Studentka v první linii: Na začátku nám lidé za odběry děkovali. Teď někteří jen nadávají

Stále více studentů vyráží pomáhat do zdravotnických zařízení, které trpí nedostatkem personálu. Mezi těmi, kteří se rozhodli pomáhat dobrovolně, je i jedenadvacetiletá hradecká medička, studentka třetího ročníku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Dominika Kalenská, která v krkonošské Jilemnici pomáhá odebírat vzorky lidem s podezřením na covid-19.

Hradec Králové Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Studentka Dominika Kalenská pomáhá v nemocnici v krkonošské Jilemnici | Zdroj: archiv Dominiky Kalenské

Vyrazila jste pomáhat už při první vlně koronaviru, teď znovu. Proč?
Úplně původně to začalo tak, že nám zavřeli školu a já jsem měla strašnou chuť jít si něco zkusit do nemocnice. Protože za první dva roky studia si člověk při medicíně na moc praktických věcí nesáhne. Tak jsem se nabídla, že bych šla pomoci do nemocnice.

Přehrát

00:00 / 00:00

Medička Dominika Kalenská bojuje s kovidem doslova v první linii

Když jste přijela do Krkonošské nemocnice, co vás čekalo? Hned vás dali na stanoviště?
Ze začátku to byla spíš sesterská práce, i když to úplně přesně nevystihuje onu pracovní náplň. Ale pomáhala jsem chystat věci na odběry, které odebírali přímo lékaři. A až následně to postupně přešlo v to, že jsem začala odebírat vzorky i já.

Odběr je takovým strašákem pro hodně lidí... Asi nepůjde o příjemnou záležitost. nebo se najdou výjimky?
Musím říci, že jde o hodně individuální záležitost. Odběr vypadá hrozivě, protože probíhá z nosohltanu a ona štětička se strká poměrně hluboko do nosu, ale jsou lidé, kteří dokonce říkají, že to bylo příjemné. Že jsme jim v uvozovkách hezky protáhli nosní dírky. Záleží také na tom, jestli má člověk třeba nos nateklý, jestli tam má nějaké polypy, jak vůbec má široké nosní dírky.

Je tedy přesně dáno, kam se má až štětička strčit?
Měla by se právě strčit dost hluboko až do nosohltanu, což je u většiny pacientů nějakých 10 centimetrů.

Nebojte se chodit na preventivní prohlídky, covid pozitivního na chodbě nepotkáte, vyzývá šéf Bulovky

Číst článek

Jak se lidé většinou při odběru chovají?
Strašně záleží na tom, co je to za člověka a jak se k celé koronavirové krizi staví. Na začátku nám lidé nosili i různé poděkování, všichni byli moc milí. Říkali, že nás obdivují za naši práci. Teď už se člověk setkává i s lidmi, kteří přijdou a celou dobu jen nadávají, že vůbec museli přijít na ten test.

Máte zkušenost i s nějakým fyzickým útokem?
Setkávám se s tím poměrně často, přibližně jednou, dvakrát za každou směnu v nemocnici. Ale ti lidé to nikdy neudělají naschvál, je to spíš reflexivní reakce na to, že nečekají, že ta štětička zajede tak hluboko do nosohltanu. Pak jim prostě vystřelí ruka, dostanu od nich třeba v něco jako facku, ale není to facka, kterou by mi dali naschvál. Leknu se, občas si musím zpátky nasazovat ochranný štít. Ale většinou si lidé potom omluví.

Jak zvládají odběr děti? Pláčou? Mají strach? Přistupujete k nim nějak speciálně?
U dětí je to hodně různé, některé jsou paradoxně statečnější než dospělí. Už jsem se setkala i s tím, že tříletý, čtyřletý chlapeček se sám do toho křesla posadí, nechá se od nás vytřít, krásně ještě poděkuje a odejde. A setkala jsem se i s tím, že se děti nechtějí nechat přinést ani rodiči. Potom je to trošku složitější, je mi jich pokaždé líto. Snažíme se je uklidňovat, mohou si s sebou vzít nějakou svou hračku.

Směna bez přestávky

Je to nejen fyzicky, ale i psychicky náročná práce. Neměla jste někdy chuť si říct, dnes jsem tady naposledy?
Taková chvíle za celou dobu nepřišla. Hned od začátku se nás tam sešla super parta lidí. Personál se hodně protočil, původně tam bylo asi šest lékařů a pět až šest studentů, kteří lékařům pomáhali. Postupně nás tam zbylo asi pět, ale není původní složení, které tam nastoupilo v březnu.

Kolika lidem stihnete každý den odebrat vzorek?
V Jilemnici odebíráme pouze ráno od 8.00 hodin do 11.00 hodin. Během této doby nemáme žádné pauzy. Takže to musíme zvládnout bez jídla a bez toalety, bez čehokoliv. Jsme oblečeni do speciálních obleků, které by měly chránit proti viru, navíc ještě pod ním máme vrstvu jednorázového prádla, abychom nemuseli mít své oblečení. Dále máme respirátor, na hlavě štít nebo ochranné brýle a dvoje rukavice. Ty vrchní si měníme po každém pacientovi, abychom měli vždy čisté. Už to je samo o sobě trošku náročné, pracovat ve dvou vrstvách rukavic. Původně na jaře jsme během směny odebrali maximálně 20 lidí a teď jsme minulou sobotu odebírali už od 7.00 do 12.00 a za tu dobu jsme odebrali 105 lidí.

Nebojíte se, že se také nakazíte?
Nebojím se, že mě nemocní nakazí. Já už jsem sama koronavirus prodělala, takže nemám úplně strach z toho, že by mne v nejbližší době nemocní nakazili. I když si myslím, že postupem času se určitě mohu nakazit znovu.

Měla jste těžký průběh nemoci?
Oficiálně se to nazývá středně těžký průběh, bylo mi dlouhou dobu docela špatně.

Co bylo nejhorší?
Nejhorší byl asi začátek, kdy mě strašně moc bolela hlava a celé tělo. Paradoxně jsem vůbec neměla zvýšenou teplotu, jen asi jedno odpoledne jsem měla mírně zvýšenou teplotu. Ale řekla bych, že jsem měla ten průběh trošku netypický oproti tomu, co se všeobecně udává.

Ale znovu už byste asi tuto nemoc prodělat nechtěla...
Úplně to není moje přání, ale nedá se nic dělat. Jsem mladý člověk, tak věřím, že to zvládnu. Spíš si nedovedu představit průběh u těch starších nemocných lidí, když to u mě vypadalo takto.

Ředitel nemocnice v červeném okresu: Názorům ‚odborníků‘ se trochu usmívám. Nikdo neví, co bude

Číst článek

Nemá o vás strach rodina?
Původně na jaře možná byla taková atmosféra v rodině, že se všichni báli. Ale myslím, že si postupem času zvykli.

Vysoké tempo

Máte představu, co byste potom chtěla v praxi dělat? Nějaký speciální obor?
Představu mám a drží se mě už docela dlouho. Konkrétně je to chirurgie.

Situace je v tuto chvíli tak vážná, že hejtman Královéhradeckého kraje Jiří Štěpán podepsal povolávací dokument pro studenty. Ovšem studium je náročné, dá se zvládnout praxe, výpomoc v nemocnici a výuka?
V současné době je to docela velký problém, protože momentálně povolávací rozkaz platí pro čtvrtý a pátý ročník. Myslím si, že není pro nás třeťáky právě kvůli tomu, že třetí ročník je hodně náročný. A zároveň nechávají budoucí lékaře už v šestém ročníku dodělat státnice.

Popište nám, jak vypadá váš den.
Na medicíně máme každý den v týdnu praktickou výuku ráno zhruba od 8:00 do 11:00 hodin a zbytek výuky potom máme online přes počítač.
Směny v Krkonošské nemocnici v Jilemnici momentálně beru jen přes soboty, tam pomáhám vždy o víkendu.

Do českých nemocnic přijede 28 amerických lékařů. Pomoc s velvyslancem vyjednal Hamáček

Číst článek

Jak dlouho chcete takové tempo vydržet?
Ráda bych vydržela dlouho. Chtěla bych to zkusit tento rok i přes zkouškové období. V létě se mi povedlo chodit do práce i během učení se na zkoušku, byla to taková super zkušenost. Člověk se odreagoval z toho sezení u učebnic, ale uvidíme.

Zajímá mne, co si myslíte o lidech, kteří odmítají roušky? Odmítají si připustit, že tady nějaký problém s covidem je.
Z toho mi je dost smutno. Pořád si říkám, jestli to jen není jejich reakce jen na to, že přijmout pro sebe tento fakt je mnohem jednodušší než připustit, jak tady teď situace vypadá momentálně.

Strach a obavy z toho přijmout, že situace je vážná?
Myslím si, že určitě tohle má značný podíl na jejich reakci. A potom určitě i o to, že lidé nejsou v tomto směru vzdělaní a nedovedou si představit hrozbu, kterou nemohou vidět na vlastní oči. Je pro ně asi těžké vůbec si představit, že nějaký virus existuje, když ho nemohou fyzicky spatřit.

Jaké je teď vaše největší přání?
Aby se všechno dalo znovu do pořádku.

Pavla Kindernayová, baj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme