Katedrála Svatého ducha stojí na rušné tepně v centru města. Z ulice ale není vidět, je skrytá za blokem domů. Jako by už její adresa naznačovala, jaké je postavení křesťanů v Turecku.

„Jsme v zemi, která má 78 milionů lidí. My jsme menšina, která má 250, možná 300 tisíc věřících. Žijeme ve velké zemi, která není křesťanská, a snažíme se udržet naši identitu. To není vždycky snadné," říká páter Claudio.

Mše svatého týdne, která vyvrcholí svěcením olejů, pomalu začíná a lavice katedrály se zaplnili. Tady v Istanbulu je složení věřících opravdu pestré. Najdou se tu Evropané, Afričané i Turci. Jak říká třicátník Seyfi, on sám konvertoval ke křesťanství ve svých sedmnácti.

„Byl jsem ateista, ale hledal jsem. Žil jsem tehdy na východě Turecka a dostat se k Bibli bylo nemožné. Jsem ale radioamatér a jednou jsem zachytil stanici, která na krátkých vlnách v turečtině vysílala o křesťanství. Bylo to jako zázrak," popisuje Seyfi.

Jak říká, postavení křesťanů v Turecku se vyvíjelo. Když před skoro dvaceti lety přestoupil na víru, policie sledovala kostely i mše, křesťany považovala za západní špiony. Dnes je hlídá také, ale před útoky ze strany takzvaného Islámského státu. Křesťanských církví je v Turecku řada, jejich postavení je ale mnohdy docela složité.

„Jsem dominikán, náš řád přišel do Istanbulu dávno před Otomany, v roce 1232. Oficiálně ale neexistujeme. Jako katolíci nemáme právní status. To nám dělá veliké problémy s byrokracií, když potřebujeme třeba opravit kostel, přijdeme na úřad, ale úředně vlastně neexistujeme. Chce to velkou trpělivost, na jakoukoliv odpověď čekáme měsíce i roky," popisuje situaci páter Claudio – Ital, který slouží v Istanbulu přes 20 let.

Není těžké být v Turecku křesťanem, mnohem obtížnější je, podle něj, být cizincem.

Jaromír Marek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít