Jak válka změnila život v Libanonu
Dnes je tomu právě rok, kdy se rozhořel vojenský konflikt mezi militantním šíitským hnutím Hizballáh a státem Izrael. Přímo na místě v Libanonu máme našeho blízkovýchodního zpravodaje Jaromíra Janeva, který prožil většinu války právě v této zemi, a dnes sleduje, jak se situace v Libanonu změnila.
Na začátku byl únos dvou izraelských vojáků. Izrael se rozhodl k akci a začal bombardovat pozice hnutí Hizballáh. Stovky raket začaly dopadat také na severní Izrael. Brzy se ukázalo, že k válce stačí, aby přeskočila jiskra. V průběhu posledních dvanácti měsíců se ukázalo, že obě strany se na střet připravovaly celých šest let.
Hnutí Hizballáh a celá dnešní opozice se odmítají vzdát boje proti Izraeli. Ti, kteří znali Libanon a Bejrút v posledních v posledních deseti letech, by jej dnes nepoznali. Na ulicích je tak třetina lidí a aut než bývalo obvyklé, kdo vysloveně nemusí, nevychází vůbec ven. Většina ulic zeje prázdnotou. Stejně jako většina obchodů.
Pětapadesátiletý známý z Bejrútu k tomu říká: "Obchody dávají velké slevy, ale lidé nemají peníze, a když se vám to stane, tak mohou být jakékoli slevy, ale prostě si nic nekoupíte."
Na cedulkách vidím psané slevy od dvaceti po sedmdesát procent, ale ani to nepřiláká zákazníky. O restauracích, které má většina Libanonců velmi ráda, jako oblíbené místo trávení volného času dokonce i u těch, kteří nepožívají alkohol, to platí dvojnásob. Před měsícem tady byl poslední atentát, při kterém zahynulo dvanáct lidí, včetně člena parlamentu a jeho syna.
Od té chvíle jsou ulice ještě víc jako barometr politického napětí a tlaku. Opozice vedená hnutím Hizballáh chce, aby prozápadní vláda odstoupila, a tak ochromila celou zemi nekonečnou a neohraničenou stávkou. Bez ní by totiž zřejmě už nemohla panovat situace, kdy má toto hnutí jako jediná oficiální politická strana zbraně.
Často je po městě slyšet sanitky nebo policejní vozy. Daleko častěji než dřív. Řada lidí nevydrží tlak, který je pro Libanonce jako pro obyvatele středomoří téměř nesnesitelný. Anebo někde policisté objeví podezřeĺý vůz nebo balíček, kde by mohly být výbušniny. Úřady dokonce zakázaly jízdu na motocyklech od deseti večer do pěti do rána, protože zjistily, že radikálové takhle pokládají výbušniny pro atentát a odjedou hned pryč.
V takovýchto situacích je velmi podstatný názor mladých lidí. Zeptal jsem se studentky ekonomie, zda si myslí, že dojde k nové válce: "Já nevím, doufám, že ne, já chci alespoň dostudovat. Pak chci odjet natrvalo. A to samé chce udělat 99 procent mých spolužáků." Dávám jí za pravdu, je to sice škoda, že odejdou, ale copak se dá takhle žít?
