Horolezci Holeček a Groh o uvíznutí na Baruntse: Nahoře to bylo Dantovo peklo. Museli jsme začít věřit

Čeští horolezci Marek Holeček a Radoslav Groh vylezli alpským stylem v Nepálu na horu Baruntse, která je vysoká 7129 metrů. Prvovýstup se uskutečnil severozápadní cestou zvanou Nebeská past. A pastí se pro ně stala celá hora, kvůli počasí museli odložit sestup Horolezci se spojili z Káthmándú s Lucií Výbornou a byli hosty středečního vysílání Radiožurnálu.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Marek Holeček

„Když jsem se na tu stěnu koukal poprvé, tak jsem si zase klasicky řekl, že to nejde,“ říká o výstupu na Baruntse Marek Holeček. | Zdroj: Profimedia

Po linkách zdravím do Káthmándú Máru i Radara, jestli tedy mohu být takto familiární. Blahopřeju. Chlapi, blahopřeju. Jsem ráda, že jste zpátky, že to celé dobře dopadlo.
M: My ten pozdrav posíláme nazpátek do Čech. Už se tam těšíme. Teď vlastně těch hor máme dost, už jsme se zase saturovali dostatečně, takže zdravíme do Čech a těšíme se, až přistaneme na tu naši hroudu. 

R: Stejně tak já zdravím posluchače a tebe, Luci. Děkuji, že ses ozvala.

Přehrát

00:00 / 00:00

Hosty Lucie Výborné tentokrát byli horolezci Marek Holeček a Radoslav Groh. Celý rozhovor si můžete poslechnout zde

Kluci, kdybyste dokázali zrevidovat po čtyřech dnech ve stěně, a bavím se jen o tom sestupu, stav vašich zásob, tedy s čím jste do základního tábora přišli, co by to bylo? My jsme tu totiž četli, jak vám ubývá jídlo, voda, baterky a tak.
M: Ono se počítá, že člověk toho netahá spoustu s sebou nahoru. Je tomu tak z jednoduchého důvodu, protože by tam pak třeba chtěl zůstat. Ale my už jsme tam nechtěli zůstat ani minutu, to je úplně jasné. Naopak jsme byli velmi úsporní v tom, abychom vylezli tou samotnou stěnou. Problém byl v tom, že nám do toho zasáhlo počasí, kvůli tomu jsme museli čekat. Nevidíte napravo, nevidíte nalevo, před sebe, za sebe, prostě nulová viditelnost, do toho uragán. Tam jenom zbývá se modlit a čekat, kdy to poleví. 

Čtyři dny čekají horolezci na sestup. Myslím si, že posluchači si představí dva chlapy, jak leží ve stanu a nic nedělají, ale takhle to určitě není. Takže co jste dělali čtyři dny v té stěně, vlastně skoro pod vrcholem Baruntse?
R: Samozřejmě že vrchol byl krásný, ten jsme si v té mlze a vánici užili.

Ne, to lžeš, promiň, ale tady pan Holeček vedle tebe napsal na svém facebooku, že vrchol bylo peklo, že jste se ani nefotili.
R: Jsem takový vrcholový typ, když už se tam jednou vypachtím, tak z toho mám radost, ale pak se samozřejmě ta trudnomyslnost, tedy minimálně u mě, dostavila. Mám rád, když je to taková dynamičtější záležitost, a tam jsme měli hodně moc času přemýšlet o tom, jestli to naše snažení má nějaký smysl. A v takové té rakvičce pro dva to nebylo úplně prima, ale naštěstí to dobře dopadlo.

M: Ale zase to bylo natěsno, takže on pak ve finále člověk zjistí, že potřebuje toho druhého už jen kvůli tomu živočišnému teplu. Takže tam jsme opravdu vymýšleli a byli jsme kreativní, co se týče toho, jak se pěkně k sobě přitulit, abychom si alespoň trochu toho tepla předali. Ono se to nezdá, ale jakmile se člověk někde zasekne v takovým okamžiku, kdy už je na hranici nějakých svých sil, jak se říkalo, i veškerých těch zásob, co jsme měli, tak je to neuvěřitelně dlouhá doba.

Nakonec si člověk sedne třeba na čtyři nebo pět dní na zastávku a čeká na autobus. Do toho mu fouká, je promrzlý, mokrý a teď ví, že nemůže dělat nic jiného než čekat. A čeká na okamžik zlomu. No, a ten tedy naštěstí přišel. A jak je vidět, nemusíme mít ani velký rozum, nemusíme mít ani dovednosti. Hlavně máme štěstí, to je důležitý.

Kdo vlastně vybral tu severozápadní cestu na Baruntse?
M: Tak já to vezmu na sebe, protože samozřejmě jak si člověk objíždí svět a já to vybírám vždycky podle toho, jestli se mi opravdu něco líbí, nebo nelíbí. Tak tohle mi zase zapadlo do oka i srdce a řekl jsem si, že to je jeden z těch snů, který bych rád dokončil. Nehledě na to, že vlastně už i moji předchůdci, naši čeští kamarádi Jakub Vaněk a Petr Machold, spisovatel, se o to pokoušeli před pár lety. Bohužel do dneška nevíme, kde jsou.

‚Jdeme dolů!‘ Počasí se zlepšilo, uvízlí čeští horolezci v Himaláji se vrací ze sedmitisícovky Baruntse

Číst článek

Ale stan jste viděli, ne?
M: Viděli, ale já bych o tom ani nechtěl moc mluvit, protože to jsou věci, které nejsou příjemnou vzpomínkou. Přece jenom to jsou kamarádi a to, že tam vlastně po nich zbyla nějaká připomínka, je samozřejmě bolestné nejen pro moje oči, ale samozřejmě i pro ty, kteří tady po nich zůstali. A zůstalo tady moře slz.

Když tam ten stan vidíš, tak asi nemáš čas na to, aby ses k němu šel podívat, že? Nebo už je v takovým stavu, že už bych se do něj stejně nedostala, je to jen kus látky trčící z ledu?
M: Ten svah má nějakých pětašedesát stupňů, a vlastně ten stan, to jsou v podstatě už jen zbytky, který se zatavily do ledu. Navíc si musíme představit, co je to těch pětašedesát stupňů. Takže tam je naprosto zbytečné chodit. Navíc já vím, že tam už nenajdu nic, a tu vzpomínku si jitřit nechci.

Nová cesta

Pojďme se bavit o tom, jak se dá nakoukat nová cesta. Vy jste, myslím, 20. května nastupovali do stěny, prošli bludiště trhlin, séraky atd., byli jste pod nástupem. Člověk se dívá nahoru, jak dobře do toho vidí?
M: Samozřejmě představa té stěny, to vychází z nějaké dlouhodobé zkušenosti, co člověk může asi tak předpokládat. Je tam samozřejmě kus naprosto neznámých otazníků, ale potom to je zase zábavnější a je to něco, co chceme překonávat. A tudíž, když jsem se na tu stěnu koukal poprvé, tak jsem si zase klasicky řekl, že to nejde.

Jenže to, že něco nejde, je pak samozřejmě tak dráždivé, že potom člověk logisticky přemýšlí, jak by se to dalo udělat, jak by se minimalizovalo případně nějaké nebezpečí. No, pak si musí člověk najít nového parťáka, že? Ideálně mladšího a namakaného, samozřejmě. Já jsem ho našel a ještě jsem ho ukecal. A takto se to vlastně dalo dohromady.

Vy jste spolu lezli na Huandoy v Peru severní cestou v roce 2019. Stačí jedna taková výprava na to, aby se člověk už s tím parťákem sladil, aby věděl, co dělá ten druhý na druhém konci, když zalezeš na nějakou skalní polici nebo někam, kde nevidíš?
R: Charakteristika tohoto výstupu byla do určité míry odlišná, ale tak prostě jsme se oťukali, já jsem viděl, že Mára v tom exponovaném terénu je prostě excelentní. Dokáže tam ve velmi vysoké obtížnosti udržet excelentní tempo, a to jsme očekávali, že budeme potřebovat i tady. Takže já jsem věděl, že parťáka mám nejlepšího a to už je podle mě více než polovina úspěchu. Tady na tu stěnu jsem se těšil. Dalo nám to zabrat, ale jsem rád, že všechno dobře dopadlo.

‚Čekáme na zázrak‘. Dva čeští horolezci kvůli počasí uvízli pod vrcholem Baruntse v Himálaji

Číst článek

Kdo vybírá tu první linii nebo jak se střídáte na prvním konci?
M: To je tak, že to je otázka spíš jakoby nějakého technického provedení v ten den podle toho, kdo má tah na bránu. Je důležité se i vystřídat kvůli odpočinku psychickému i fyzickému, které se vlastně vzájemně protínají. 

Ono vlastně stačí na sebe navzájem mrknout a víme v tu danou chvíli, jak to je, a vlastně není potřeba nějaká složitější diskuse. Ta už musela proběhnout dole, jak ta příprava, tak i samotné provedení. Pak už se o tom nedohadujeme. Když si člověk prostě potřebuje odpočinout, tak si odpočine. A zase ten první konec jde ten druhý.

Kterou část stěny bylo těžké přelstít, v jaké výšce, v jakou chvíli?
M: Stěna nás pořád přelstívala.

Bavím se o obtížnosti lezení.
M: Celkově je Himálaj v současné dost, i když tedy v uvozovkách, dost beze sněhu. To znamená, že za poslední léta nepřibylo moc nějakého stabilního sněhu. Vlastně spíš ubyl takový ten permafrost, který byl hodně tvrdý. Ta stěna je dost odsněžená, ledovatá, takže tam přicházel vlastně největší problém s tzv. mixovým terénem, tedy ledem a sněhem. Je tam malinko ledových smrkanců, minimálně sněhu a hodně skály, která je rozbitá. Obtížnost byla kontinuální a gradovala u toho vrcholu, kde jsme museli nastoupit do velkých skalních bariér, do toho nám počasí přisolilo, takže jsme tam byli promrzlí jako drozdi. Výsledek byl vlastně to, že nás to uzavřelo úplně na tom vršku a viditelnost byla na pár metrů a nedávala nám šanci slézt dolů.

Zdržela bych se u toho posledního úseku, o kterém si mluvil, Máro, protože to vypadá, že tam jste skutečně dostali nejvíce zabrat. Sněhové varhany, strmé ledy, skalní prahy a následně Grandhotel Pupp, píšeš na svém facebooku. Můžete jeden z vás popsat, jak vypadá takový Grandhotel Pupp těsně pod vrcholem Baruntse nebo co horolezec ocení v takové stěně, kde se asi nic moc stavět nedá?
R: Těch grandhotelů jsme v průběhu toho výstupu vystřídali několik. Když to vezmu úplně pod tím vrcholem, tak to byl vlastně takový skalní ostroh. Když nás tam zastihlo to nepříjemné počasí, tak byla jediná možnost se tam nějak upíchnout, takové orlí hnízdečko a bylo to vzdušné, nebylo to úplně příjemné, ale dalo nám to možnost zregenerovat, ale hlavně Márovi to dalo síly do těch posledních závěrečných délek, které teda byly extrémní. Pak se naše pobytová místečka trochu zlepšila, ale zase o to horší bylo počasí. Nepřijeli jsme se tam vyspat ani najíst.

Pojďme se ještě zdržet u toho extrémním lezení. Lezete každý na sólo, nebo lezete na krátkém laně? Jak lezete třeba ten poslední úsek cesty?
M: Je to kus od kusu. Když tam jsou nějaké další přelezy, protože ta stěna je obrovitánská, tak je potřeba samozřejmě udělat nějakou úspornost časovou, to znamená, že je tam souběžné lezení. Někdo to může nazývat sólo lezení, ale to není, protože my jsme pořád propojení vlastně pupeční šňůrou a navzájem si musíme věřit. Nikdo nesmí udělat chybu, ale je spíš vlastně otázka účelnosti. Některé úseky se musely jít tzv. souběžně a ty, které byly opravdu exponované, špatné, tak tam se prostě muselo klasicky po malinkých kouskách odjistit podle toho, co dovolil ten terén, abychom byli schopní se navzájem jistit.

R: Aby si to posluchači dokázali představit, tak my vlastně máme jednoduché 70metrové lano, naši enormní snahou je ty délky co nejvíce natahovat, abychom z té stěny co nejvíce ukusovali, ale když se obtížnost přitvrzuje, tak se snažíme dělat nějaké logické délky. Když jsem to počítal, tak jsme třeba za jeden den postoupili jen o čtyři délky. Bylo to náročné.

Radar je ve finále vlastně těsně před závěrečnou zkouškou na horského vůdce. Máro, projevuje se to nějak, že by třeba ta bezpečnost byla bezpečnější, nebo lépe jistí, nebo se o tebe lépe stará?
M: Je chytřejší, výrazně chytřejší. V tom se to teda odrazilo.

Přes sto horolezců se nakazilo koronavirem na Mount Everestu. Nepál ohnisko na hoře popírá

Číst článek

R: Mára se tady směje, ale věřím, že ty platné metodické postupy jsou užitné i v těchto extrémních záležitostech. Troufám si říct, že nám to odsýpá, nemáme tam žádné technické problémy a Mára se pak může realizovat v těchto extrémních lezeckých úsecích a já na něj dohlížím.

Než se vrátíme ještě zpátky do stěny Baruntse. Máro, ty sice nemáš oprávnění, ale umíš si představit, že bys vodil lidi do hor za peníze a měl to jako práci a zodpovídal za životy někoho jiného?
M: A to bych musel ty lidi mít rád, že jo? Ne, já si dělám samozřejmě srandu. Asi ne v tuhle chvíli, protože já hory vnímám tak, že si je užívám v plné parádě a vlastně ve své podstatě to, co si najdu, parťáky a všechny svoje blízké lidi, se kterými ten čas v horách chci strávit, tak to vlastně nechci mít spojené s nějakou pracovní činností. A to neříkám tak, že je to špatně, spíš jenom, že takhle to vnímám. Zatím si z lezení nepotřebuji vyloženě udělat profesi, abych z toho měl byznys v klasické podobě. Zatím se budu snažit být profesionálem lezeckým v klasické podobě, tedy že na to mám partnery, kteří mi zaplatí můj projekt, můj sen a myslí si, že to je dobře, takže já bych je u toho nechal.

Peklo na vrcholu

Máro, ty jsi psal na svůj facebook, že jste zažili peklo na vrcholu. Jak takové peklo na vrcholu vypadá a jak vlastně vypadá vrchol Baruntse?
M: No, v podstatě vím, že tam nějaký je. Poprvé za těch čtyřicet výprav, co jsem udělal ve světě, tak jsem vrchol vlastně neviděl. Vím, že jsme leželi kousek pod ním a leželi jsme tam ještě další tři dny, takže jsme si udělali vrcholovou fotku až ve stanu. To byl zase jeden z okamžiků, který vlastně změní pohled na to lezení i na takový ten bonus k tomu, o co se snažíme. To znamená rozzářený úsměv na vrcholu.

Neměl jsem pocit, že bych byl ochuzený, já jsem se jenom těšil, až půjdeme dolů a budeme si moci tyhle myšlenky urovnat. Když vezmu v potaz nějaký dosah, jak prostě už člověk v tom světě někde proběhl i v těch médiích přes oceán, tak to bylo strašně hezké, že nám přicházely zprávy, že si lidi oddechli, přitom jsem si měl oddechnout já, že jo. Ta zpětná vazba byla krásná, lezecký svět nás pozoroval a nějakým způsobem i adoroval.

Leopold Sulovský před 30 lety jako první Čech zdolal Everest. ‚Byl jsem v psychické i fyzické pohodě.‘

Číst článek

Radare, ty sis to užil na vrcholu? Nebo jste to fakt minuli a přemýšleli jste nad tím, kde si postavíte bivak?
R: Řekl bych, že jsem si to užíval se vším všudy, všemi smysly. Užíval jsem si, jak to bylo náročný, fascinovalo mě, že jsme vlastně pořád dokázali problémy té stěny řešit, posouvat se nahoru. Ještě z dob atletiky to mám tak, že když doběhnu do cíle, tak bych byl rád, aby tam byl párek a čaj, tady prostě nebylo nic. Sestup byl náročný, nepříjemný, ale samozřejmě zpětně jsem si to užíval, odpustil bych si ale tam to naše kempování.

A co jste tam ty čtyři dny jedli? Co bylo na menu?
R: Měli jsme adventure menu. Nedokázali jsme anticipovat, jak dlouho tam budeme čekat, takže jsme s tím jídlem museli spořit. Klíčovější než jídlo jsou vlastně ty tekutiny, který jsou podmíněné množstvím plynu. Jak už jsem čekal, že ten vrchol dotáhneme, tak jsem se zbavil jedné bomby, takže pak už jsme měli jenom jednu, takže spíš s tímhle jsme museli šetřit. Žádné obžerství to pochopitelně nebylo, ale myslím si, že ještě třeba nepříjemnější byly ty aktuální podmínky počasí, které nás tam docela sužovaly.

M: Jen pro představu, ale ono uvařit ten rendlík, i když mám velice kvalitní a výkonný vařič do těchto podmínek, tak to není jednoduché. Člověk vyleze ze stanu, nabere sníh, než se uvaří voda, tak mu všechno naletí do stanu, takže pak už na to nemá ani chuť a je zmrzlý. Všechny tyto úkony jsou vlastně bolestivé. Taky klasicky přijímáme a vylučujeme, takže to si pak člověk rozmyslí, jestli má vyjít ven z toho stanu, ten stan je maličkatý, má dva metry na délku a sto dvacet centimetrů na šířku a vrchlík má třeba v 70 centimetrech. V takovém stanu člověk opravdu nemůže být s někým, koho nemá rád. 

A prsty máte v pořádku? Máte je všechny?
M: Jestli jich má být deset, tak já jich mám deset na rukou i na nohou. Otázkou je, jak jsou dlouhé, ale to už není tak důležitý.

Zajímá mě sestup, vám totiž hodně sněžilo. Ten terén musel být pekelně lavinózní. 
R: Samozřejmě docházelo k obrovským sněhovým úhrnům, do toho tam byly velké poryvy větru, sem tam do toho zasvítilo sluníčko, takže to byl koktejl obrovského lavinového nebezpečí. Vlastně i normální výstupová cesta na Baruntse je strmá. Objektivní obavy jsem z toho měl, naštěstí vše dobře dopadlo. I v průběhu toho sestupu jsme se pochopitelně jistili jak proti pádu, tak i když jsme procházeli nějaká ta inkriminovaná lavinová pole, abychom eventuálně byli schopni alespoň tohle nebezpečí nějak eliminovat. Myslím, že jsme měli obrovské štěstí. 

Je to velký milník, říká horolezec Jaroš o pokoření K2 v zimě. ‚Kdyby nebylo dobré počasí, nemají šanci‘

Číst článek

M: Nahoře jsme zůstat nechtěli, takže jsme museli dolů. Tím byla vlastně otevřena ta cesta k tomu, co chceme dělat. To je prostě život. Já jsem to měl ve své podstatě dobře zmáklé i přes Alenu Zárybnickou, která mi posílala denní zprávy a trpěla za nás, protože jako první věděla, co se nám tam děje. Některé věci umíme dopředu předvídat, s některými se musíme popasovat a z blbých variant vybrat alespoň jednu. A to byla pak ta sestupová cesta. 

R: Je potřeba zmínit, že ty informace, které jsme dostávali od Aleny, pro nás byly naprosto klíčové, byla to jednak nějaká berná mince, perfektně nám to sedělo a byla to i naděje, ke které jsme se mohli upínat a doufat, že se počasí zlepší. 

Vy jste si mysleli, že to půjde rychleji, protože jste asi od Aleny věděli, že se blíží nějaká vlna horšího počasí?
M: Měli jsme dobře naplánovaný ten postup, ale pokud máme nějakou představivost a dovednosti, tak to zkoušíme v tomto rytmu udělat. Podle mě jsme šli dobře, ale nové věci v sobě mají prostě neznámo, to neznámo nás v tom zaseklo a zpomalilo, nemohli jsme s tím nic udělat. Věděli jsme, že nějaké špatné počasí přichází, ono taky přišlo malinko dřív, ale to se taky nedá vyvěštit. Nebylo to podcenění, dokonce to nebylo ani něco, co bychom udělali špatně. 

Myslím, že každý lezec to zná. Při určité obtížnosti nebo v nějakou chvíli, přijde v lezení chvíle, kdy prostě musíš věřit. A můj známý, který vlastně na horách nikdy nebyl, tak říkal: no ale čemu? Čemu musíš věřit?
R: To jsi nám krásně nahrála, protože my tam museli věřit několikrát, několikrát jsme si to tam explicitně zmínili, že jedině ta víra v to, že to prostě dokážeme nějak prokousat, to se tam často zmiňovalo. Věřil jsem, ale především jsem doufal.

M: Ze zištných důvodů jsem se začal modlit ke všem svatým. Víra je jedna z věcí, která je od základů daná. Když jdu něco dělat, tak musím věřit tomu, že to lze dokázat. Bez víry a toho načechrání si peří nelze udělat krok do neznáma, což je vlastně zábavné, protože to neznámo nám nabízí něco vzrušujícího. 

Nebeská past

Za jak dlouho vás to začne nudit?
R: Tam nebyl čas na to, aby mě něco nudilo, mě to pořád interesovalo dostatečně, unavovalo, ale angažovanost jsem měl pořád obrovskou, protože jsem věděl, že ta stěna byla hodně charakteristická. Neuměl jsem si představit, že bychom se z ní vraceli.

Takže cesta vedla jenom nahoru. Proč se jmenuje nebeská past?
M: No mě to napadlo kvůli tomu, že vlastně člověk se dostane opravdu do nějakého krásného místa, kde se může na svět podívat shora. V danou chvíli, kdy jsme se tam dostali, tak se ráj nekonal, naopak se to přetočilo na to Dantovo peklo, na to čekání na změnu, to se těžko dá představit, protože nejsou moc jiné podmínky, se kterými by se to dalo srovnat.

Čekání je vlastně psychický teror, kdy člověk přichází o energii a nemůže ji ani doplňovat, je to takové umírání zaživa a nemůžu s tím nic udělat. Udržet se v psychické a fyzické kondici do doby, než můžeme jít zase dolů za kamarády a vrátit se do života, tak to je o tréninku a naučit se to nějakým způsobem přečkat. Je to ale hodně silný zážitek, teď už z toho mám dobrý pocit, když je to za mnou. Ale ten zážitek byl enormní a zapsal se mi do myšlenek.

Pocity na vrcholu? Co nejrychleji odtamtud zdrhnout, přiznává držitel horolezeckého ‚Oscara‘ Holeček

Číst článek

R: Mně ten název přijde příznačný. Ono to od začátku nešlo úplně dobře, ty obtíže gradovaly a gradovaly a vlastně skončily s tou karanténou, kterou jsme si tam na tom vrcholu odleželi, takže ten název Mára krásně vybral.

Za kolik jste to dali, chlapci? Myslím, jaká bude obtížnost?
M: Od jisté doby obtížnosti moc nepopisuju, protože jsem si vzpomněl na svoje generační předchůdce a ti to taky nijak zásadně nevyžadovali, tam stačí ukázat tu linii, kudy jsme prostoupili tou stěnou, a každý ví, že to prostě je průšvih. Když se to takhle popíše, tak tam dám klasicky ABO+, což je to nejtěžší, co se dá v horách vylézt. 

R: Všichni budou mít možnost z filmu Tomáše Galáska si tu obtížnost nakoukat, my jsme se tam snažili udělat nějaké záběry, abychom to všem těm našim kamarádům mohli zprostředkovat, takže si troufám říct, že to bude mluvit samo za sebe. 

M: Tomáš to ještě filmoval zespodu, celou tu cestu korespondoval, dokud jsme byli ještě vidět. 

Poslední moje otázka. Myslím, že to bylo u tebe na facebooku, Máro, kam jsi psal, že celé lezení není nic oproti návratu do Káthmándú. Co se stalo?
M: Všichni víme, že v poslední době máme ten svět naruby. Naruby, jako že se nám zhroutilo spoustu běžných věcí. Když přijede člověk do Káthmándú, což je vlastně krásný asijský střed nekonečného pohybu, tak všichni jsou zalezlí. Když jsem přijel, tak jsem měl trochu namrzlé nohy, teď mám vysokohorský kašel, seschlou sliznici, tak oni si říkali, že je to jasný, že mám koronavirus.

Odvezli mě na mezinárodní kliniku, teď mi všechno měřili, to jsem v životě nezažil, pak mi dali hromadu prášků, ať to všechno sním. Tak jsem to všechno do sebe dostal přes prst, abych to nemusel dlabat. Přijde mi to absurdní, jezdím sem přes dvacet let a viděl jsem tu teď úplně jiný svět. Takže než jsem se dostal na hotel, tak to bylo peklo. Teď tedy ještě čekáme, jestli se nám odsud podaří odletět, protože letenky nám zrušili a vypadá to, že to bude boj na lokty, ještě než se dostaneme do letadla. 

A tvůj parťák? Ráďo, ty jsi nebyl v nemocnici?
R: Byl jsem v  nemocnici, ale nevěnovali se mi tolik jako Márovi. Pro mě je to zatím první zkušenost s Nepálem, takže já tohle zatím teprve nasávám, moc se mi to líbí. Pro mě je teď asi největší frustrace, nechci nějak kamarády podceňovat, ale asi už nás odepsali a nechali nám hodně vybavení v tom základním táboře, zůstaly nám i boty na běhání, ale já si teď nemůžu jít ani zaběhat. Snad se už brzo proběhnu po Krkonoších a všechno se v dobré obrátí. Ale ono už to je dobré. 

Spoustu lidí vás sledovalo, i když se běžně o horolezectví nezajímají. Jsem ráda, že jste si na mě udělali čas a že si naši posluchači mohou poslechnout rozhovor s vámi. Blahopřeju, ať se vám daří a brzy na viděnou doma.
M: Díky, Lucko za rozhovor, posílám do Čech pozdravy a těším se domů. 

R: Děkuju za váš čas. Pozdravuju všechny posluchače.

Lucie Výborná, ada Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme