde v restauraci pro sebe, třeba právě pro vzpomínku nebo jako návod, jak jídlo lépe servírovat, je dle mého názoru v pořádku. Ovšem fotit jídlo a poté na fotkách jakýmkoliv způsobem vydělávat může být na hraně s autorským právem.

Občas se najdou majitelé restaurací, kteří mají snahu focení jídla zakazovat. Chápu je, zvláště pokud jde o unikátní pokrm nebo pokrm připravený kuchařskou hvězdou; jedná se o jejich byznys a jejich podnikání a určitá omezení mohou stanovit. Vždy to respektuji a dodržuji, i když se s něčím podobným často nesetkávám. Ale všimla jsem si, že takový zákaz je i kontraproduktivní a „tajně“ vyfotit plný talíř může pro autora znamenat i závan dobrodružství a adrenalinu.

Jsem si jista, že focení jídel ve stravovacích zařízeních a nápojů v barech je už tak rozšířené, že pomalu nevzrušuje ani jednu stranu a mnohdy jednáme jen ze zvyku.

Výjimkou zůstávají požitkové restaurace či velmi noblesní podniky, kdy jídlo a jeho servírování je pravým gurmánským představením. Tady se snad přímo počítá s tím, že si jídla budete fotit a zvláště, že si budete natáčet obřady s jídlem spojené. Personál vám i rád zpomalí servírování, dokud si foťák nebo mobil nenastavíte. Nakonec proto jste sem přišli, abyste si čas užili a zůstala vám živá vzpomínka!

Kuchař to asi vidí jinak

I když jsem před pár řádky tvrdila, že se focení stává běžnou věcí, kuchaři to mohou vnímat jinak. Přeci jenom každý na osobně připraveném jídle nechává kousek svého já, své stopy, a když jsou sociální sítě plné hamburgerů, svíčkových, telecích řízků a míchaných drinků, může je to občas namíchnout, zvláště pokud máte v sobě tu drzost lézt jim skoro až do kuchyně.

Přátelé, i v tomto případě platí všeho s mírou, a vězte, že haštagy jako foodporn, hamburger, schnitzel, goodsteak a podobně jsou už fotkami zaneseny a s ničím jiným nepřijdete.

Kuchaři vám v požitkových restauracích představí i suroviny, ze kterých je pokrm připravován | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

S něčím novým může naopak přijít kuchař a svou radost z milého překvapení hostů si chce udržet co nejdéle, takže nestojí o to, aby zaplnilo stránky sítí.

Někteří se dokážou bránit zajímavým způsobem. Nedávno jsem si všimla, že vám restaurace nabídne 10% slevu, pokud necháte foťák v kapse. I to je forma dohody, pro někoho dokonce milá.

Jsou i kuchaři, kteří své výtvory naopak rádi zveřejňují na sociálních sítích. Díky tomu mají rychlou, masivní a rozšířenou reklamu a mohou si tak vytvořit jméno. Činí tak jednoduše kvůli tomu, aby vám udělali chutě a navnadili vás k návštěvě právě jejich podniku.

Co z toho plyne

Vlastně nic nového. Fotit smartphonem se bude, jídlo v restauraci je vděčným objektem, nepobíhá, nemůže mrknout, nemůže se tvářit naštvaně, jenom prostě čeká a snad se i občas nabízí.

Buďme však slušní, nenápadní a neotravujme svým cvakání okolí. Zachovejme si zdvořilost a slušnost, respektujme případné nesouhlasy, ale hlavně si užijme jídla, prostředí, milé společnosti a obsluhy, a pokud se fotografovat zrovna nehodí, gastronomický svět se bez vašeho fotozáznamu nezhroutí.

Dagmar Heřtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme